Vznícená obraznost zná spoustu triků:
když se jí zachce trocha radosti,
pro radost hned si důvod vymyslí,
když noční tma nám strachy dýchat nedá,
jak snadno keř zas máme za medvěda!
Wiliam Shakespeare, Sen noci svatojánské

Poněvadž náš rozum a naše duše představy a názory, které se jim rodí,
v spánku přijímá a schvaluje a potvrzuje činy, které konáme ve snu,
týmž způsobem, jako činy v stavu bdělém,
proč si neklást otázku,
není-li naše myšlení a jednání jakýmsi druhem snu a naše bdění jakýmsi spánkem?
Michel de Montaigne, Apologie Raimunda ze Sabundy

Iluze a skutečnost. Sen a bdění. Lež a pravda. Kde končí první a začíná druhé? Jak je oddělit, jak nalézt onu donekonečna před námi ustupující hranici? A lze ji vůbec někdy nalézt? Lze se dopátrat, jaká je pravda o světě, jaký mají řád věci kolem nás, či jsme navěky odsouzeni potácet se v labyrintu iluzí, odhalovat jednu, abychom vzápětí narazili na druhou ještě rafinovanější? Tyto otázky jako by byly v díle Johna Fowlese všudypřítomné, celé jej prostupovaly, tu byly zvýrazněny z jednoho hlediska, tu zase z jiného. V celé jejich složitosti a provázanosti je autor rozvinul v románu Mág, díle, jež započal v padesátých letech jako svůj vůbec první román, ale konečné podoby mu dal až o dvě desetiletí později v roce 1976. Mezitím knižně debutoval románem Sběratel, pak přišlo první vydání Mága, následované vynikající Francouzovou milenkou a teprve pak druhé, revidované vydání. Několikerý návrat k textu jako by byl čímsi příznačný, jako by silně rezonoval s obsahem díla, jako by si návrat vynucoval labyrint zrcadel, jako by tato kniha byla čímsi, co nelze tak uzavřít, a když, tak jenom neúplně. A byť z hlediska čistě literárního Mág nutně nemusí být autorovým chef d'ouevre - za takové bych si dovolil považovat Francouzovu milenku či novelu Věž z ebenu - rozhodně obsahuje v kondenzované podobě vše, co je pro Fowlesovu tvorbu charakteristické, a to jak literárně, tak tematicky.

Stejně jako o ostatních Fowlesových knihách i o Mágovi platí, že to je především kniha se strhujícím příběhem. Pravda, to samo o sobě to není nic až tak zajímavého, ovšem originalita tohoto aspektu vysvitne tehdy, srovnáme-li román s většinou dobové literární produkce. V době, kdy je ovzduší plné debat o konci románu (a v knize se tyto výslovně připomínají), sází Fowles, nepochybně v návaznosti na dlouhou anglickou románovou tradici, na to, co pokládá za její kostru. A byť k základní, poměrně jednoduché ose příběhu přistupují četné odbočky a slepá ramena, byť se děj často vrací zpět, aby navázal znovu a jinak, autorovi se podařilo skloubit je v jeden celek tak, že výsledkem je naprosto strhující kniha, kterou není jen tak snadno odložit. Osobně si tuto zkušenost zcela živě vybavuji ze svého prvního setkání s Mágem, přičemž, jakkoli jsem to do takové míry neočekával, se táž zkušenost opakovala při každém dalším setkání. Fowlesův jazyk je prostě nadán magickou mocí - uhrane nás, vtáhne do svého literárního světa a rozestaví kolem nás zrcadla, z jejichž středu není téměř úniku. Tento příběh, který (jako ostatní autorovy romány) je do určité míry "thrillerem", však není strhující jen dějem událostí, které by šlo stručně zrekapitulovat - právě to možné není. Je strhující svými slovy, jimiž autor jemně načrtává obrysy postav, krajiny, vzájemné vztahy, nejjemnější nuance, ale stejně tak tím, co řečené není, tím, co si na každém kroku musíme "představovat", "domýšlet". Vlastně nás, čtenáře nutí s každým jednotlivým čtením psát "svého" vlastního Mága. Uhrančivost příběhu není tedy dána tím, že bychom se ztotožnili s hlavním hrdinou (anti-hrdinou?), s nímž se ostatně, alespoň takový je můj osobní pocit, ztotožnit nejde, nýbrž tím, že jsme vybízeni, abychom si hledali své vlastní místo v onom vágním a jen matně tušeném prostoru mezi ztotožněním a odstupem. Příběh, v bohaté míře využívající suspenze našich čtenářských očekávání, nás tak vlastně učí číst pomalu - nepřeskakovat slova v touze dobrat se "konce", ale prodlévat u nich co nejdéle. Učí nás vychutnávat dráždivou texturu textu, setrvávat v neustále oddalovaném očekávání rozuzlení, odhalení, pravdy, rozkoše - vždyť post coitum ...

