Roku 1972 vydal spisovatel titul Jmenuji se Ašer Lev (My Name is Asher Lev) a žánrově tu poněkud zostřil svůj záběr – máme před sebou totiž nejen klasický Bildungsroman, ale přímo Kunstlerroman. Řeší se zde nikoli intelektuální, nýbrž estetický problém, a spolu s hrdinou přemítáme nad malířstvím jakožto závažnou otázkou uvnitř židovské tradice. Jelikož se židovská tradice vyčlenila oproti pohanství a základem pohanství bylo modlářství, tj. zobrazování bohů také v lidské podobě, staví se tradice proti zobrazování lidí, a také proto se až donedávna žádný zbožný Žid nepodílel na tvorbě moderního umění. V této situaci se objevuje Ašer Lev, narozený v chasidské komunitě v Brooklynu, a přichází čas, kdy touží malbou vyjádřit city vůči své matce a jejímu utrpení. Zoufale hledá vhodný motiv a jelikož žádný dostatečně silný motiv nenajde uvnitř své tradice, obrátí se k ústřednímu tématu utrpení v tradici křesťanské – k ukřižování (podobně jako Picasso, jehož první milenka umírala v sanatoriu u Paříže na tuberkulózu, a když se umělec po jedné z návštěv vrátil k sobě do ateliéru, i on namaloval ukřižování).

V očích většiny Židů však ukřižování okamžitě navozuje představu židovské krve, neboť v průběhu staletí tisíce a tisíce Židů umíralo jen proto, že byli křesťany absurdně obviňováni z Ježíšova ukřižování. Ašer Lev víceméně ví, jak bude jeho komunita reagovat, avšak pokud by ukřižování nenamaloval jen proto, že by se této reakce obával, dříve nebo později by se ocitl tváří v tvář podobné volbě. A pro umělce, který musí hledat svou vizi světa, by takový kompromis znamenal začátek konce. Ašer Lev tedy zaplatí vysokou cenu a svou židovskou komunitu na výzvu jejího rebeho opouští. I nadále však zůstává zbožným Židem, protože v určité konkrétní situaci je možné vykládat židovský zákon i tak, že může být dána přednost umělcově motivaci. Pak tedy můžete namalovat kolik ukřižování chcete, pokud je nemalujete za účelem zbožnění. Ve svých vlastních očích tedy Ašer Lev překročil jen neviditelnou estetickou hranici.

V roce 1990 se Chaim Potok vrátil ke svému oblíbenému hrdinovi a napsal Dar Ašera Leva (The Gift of Asher Lev, česky 1999), za nějž rovněž v USA obdržel Národní židovskou knižní cenu za literaturu. V tomto volném pokračování se Ašer Lev dočasně vrací ze svého dvojnásobného exilu v Paříži do New Yorku a zápletka je postavena na skutečnosti, že ladovský rebe nemá ve své chasidské komunitě nástupce. Děj pak vrcholí v okamžiku, kdy rebe i Ašerův otec tančí v synagoze a Ašer jim symbolicky odevzdává svého syna Avrumela, zatímco sám se krátce poté vrací do Francie. Tam prožívá „týdny smutku a samoty – dvou Múz přejících tvorbě“, zatímco manželka s dětmi zůstávají v lůně komunity v Americe. Ašer Lev si tedy opět dočasně zvolil svůj „dar“, tj. talent, zatímco syna „daroval“ předkům. Takto vyřešil obecně platné dilema, které kdysi zformuloval irský básník William Butler Yeats v obratu „život, nebo umění“ – onu volbu nelze obejít, neboť mít obojí zároveň je nemožné. Významná je rovněž skutečnost, že současnost a blízká budoucnost je v Daru nazývána novým obdobím chaosu, což má svou paralelu i v reflektovaném světě postmoderní kultury, kdy (jak praví ústřední hrdina) „umění nemá svého krále“. Snad i proto začíná Ašer Lev hlouběji chápat nutnost kontinuity ladovské komunity a sám sebe vnímá jako morálního učedníka nejen malíře Jákoba Kahna, ale též samotného rebeho.