V únoru tomu bylo deset let, co vstoupila v platnost závěť rakouského dramatika a prozaika Thomase Bernharda, v níž své nenáviděné, a přitom milované zemi a jím opovrhovaným obyvatelům sdělil, "že s nimi už nechce mít nic společného". Uznání Bernhardovi přinesla prozaická díla (Vyhlazení, Staří mistři, Mýcení) i divadelní hry; jednu z nich, Minetti, uvedlo minulý týden v české premiéře Národní divadlo. Nesmlouvavý autor, jenž s ďábelsky lamentující posedlostí kroužil kolem všeho rakouského, filozofického, uměleckého či politického, však začínal jako lyrický básník, jak dokládá soubor básní Soumrak duší. Obsahuje kompletní sbírky In hora mortis a Pod okovy měsíce, které poprvé vyšly v roce 1958, a dále na čtyřicet básní, které vycházely v šedesátých letech.

Jaký je lyrický Bernhard? Představme si přecitlivělé vnímání, trochu sentimentu, přemíru smrti, smutku a zoufalství v epigonální přimknutosti k básníku Georgu Traklovi, přidejme biblickou evokaci a hledání Boha, v něhož se už nevěří a jehož chybění představuje největší z možných děsů - a naše představa o Bernhardovi-básníkovi bude téměř kompletní. Žádné spílání, spíše nazření bezejmenného smutku přírody v prázdném gestu odporu, jak stojí v první z básní sbírky Pod okovy měsíce: "Ten rok je jako před tisíci lety/ hledíme do lesa jak do stáje světa/ lžeme, pleteme košíky na jablka a hrušky/ spíme, zatímco naše špinavé boty/ chátrají před domovními dveřmi..." Bernhardovy básně jsou jako putování Dantovým peklem v hledání ráje, ale průvodce Vergilia zde nenajdeme, a ráj už teprve ne. Lyrické já hledá Boha a touží po religiózní útěše či lásce, ale je realitou neúprosně zklamáváno a tlačeno k opaku: tvrdosti, chladu, chtěné lhostejnosti, "poslední den je polapen/ v džbánu piva a v zoufalství". Rozmlouvání s nepřítomným Bohem a netečnou přírodou, abstraktní motivy smrti, smutku a chladu získávají díky "čistotě" svého jazyka téměř dvacet let před Korekturou, bezesporu nejlepším Bernhardovým románem, význam pro tvář a formu pozdějších textů. Na básních je nápadná i radikalita nahlížení světa, v níž Bernhard naplňuje žánr lyriky snad až přes míru stupňováním známých tematických (smrt, zoufalství, zmar) i formálních prostředků, čímž podléhá iluzi mnoha mladých autorů, že lyrika je nejsubjektivnějším tónem nejsoukromějších zkušeností. Spíše než k tvrzení o autorově intenzitě utrpení nebo opravdovosti jeho představ a pocitů poukazují jeho básně k hranicím poetické promluvy: Bernhard si totiž skrze lyrickou tvorbu otevřel možnost přiblížení se k zdánlivě objektivnějšímu románu, kde se mu podařilo dovést k souladu formální zákony a obsahovou nutnost výpovědi až na hranici dokonalosti.

Škoda jen, že do souboru nebyla zařazena skvělá sbírka Na zemi a v pekle z roku 1957, ale z logiky Mistrovy závěti vyplývá i jasné pravidlo pro publikování jeho děl: v Rakousku nesmějí vycházet vůbec, jinde jenom v autorem přesně stanoveném výčtu, a připravovat vlastní výbory je skoro nemožné. Sbírka Na zemi a v pekle by proto mohla vyjít pouze tehdy, pokud by vydavatel současně zařadil sbírku Ave Vergil, která vyšla až v roce 1980, ale vznikala v průběhu roku 1960. Na závěr malou poznámku: v sebraných básních chybí původní věnování sbírky In hora mortis Gerhardu Lampersbergovi, "jedinému a skutečnému příteli", tehdejšímu mecenáši, který však o šestadvacet let později podal na svého chráněnce žalobu za nactiutrhání, neboť se poznal v jeho románu Mýcení coby opilý a přízemní trouba.