Toto je pochopitelně možné jen díky autorově brilantní práci s jazykem. Naznačil-li jsem, že svým důrazem na příběh se John Fowles postavil do opozice vůči výrazným dobovým trendům, dlužno dodat, že od týchž trendů se i vydatně učil. Nejlepším dokladem toho jsou jeho popisy, hlavně krajiny, pro kterou má podle všeho zvláštní slabost a hluboké pochopení - stačí hutná pasáž, jen několik slov, pár náznaků, a před námi rázem vyvstávají rozlehlá panoramata. To platí i o popisu duševních stavů hrdiny, kde autor namísto rozvleklých pohledů do "nitra" raději zůstává na povrchu: maximálně se soustředí na jazyk, usiluje o co největší hutnost a téměř klinickou přesnost, která však nemá být vyčerpávající, nýbrž má jen načrtnout, jemně naznačit. Přitom však tyto úchvatné pasáže zdaleka nepůsobí staticky, jejich dynamičnost spočívá v nuancích, jemných záchvěvech vánku či nepatrných posunech mysli.

Ale k příběhu jako takovému. Otázka "o co zde vlastně jde?" je nevyhnutelná - a zároveň nemožná. Jsme totiž svědky natolik bizarní podívané, že jakýkoli pokus o její rozpletení se musí v následujícím okamžiku ukázat jako marný, nicméně přesto se o to při každém čtení musíme pokoušet. Je Mág bildungsroman či román "zasvěcení"? Na první pohled ano, alespoň soudě podle charakteristických znaků. Adept (Nicholas) je na izolovaném místě (Fraxos) zasvěcován velikým mágem (Conchis), přičemž jeho zasvěcení asistuje celá řada pomocníků. A našlo by se ještě více, mnohem detailnějších podobností. Ale do čeho je vlastně "zasvěcován"? Aby přestal být sobec, naučil se milovat a našel cestu k Alison, jejíž láskou pohrdl a vlastně před ní "utekl"? Ano, autor nám tento výklad nabídne, a hned několikrát, jenomže vzápětí nám ukáže Nicholase, který je stejně sobecký a navíc z něj je paranoidní ruina - "Celý život se mi proměnil ve spiknutí," říká v závěru románu. Při bližším pohledu je tak zřejmé, že o "zasvěcení" lze mluvit jen velmi obrazně. Absurdní divadlo, hrané podle záhadného scénáře neméně záhadnými herci, totiž ani přesně pojmenovat nelze, snad jen negativně, jak to učiní v závěru románu žena-orákulum Lily de Seitasová: "Božská hra. Protože není žádný Bůh a není to hra." Nicholas je na ostrově veden od fikce k fikci, pokaždé, když si myslí, že konečně odhalil pravdu, nachází jenom další iluzi a žije tak ve stavu permanentní zrady - není komu věřit, neboť identity všech hráčů se mění. Jako by kolem něj vyrostl labyrint plný zrcadel, které donekonečna zrcadlí a násobí zradu, které se on sám dopustil na Alison. Nicholas se účastní divadla, v němž je sám hercem, přičemž svou roli tvrdošíjně odmítá přijmout - ovšem pak není z labyrintu iluzí úniku už vůbec. Bude-li chtít vypátrat "pravdu", zjistit "skutečnost" či identitu záhadné, krásné a svůdné Lily alias Julie, vždy skončí jen s tímto zjištěním: "pokaždé objevím jen falešný hrob, pokaždé se stanu obětí dalšího žertu, všude mě bude provázet jeho úsměv, který se nakonec rozplyne jako dým a zmizí." A jeho pochopení, či "zasvěcení" (v pozitivním smyslu), bude donekonečna oddalováno. "Všechno pochopíte" - tento Conchisův příslib se opakuje po každé Nicholasově deziluzi, nicméně postupně se čím dál víc ukazuje, že jediné možné "pochopení" může být negativní - že nic není takové, jak se to jeví, že není žádná bezpečná zem, že není identita, pravda, skutečnost, ale jen fikce, již v tomto případě diriguje uzurpátor Božího místa Maurice Conchis. Ten, který spálil všechny romány ze své knihovny, aby mohl napsat román úplně jiný, závažnější a přinejmenším z hlediska Nicholasova i absolutní.

