V sobotu 5. listopadu 2005 zemřel v Lyme Regis ve věku devětasedmdesáti let jeden z nejvýznamnějších anglických poválečných romanopisců a esejistů, John Fowles. Poslední léta svého života prožil v místech, kde se odehrává jeho nejslavnější román Francouzova milenka; jeho druhá žena se dokonce jmenovala stejně jako hrdinka tohoto románu, Sarah.

John Fowles se narodil 31. března 1926 v Leigh-on-Sea na jihovýchodě Anglie. Jeho otec byl úspěšný obchodník s cigaretami. Za války byla rodina evakuována na venkov v Devonshiru. V roce 1944 začal Fowles studovat na univerzitě v Edinburghu a v letech 1945-1946 sloužil v královském námořnictvu. Poté studoval francouzský a německý jazyk a literaturu na New College v Oxfordu. Zde byl ovlivněn tehdy módním francouzským existencialismem; tento vliv nalezneme téměř v celém jeho literárním díle. Po ukončení studií v roce 1950 pracoval Fowles řadu let jako učitel: nejprve na univerzitě ve francouzském Poitiers a také na chlapecké škole na řeckém ostrově Spetsai. Zážitky z tohoto období později zobrazí v románu Mág. Na ostrově se také seznámil se svou první ženou Elisabeth (vzali se roku 1956). V Anglii pak Fowles učil ještě několik let: na Ashridge College (1953-54) a na St. Godric’s College (1954-63). Začal se také věnovat psaní. Pracoval na několika projektech včetně románu Mág.

Jako romanopisec však Fowles debutoval v roce 1963 Sběratelem. Ten byl natolik úspěšný, že Fowlesovi umožnil nadále se věnovat pouze psaní. Román je vybudován na půdorysu psychologického thrilleru a má dva střídající se vypravěče. Najdeme v něm ozvuky Shakespearovy Bouře, ale také Bartókovy opery Modrovousův hrad. Nenápadný úředník Frederick Clegg vyhraje velkou částku v loterii, což mu umožní splnit jeho dávný sen: koupí si dům na samotě a unese dívku Mirandu, kterou velmi obdivuje a podle svého přesvědčení miluje. Vězní ji v domě a zahrnuje ji pozornostmi, skutečného citu (jak duševního, tak fyzického) však není schopen. Situace se jakoby obrací, náhle už není tak jasné, kdo je vlastně vězněm a kdo vězněným. Inteligentní studentka umění Miranda Clegga převyšuje po všech stránkách, nakonec však nemá sílu se mu vzepřít, ačkoli to zkouší mnoha způsoby. Miranda umírá na zápal plic a Clegg už vyhlíží další oběť… Román lze číst mnoha způsoby: jako thriller, jako psychologický román s ozvuky již zmíněného existencialismu, jako studii vyšinutého člověka, který za maskou zdánlivé přívětivosti skrývá citovou prázdnotu a chlad, jako parodii na Bouři, v níž chybí moudrý Prospero a zbývá jen netvor Kalibán (tak ostatně Miranda Cleggovi posměšně přezdívá) a krásná Miranda jako oběť. Navíc po první části, kterou vypráví Clegg, vkládá Fowles část druhou, deníkové záznamy vězněné Mirandy. Dvojí pohled na stejné situace obohacuje tento mistrovský román a povyšuje jej opět o další stupeň nad běžné thrillery. Už v tomto díle prokázal Fowles své obdivuhodné schopnosti: využití témat „nízké“ či „populární“ literatury, navázání na jistá klasická díla světové literatury a převracení či lehké parodování jejich děje nebo vyznění, čtivost, bohatou práci s jazykem, budování napětí, využití experimentálních literárních postupů, které však nejsou samoúčelné a čtenáři nepřístupné, ale naopak dokonale slouží k postižení vybraných témat a situací hrdinů.

