Poslední dobou se stalo skoro pravidlem, že přední česká nakladatelství přicházejí s novými překlady již dříve vydaných děl významných autorů. Podobný osud „postihl“ i větší část tvorby předního autora soudobého britského románu Johna Fowlese. V tomto případě se jedná konkrétně o jeho literární prvotinu, Sběratele.

Jak ve své studii „Fowlesova studie kalibanství“ píše profesor Martin Hilský, Fowles patří po zásluze mezi nejvydávanější britské autory. Je totiž jedním z mála spisovatelů, kterým se podařilo jak oslovit širší čtenářskou obec, tak vysloužit si ocenění ze strany literární kritiky. Důvodů pro tuto ne úplně obvyklou konstelaci může být několik. Fowles vždy dokázal mísit vysoké s nízkým, na zdánlivá klišé a kritikou znevažované žánry uměl naroubovat nejmodernější literární postupy a i na první pohled čistě historickými romány se vyjadřoval ke zcela aktuálním tématům. Oslovoval tak milovníky tradiční literatury i nejmladší generace odkojené modernistickou, či dokonce postmoderní literaturou.

Román Sběratel vydal John Fowles v roce 1963. Do té doby působil jako učitel, například i ve Francii a Řecku. Díky velkému úspěchu tohoto literárního debutu se však mohl posléze věnovat psaní profesionálně. Inspirací mu byl novinový výstřižek o mladíkovi, který unesl v Londýně dívku a věznil ji v protileteckém krytu. Na základě této banální, lehce skandální zprávy rozehrál Fowles psychologickou hru, doslova souboj dvou osobností, v němž se karty zdají být již od počátku jasně rozdány, ale posléze se ukáže, že nic není tak černobílé, jak se může zdát.

Pokud by Fowles vyprávěl příběh úředníčka Fredericka Clegga a jeho oběti Mirandy Greyové tradičním způsobem, bylo by již od počátku evidentní, kdo je padouch a kdo bezbranná oběť. První část románu je výpověď právě únosce Fredericka, který líčí, jak Mirandu unesl, popisuje jednotlivé dny jejího uvěznění i jemně nastiňuje události, které jejímu únosu předcházely. Frederick totiž vyhrál v loterii, a tak si mohl dovolit koupit si dům na samotě a zosnovat plán únosu. Jeho výpověď je mechanická, konvenční, v podstatě je to záznam událostí. Jeho verze příběhu je posléze přerušena a autor dává slovo oběti, Mirandě. Její část přirozeně líčí již jednou převyprávěné události jinak, ostatně jak říká známé přísloví, když dva dělají totéž, není to totéž. Kromě vlastní verze událostí totiž přináší Mirandina část i něco navíc. Je to spíš její osobní zpověď, jakýsi autoportrét mladé, vzdělané, levicově zaměřené intelektuálky, která se kromě osoby únosce vyjadřuje i ke společnosti. Díky Mirandinu deníkovému záznamu nám postupně dochází, že to není Frederick, kdo ve sklepě vládne. To Miranda má navrch. Frederickem pohrdá, ale nikoliv kvůli tomu, že ji unesl, nýbrž proto, jaký je, jakého je původu, pro jeho nedostatečný rozhled a vzdělání, typicky maloměšťáckou omezenost.

Frederick je totiž ztělesněním všeho, čemu se mladí intelektuálové v 60. letech posmívali. Je to ovšem v podstatě hodný a neškodný človíček, který v „nové době“ po skončení druhé světové války oficiálně může cokoliv – třeba snít o lepší budoucnosti a postavení. Jenže k tomu je potřeba mít buď dobré vzdělání, nebo pocházet z dobré rodiny. Ani jedno se Cleggovi nepoštěstilo. Právě proto se uchyluje k tak hrůznému činu. S vědomím, že jeho jedinou šancí je „dobře“ se oženit, ale že mu v tomto ohledu nebude nikdy přáno, se rozhodne si vhodnou ženu unést. Jeho motivace není čistě kriminální, nechce ani Mirandě ublížit, ani ji přímo sexuálně zneužít. Není toho ostatně ani schopen. On ji chce vlastnit, stejně jako vlastní sbírku motýlů. Chce ji mít vystavenou za sklem, aby tím potvrdil svůj sociální status.