Mág tak osciluje kdesi na vágní hraně mezi bildungsromanem a parodií tohoto žánru. Není ani jedním, ani druhým, a je zároveň obojím. Toto balancování na hraně žánru Fowles výjimečně zdařilým způsobem uplatnil už ve Sběrateli a stejně tak ve Francouzově milence. Ostatně k druhému jmenovanému dílu bývá Mág často přirovnáván - tvrdí se, že Maurice Conchis je vlastně obdobou Sáry Woodruffové, tedy oním zmiňovaným "zasvětitelem". Ovšem základy tohoto tvrzení se začínají otřásat, jakmile prohlédneme, že vypravěč příběhu je naprosto nevěrohodný. Nicholasovi i "autorovi" Francouzovy milenky můžeme věřit jen stěží, ostatně v prvním případě, byť je Mág psán ich-formou, je zjevná dostatečná distance od hlavního hrdiny. Nicholas není autorovým alter ego - tím je mnohem spíš právě Conchis a do role Nicholase se dostáváme my čtenáři. Fowlesův text na nás vlastně chystá past: čteme o tom, jak zvědavý a po dobrodružství toužící Nicholas upadne do osidel velkého režiséra Conchise, a zatím sami strkáme hlavu do téže pasti, kterou nám přichystal nadmíru rafinovaný autor. A stejně jako Conchis předvídá reakce svého "vyvoleného", tak autor předvídá reakce nás čtenářů - je pak jen na nás, zda se budeme jako Nicholas pokoušet marně dobrat nějaké poslední pravdy a hru jako takovou vlastně odmítat, či přistoupíme na hru se vším všudy, necháme se textem svádět, necháme se lákat do pastí a místo na nějakou fiktivní skutečnost upřeme svou pozornost na jemné nuance iluzí, na hru zrcadlení a diferencí. Bude záležet na tom, zda nepodlehneme oné poslední iluzi, jíž je meta-příběh. V Mágovi žádné "meta" prostě není možné - vše je součástí textu, vše je jen další trik vychytralého autora, jen další prázdný hrob. Labyrint iluzí, uvnitř kterého netrůní strašlivý Mínotauros (Conchis, autor), nýbrž jen prázdný hrob či prázdná rakev, tedy možná prázdná. O labyrintu nelze hovořit zvenčí a stejně tak ani o příběhu, vše je jen dalším záhybem.

Takováto hra je ale nutně vždy ještě něčím víc než pouhou hrou - klade závažné otázky, a to nejenom výsostně literární (např. role autora), nýbrž i etické. Kde hledat uprostřed labyrintu iluzí, z něhož nelze vystoupit, prostor pro svobodu? Jak vůbec žít s pochybnostmi, nebo ještě přesněji, jak žít a nepřestat pochybovat? Je nasnadě, že román tyto otázky může pouze nadhodit a odpovědi přinejmenším lehce naznačit, a to nijak jinak než v jejich bytostné dvojznačnosti. Odpovědět na ně lze jen v kontextu mnohem větší "hry" odehrávající se na divadle světa a odpovědět lze vždy jen individuálně, nikdy ne obecně - proto ono otevřené vyznění románu, stejně otevřené jako několikeré zakončení Francouzovy milenky.

Především je ale Mág tour de force autorovy imaginace a vášnivou obhajobou románu. Příběh je to otevřený i proto, že nás znovu a znovu láká se do něj ponořit, že fasety příběhu si provždy zachovají svou uhrančivost, svůdnost. Neobyčejně silné dílo, které však, mám za to, není přesto autorovým nejlepším románem. Přes všechny fascinující kvality románu je při srovnání s Francouzovou milenkou či Věží z ebenu vidět, že zde něco schází. Ne sice nikterak výrazně, ale přesto. Ve srovnání s prvně jmenovanou především záhadná a svůdná postava Sáry - Lily alias Julie se jí prostě vyrovnat nedokáže. Sára jako by v sobě měla vždy měla o něco víc, o cosi těžko pojmenovatelného, nicméně podstatného, co dělá z Francouzovy milenky román ještě větší a skutečné Fowlesovo mistrovské dílo. A ve srovnání s Věží z ebenu je to hlavně kvalita samotného textu, který je stylově ještě vybroušenější a který si pohrává s našimi roztouženými očekáváními způsobem téměř nesnesitelným. Ale přesto - nelze než opakovat a ještě naposledy zdůraznit, že Mág je nádherný román, možná jeden z nejlepších, které se v tomto roce dostaly čtenářům do ruky, přičemž nemalou zásluhu na tom má překlad Josefa Línka.