Teprve po úspěchu Sběratele vydal Fowles rozsáhlý román Mág (1965), který pak po letech podrobil revizi (tato definitivní verze vyšla v roce 1977). Mág se stal téměř kultovní knihou a bývá považován za vrchol Fowlesovy tvorby. Ne pro každého se však může stát takovým zážitkem. Zejména v druhé polovině obsáhlého díla může nastat jistý pocit zdlouhavosti a zbytečné složitosti a opakování. Ve svém celku je to však pozoruhodné dílo, zpracovávající mnoho různých vlivů či odkazů: zde opět Shakespearova Bouře, existencialismus, postupy experimentální prózy, staré pojetí světa jako jeviště, divadlo Pirandellova typu, psychologie C. G. Junga, řecká mytologie, Dickensovy Nadějné vyhlídky či Utažení šroubu Henryho Jamese. Román se odehrává na (fiktivním) řeckém ostrově Phraxos. Učitel na chlapecké škole Nicholas Urfe se setká s výstředním řeckým milionářem Mauricem Conchisem, který mu vypráví příběh svého bohatého života a jako „mág“ začíná svou „boží hru“ (pracovní titul románu byl ostatně „The Godgame“), své fantastické divadelní představení, jakýsi metafyzický a metadivadelní psychologický experiment, v němž si zahrává s osobami ve svém okolí, manipuluje jimi a ovládá je a kde není jasné, co je pravda a co výmysl, co je skutečnost a co fikce nebo sen, kde jsou hranice závislosti na druhém a moci jednoho nad druhými. Nicholasovi se podaří z Conchisových spárů nakonec uniknout, zůstane tím však navždy poznamenán. Zároveň však ví, že to byla i „dobrá“ škola života, zajímavá zkušenost, jakési „zasvěcení“.

Vrcholným Fowlesovým dílem je však spíše až následující úspěšná a slavná Francouzova milenka (1969). Historická viktoriánská milostná romance se odehrává v roce 1867 a zobrazuje typický příběh lásky anglického vědecky založeného gentlemana a „padlé“ ženy se špatnou pověstí, k níž je muž osudově přitahován. Charles Smithson, amatérský paleontolog, je zasnouben s Ernestinou, ale v Lyme Regis, kam přijede, jej okouzlí vášnivá a záhadná guvernantka Sarah Woodruffová, o níž se tvrdí, že byla milenkou francouzského poručíka, který ji opustil a ona na něj marně, ale věrně čeká. Vztah Charlese a Sarah způsobí skandál a není jasné, zda je naděje, aby jejich vztah skončil šťastně. Nebyl by to však Fowles, kdyby až tradičně pojatou romanci neobohatil jinými postupy a neozvláštnil tak historický příběh: jednak má román dva různé konce (v jednom se milenci rozejdou, v druhém se setkají – čtenář sám musí zvolit), jednak autor bohatě využívá dokumentární materiály, aby podrobně zobrazil vrcholnou viktoriánskou dobu a tak ji čtenáři přiblížil a oživil, a jednak neustále nazírá rok 1867 pohledem roku 1967 a srovnává tak dobu minulou s dobou o sto let pozdější.

Po třech vrcholných románech ze 60. let nastává ve Fowlesově tvorbě přece jen sestup; jeho další díla již nejsou tak významná a neměly již takový vliv na další autory nejen britské jako první tři romány. Ostatně Fowlesova tvorba není ani příliš početná: šest románů, jeden soubor povídek a novel a několik knih esejů, reportáží a deníků. Soubor stylisticky vytříbených a dějově pozoruhodných a originálních novel a povídek Věž z ebenu vyšel v roce 1974. O tři roky později následoval obsáhlý román Daniel Martin, až nečekaně krotký a rozvláčný (zčásti autobiografický) portrét anglického intelektuála v složitých 60. a 70. letech. Naopak útlá kniha Mantisa (1982) je vtipnou, ale poněkud prázdnou hříčkou či parodií na různé terapie, ale také na postupy postmoderní literatury; dá se dokonce říci, že Fowles tady paroduje své vlastní romány. Jeho tvorbu pak uzavírá román Larva (1985), podivná směs historického a sci-fi románu s překombinovaným a poněkud zbytečně tajemným dějem, jenž je oživen záznamy soudních výslechů a úryvky z dobových kronik.

Od konce 60. let žil Fowles v Dorsetu a pak na jižním pobřeží Anglie v Lyme Regis. V letech 1978-1988 byl kurátorem zdejšího muzea a kraji kolem města věnoval několik knížek na pomezí reportáže, eseje a historiografie. Jeho první žena zemřela v roce 1990.

V jeho díle najdeme dále také básně a krátké povídky. V roce 1964 vydal soubor poznámek a aforismů Aristos s podtitulem „Autoportrét a myšlenky“. Knížečka Strom (1979) je reflexí Fowlesova dětství a jeho vztahu k přírodě. Soubor esejů a publicistiky vyšel v roce 1998. V roce 2003 byly pak publikovány Fowlesovy Deníky, díl první (zda budou následovat další, není jasné), otevřená zpověď o mládí, dospívání a prvních letech spisovatelských úspěchů. Adaptoval také několik divadelních her (např. Molierova Dona Juana a Lorenzaccia Alfreda de Musseta).