Za zdánlivě jednoduchým až bulvárním příběhem únosce a oběti se tak skrývá přímý útok na anglickou poválečnou společnost. Fowles není tak nekompromisní, jako byli například jeho předchůdci z řad tzv. Rozhněvaných mladých mužů. Osbornův Jimmy Porter ve hře Ohlédni se v hněvu zuřivě útočil na manželku Alici, dceru koloniálního důstojníka, Joe Lampton v Brainově románu Místo nahoře se zase zcela nepokrytě pokoušel vyšplhat po společenském žebříčku pomocí sňatku s dceruškou z dobré rodiny, byť vším, co souviselo s ní i její rodinou, pohrdal. Miranda není v žádném případě tak radikální jako její mužští literární předchůdci. Je spíše pozorovatelkou a glosátorkou, která si uvědomuje, jaký dopad měla radikální společenská proměna po válce na nižší střední třídu, zde reprezentovanou jedním poněkud deviantním úředníčkem.

Zajímavá je také Fowlesova práce s literárními vzory. Sám mluví o přímé inspiraci Bartókovou operou Modrovousův hrad. Druhý hlavní inspirační zdroj je nasnadě, mj. i proto, že Miranda sama nazývá svého věznitelem Kalibanem. Fowles si lehce pohrál s motivy ze Shakespearovy Bouře, byť použil pouze dvě z postav. Chybí nám zde samozřejmě druhá polovina mileneckého páru a postava kouzelníka Prospera. Tu si však autor schoval až do svého dalšího románu, Mág. Podobně jako Shakespearův Kaliban je Frederick-Kaliban sice monstrum, kterého je třeba se bát, ale také hluboce nešťastné stvoření, které je kvůli lidské malosti navždy poznamenáno, a to fyzicky i duševně.

Sběratel je mnohem tradičnější román než Fowlesova pozdější díla. Pokud čtenář, který dosud neměl tu čest se s touto knihou setkat, bude očekávat podobnou mnohovrstevnatost, jakou se vyznačuje například již zmiňovaný Mág, nebo postmoderní hříčku se čtenářem jako v proslulé Francouzově milence (jíž na popularitě přidal i nadmíru povedený filmový přepis s Meryl Streep v hlavní roli), bude možná trochu zklamán. To však nic nemění na tom, že je Sběratel po zásluze považován za jeden z nejlepších románů poválečné britské prózy a že je dobře, že se novým vydáním tento román a tento autor české čtenářské obci zase připomněli.

Nelze se však na samý závěr nepozastavit nad motivací nakladatelství Kniha Zlín k reedici Fowlesových textů. Pokud si uděláme podrobnou rešerši dosud vydaných Fowlesových knih, dospějeme k následujícímu zjištění:

Ve většině případů jde o několikátou reedici jednotlivých textů. První vycházely v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, a to v různých nakladatelstvích. Posléze se rozhodlo vydat většinu Fowlesových prací nakladatelství Volvox Globator. Tak od konce 90. let vyšly například romány Sběratel, Mág, Francouzova milenka, Daniel Martin, Larva, Strom. Nad tím, že v současnosti dochází k novým, modernějším vydáním děl moderní britské nebo americké prózy, když ty původní pocházejí z doby před rokem 1989, se asi nikdo nepozastaví. Některá z nich mohou být zastaralá či v něčem nepřesná. V tomto případě jsou však nová vydání Fowlese trochu překvapivá. Jedním z logických důvodů, proč k nim došlo, může být to, že jde bez výjimky o práce české anglistické překladatelské špičky (Petr Fantys, Hana Žantovská, Josef Línek, Jiří Hanuš a další) a dalším skutečnost, že je náklad nakladatelství Volvox Globator samozřejmě dávno rozebrán a že v  mezidobí dorostla další generace čtenářů zajímajících se o Fowlesovo dílo. Každopádně se nová vydání Fowlesových prací objevují v době, kdy se díla nejuznávanějších autorů angloamerické provenience stěží prodají, navzdory už tak nízkým nákladům, nebo k jejich českým vydáním z důvodů malé komerční atraktivity ani nedojde. Ne že by si Fowles takovou vydavatelskou pozornost nezasloužil, ale možná by se našli i jiní autoři, kteří se zatím modernějších překladů nedočkali, případně se nedočkali českých překladů některých svých děl vůbec.

John Fowles: Sběratel. Přel. Eliška Hornátová, Kniha Zlín, Zlín, 2014, 304 s.