Ve Velké Británii vyšel na podzim tohoto roku první svazek deníků prozaika Johna Fowlese (*1926), který vzbudil velký zájem. Podobně jako vydání souboru poznámkových sešitů romanopisce a básníka Thomase Hardyho, Thomas Hardy's 'Facts' Notebook, i tato kniha nás znovu přivádí k otázce, zda jsou dopisy, deníky a poznámky součástí literárního díla. Případ prvního svazku Fowlesových deníků by se mohl zdát jednoznačnější než druhá zmíněná publikace, ale pouze při zběžném pohledu. Při zevrubnější úvaze zjistíme, že stojíme před podobným problémem. Zařazení Fowlesových deníků do jeho díla nám sice nebude dělat problémy, bude zřejmě stát po boku jeho nepříliš rozsáhlé, ale významné esejistiky. Nicméně vzhledem k tomu, že Fowlesovo dílo je především románové povahy, budou jeho deníky namnoze sloužit nejen jako výsek z deníkové a memoárové tvorby, ale i zejména k výkladům geneze Fowlesových slavných románů. V první řadě musíme vzít v potaz, že autor deníky k publikaci připravil sám. Vliv zásahů editora Charlese Drazinea není podstatný, týkal se spíše jazykového a formálního uspořádání deníkových zápisků. Byl to samozřejmě pouze Fowles, kdo rozhodl, které části velmi rozsáhlého deníku (údajně před dva miliony slov) budou publikovány a které nikoli. Tuto možnost autocenzury např. již zmíněný Kafka neměl, ba ani nemohl mít: jeho deníky, související namnoze s jeho prozaickou tvorbou, byly publikovány bez jakéhokoli jeho zásahu.

Navzdory Fowlesovu výběru hovoří přesto kritika o takřka šokující otevřenosti jeho publikovaných deníků. Spisovatel své čtenáře i kritiku překvapil. Will Hammond napsal v recenzi pro list Guardian, že Fowles, jenž se vždy stylizoval do podoby samotáře a milovníka přírody, ze sebe již v prvním svazku svých deníků strhnul všechny masky, které si v posledních letech před veřejností nasadil. Fowles svým čtenářům ve svém deníku odkrývá nejen své tehdejší názory a myšlenky, ovlivněné zhusta tehdy módním existencialismem, ale i zápisky, které se týkají jeho milostných zážitků, včetně setkání se svou budoucí manželkou (jeho první ženou Elizabeth, s níž žil až do její smrti v roce 1988).

Deník začíná v roce 1949, kdy Fowles končil studium na Oxfordské univerzitě. A už zde se čtenář sotva ubrání tomu, aby nehledal stopy a záchytné body směřující k autobiografickému románu Daniel Martin (1977, č. 2002), jehož děj je zčásti situován právě do poválečného období v Oxfordu. Deník pokračuje pobytem ve Francii a v Řecku. Není třeba připomínat, že právě z řecké inspirace začalo zhruba před půlstoletím vznikat spisovatelovo „opus magnum“, román Mág (The Magus, 1966, č. 1999), publikovaný shodou okolností až po debutu, jímž byl román Sběratel (The Collector, 1963, č. 1988). Dodejme, že Fowles svůj poslední román - Larva (A Maggot, 1985, č. 2001) - publikoval před osmnácti lety.

V rozhovoru - o němž prohlásil, že je s největší pravděpodobností poslední, který poskytuje - se romanopisec vyjádřil, že si je takřka jistý, že svazky deníků budou jeho posledními knihami (pokud se ovšem po jeho smrti nerozhodnou jeho blízcí publikovat korespondenci či jeho poznámky – ne že by to bylo v případě jednoho z největších nritských prozaiků 20. století nepravděpodobné). Proč se vlastně rozhodl deníky publikovat? „Doufám,“ poznamenal Fowles, „že čtenářům podají vyčerpávající obrázek o tom, kým jsem vlastně byl. Sám už se nad svou osobností nebudu zamýšlet.“