Rychle byl přeložen svazek krátkých próz autora slavného románu Hlava XXII

Jestliže se kniha jmenuje Hlava nehlava - v originále Catch as Catch Can - a jejím autorem je Američan Joseph Heller, pak je nabíledni, že půjde o svazek nějak se vztahující k autorovu slavnému románu Hlava XXII. Ale zřejmě nejen k němu...

Hlava nehlava vyšla v USA loni a do češtiny ji promptně převedl osvědčený překladatel Miroslav Jindra. Svazek je posmrtnou připomínkou Josepha Hellera (1923-1999) a obsahuje jak jeho předtím porůznu otištěné povídky, tak povídky dosud nepublikované, dále jednoaktovou hru Soud s Clevingerem, jejímž základem byla osmá kapitola románu Hlava XXII. Přiloženo je několik textů o Hlavě XXII a vzpomínková próza o Coney Islandu.

Yossarian to ví
Umělecky nejsevřenějším dojmem kupodivu působí jednoaktovka Soud s Clevingerem. Pokud by někdo chtěl učit zásady absurdního divadla, zde najde výtečný příklad. Absurdní je tu nejen atmosféra války, v níž se skutečný nepřítel nenachází na druhé straně, nýbrž jsou jím lidé, kteří jsou údajně s vámi. Absurdní je uzavřený a absolutně neprodyšný systém vojenské hierarchie. Pouze protřelý Yossarian začíná tušit, že okolnímu šílenství lze čelit neúprosnou logikou přežití. Naivní Clevinger naopak touží komunikovat a žádá si vysvětlení. Nedochází mu, že rozum a jazyk - prostředky, jimiž člověk poznává svůj smysl a charakterizuje svět - ztratily význam. Skvěle to ilustruje moment, kdy je Clevinger obviněn z „depravace“. Nikdo ovšem neví, co to depravace je, takže obvinění nelze vyvrátit.

Dialogy postav jsou založeny na opakování a variacích opisujících začarovaný kruh. Obdobně se mají pohybovat herci po scéně. Požadavky na ni, jakož i na kostýmy či rekvizity měl Heller minimální: šest představitelů a režijní cit pro zákon zvaný „hlava XXII“.

Doplňky pro zvídavé
Oddíl O Hlavě XXII, která poprvé vyšla roku 1961, sestává ze čtyř kratších esejů. Ten první autor napsal roku 1967, kdy s rodinou navštívil Korsiku a Řím, místa, jež poznal za války ve službách amerického letectva. Převládá vzpomínkově nostalgický tón (letiště na ostrově zarostlo trávou, v barech se pije coca-cola a Věčné město, bývalé to působiště jistého vynalézavého zásobovacího důstojníka, se teď hemží turisty), nicméně v závěru je idylka narušena - Hellerovi se setkávají s člověkem, jemuž indočínská válka zmrzačila syna.

Druhý příspěvek je z roku 1972 a soustředí se na filmové zpracování Hlavy XXII. Hodnotu má tento text především informativní - přibližuje jednotlivé fáze vzniku snímku. Ze spisovatelových postřehů jsou klíčové tyto: na plátně chybějí „inkviziční scény“, jež měly spoluvytvářet atmosféru, a zcela jinak vyzněl ziskuchtivý obchodník Milo Minderbinder se svým vojenskoprůmyslovým syndikátem jednoho muže. Naopak nejtrefněji byl adaptován výjev se starou Italkou v římském bordelu.

Několik nesouvislých poznámek (1977) stopuje genezi Hlavy XXII a literárně-kulturní kontext, v němž román vznikl. Heller připomíná, že si původně pohrával s číslicí 18, jenže zjistil, že kolega Leon Uris hodlá svůj válečný román nazvat Milá 18 (podle adresy ústředí židovského odboje ve varšavském ghettu). A tak ustoupil. Hovoří o spisovatelích jako Kesey, Pynchon či Vonnegut, tedy o dalších představitelích tehdejšího nového směřování americké beletrie. Heller analyzuje i příčiny masového ohlasu Hlavy XXII v polovině 60. let. Ta hlavní příčina je podle něj nabíledni: válka ve Vietnamu.
Článek z roku 1995 patrně nejvíce uspokojí ty, kteří v Hlavě XXII hledají autobiografické prvky. Exbombometník Joseph Heller (narukoval 19. října 1942) vysvětluje, že pod vlivem hollywoodských filmů o hrdinství dostal strach až při sedmatřicáté akci, kdy si poprvé uvědomil, že i jeho mohou zabít.
K Hlavě XXII se přimykají také tři povídky. Srdečně tě zdraví táta je výstižná črta objasňující rodinné zázemí postavy Natelyho. Yossarian žije dál se věnuje absurditám jistého tělovýchovného instruktora a výcviku, jejž vede. A Yossarian stále ještě žije (1990) je zjevně přípravou na volné románové pokračování Hlavy XXII z roku 1994 nazvané Zavíráme!

Loňské sněhy
Svět mužů je charakteristický i pro ostatní krátké prózy Hlavy nehlavy. Typickým prostředím tu jsou bary, kulečníkové herny nebo komunity sázkařů. Nezřídka se řeší problém morální odpovědnosti za sebe i za druhé. Protagonistou bývá buď navrátivší se voják, jemuž se nedaří začlenit do normálního života (viz texty Já už tě nemám rád, Moct se hned po ránu smát, Den na čerstvém vzduchu), nebo muž frustrovaný svou nudnou existencí (MacAdamův lodní deník, Muž nazývaný Flétna, Smrt umírající labutě). Ženy jsou zpravidla vykresleny jednoduše: buď jako bezcitné až kruté (Lotova žena, Děvče z Greenwiche), anebo naopak výtečné manželky-hospodyňky (Hrad ze sněhu, Potíže s dechem).

S výjimkou pozdějšího Dne, kdy odešel prezident Bush, v němž vystupují postavy fiktivní i skutečné, lze konstatovat, že Hellera v rané fázi (ostatně jako snad každého amerického povídkáře konce 40. a počátku 50. let) co do stylu i témat nejmocněji ovlivnil Ernest Hemingway. I když Hellerovy povídky nepatří k vrcholům, zároveň se není za co stydět: jasná zápletka, přesvědčivé dialogy, vypointované poselství.

Závěrečná memoárová próza Kde ty loňské sněhy jsou! z roku 1962 předjímá paměti Tehdy a teď (1998). Obsahuje množství specifických detailů, které ve střední Evropě počátku 21. století už příliš nerezonují. Heller zde zobrazuje brooklynský Coney Island (přistěhovaleckou čtvrť) za časů velké hospodářské krize, kdy v rodině nižší střední třídy vyrůstal. Poněkud sentimentálně hodnotí své dětství jako šťastné. Nicméně ta vzpomínka nám umožní uvědomit si, kolik vynikajících amerických židovských autorů prožilo svá určující léta právě v takovém prostředí a právě tímhle způsobem - kromě Hellera například Bernard Malamud, Saul Bellow či Arthur Miller.