Francouzská spisovatelka Shan Sa získala 12. listopadu 2001 za svůj nový román Hráčka go (La Joueuse de go) Goncourtovu cenu gymnazistů, kterou již počtrnácté udělili studenti francouzských lyceí. Shan Sa se narodila roku 1972 v Pekingu, odkud o osmnáct let později po masakru na náměstí Tchien-an-men odešla na západ. Tam spolupracovala mimo jiné s legendárním malířem Balthasarem Klossowskim. Její v pořadí již třetí román měl u studentů úspěch, přestože Shan Sa ve věku porotců ještě francouzsky ani nemluvila.

Kniha se prý stejně jako její ostatní díla zrodila z nedokončeného a zavrženého textu a z pochybností. Nakonec spisovatelce pomohl sen. Shan Sa pochází z Mandžuska, jehož zasněžená divoká krajina obydlená hrdým lidem jí byla inspirací. Příběh se odehrává v krátkém, ale klíčovém období země mezi feudalismem a moderní dobou, v době, v níž se mísila tradiční pekingská opera se západními symfoniemi.

Ústředním motivem Hráčky go je střetávání - střetávání mužského a ženského světa, staré a nové doby, hovoru a ticha, Číny a Japonska. V prvním románu Brána nebeského míru (Porte de la Paix céleste) se čínská studentka setkává s němým jinochem. Hráčka go se zase setkává s japonským důstojníkem. Příští román by prý měl trochu vybočovat: kladla-li si Shan Sa v prvních třech dílech otázky, měly by nyní přijít odpovědi. Hlavní postavou iniciačního románu bude žena z osmého století, která začala v čínském císařském paláci jako služebná a jedna ze tří tisíc konkubín, v devětadvaceti letech se stala císařovnou, v padesáti hlavou říše, a tak i ženou, která dovedla Čínu na vrchol civilizace. Její životní příběh je i začátkem dlouhé kulturní epochy, příběhem o zradě, politice a smrti.

Próza Shan Sa, v níž proti sobě stojí evokace krásy přírody se strohým popisem národních tragédií, je prodchnuta dávným čínským paradoxem touhy po revoluci i po věčném míru.