Fowlesovy tři slavné romány ze 60. let, v nichž spočívá a zůstane jeho největší přínos a význam, byly také zfilmovány. Bestseller Sběratel už v roce 1965 překvapivě v režii hollywoodského veterána Williama Wylera, který ve své bohaté filmografii vyzkoušel snad všechny žánry. Filmová verze Sběratele (u nás uvedena pouze na videu a v televizi) ctí předlohu a hlavní představitelé, Terence Stamp a Samantha Eggarová, podávají skvělé herecké výkony (oba za ně získali ceny na festivalu v Cannes); Wylerova „profesionální“ režie je však až příliš chladná, odtažitá a neosobní a film pochopitelně ztrácí také ona dvě zajímavá a obohacující vypravěčská hlediska. Dramatizace románu Sběratel se také s úspěchem hrála v roce 2001 v pražském Divadle v Řeznické (hlavní role vytvořili Linda Rybová a David Matásek, který byl též spoluautorem dramatizace a režisérem působivé a zdařilé inscenace). Sám Fowles je autorem scénáře k nezdařilé adaptaci románu Mág, kterou natočil v roce 1968 režisér Guy Green s hvězdným obsazením (Michael Caine, Anthony Quinn, Candice Bergenová a Anna Karina), jež však filmu pranic nepomohlo (u nás se film nikdy nehrál).

Naopak nejúspěšnější a nejzdařilejší je filmová adaptace Francouzovy milenky, dobře známá i z našich kin a z uvedení v televizi. V roce 1981 ji natočil významný britský režisér českého původu Karel Reisz. Působivý film těží vedle atmosféry, výtvarně nádherné kamery a vznosné hudby zejména ze skvělého herectví Meryl Streepové a Jeremy Ironse v hlavních rolích a z pozoruhodného scénáře dramatika Harolda Pintera (letošního nositele Nobelovy ceny), který je skutečnou a odvážnou tvůrčí adaptací románu. Pinter se totiž snažil najít vhodné řešení pro to, aby zobrazil nejen děj, ale také Fowlesovy experimentální postupy: dvojí konec a pohled na minulost ze současnosti, tedy konfrontaci dvou různých, sto let od sebe vzdálených epoch. A tak využil film ve filmu: dva herci a štáb natáčejí adaptaci románu Francouzova milenka, takže se film odehrává ve dvou časových rovinách, což umožňuje dvojí pohled na podobný děj: tajný vztah viktoriánských milenců a milostný vztah jejich hereckých představitelů v současnosti. Zatímco viktoriánští milenci jsou omezeni třídními rozdíly, Sářinou špatnou pověstí, Charlesovým zasnoubením s Ernestinou a přísnou morálkou, jejich herečtí představitelé v současnosti už mají jiné možnosti, takže jejich vztahu nic nebrání, ačkoli každý z nich má vlastního partnera a rodinu. A film má (jako román) také onen dvojí konec: zatímco viktoriánští milenci spolu nakonec zůstanou, moderní dvojice se po skončení natáčení filmu rozejde… Tato Pinterova kongeniální, ale odvážná a pro někoho až příliš „volná“ adaptace vyvolala po uvedení filmu kontroverzní reakce, nelze jí však upřít originalitu; ostatně Pinterovi scénář vynesl (podobně jako Meryl Streepové za herecký výkon) nominaci na Oscara.

Prozaické dílo Johna Fowlese je kompletně dostupné ve vynikajících českých překladech; většina (kromě Mantisy a Věže z ebenu) vyšla v posledních letech buď v prvním vydání nebo v reedici v nakladatelství Volvox Globator. Obsáhlejší studii věnoval Fowlesovi mj. prof. Martin Hilský (John Fowles: fikce skutečnosti a skutečnost fikce, in: Současný britský román, str. 60-80, H&H, Praha 1992).

John Fowles (1926-2005) – přehled díla a českých vydání
The Collector (1963; Sběratel, č. Odeon 1988, Volvox Globator 2004)
The Aristos: A Self-Portrait and Ideas (1964)
The Magus (1965, revid. verze 1977; Mág, č. Volvox Globator 1999)
The French Lieutenant’s Woman (1969; Francouzova milenka, č. Mladá fronta 1976, Mht 1995, Volvox Globator 2003)
Poems (1973)
Shipwreck (1974)
The Ebony Tower (1974; Věž z ebenu, č. Nakladatelství Lidové noviny 1997)
Daniel Martin (1977; Daniel Martin, č. Volvox Globator 2002)
Conditional (1979)
Islands (1979)
The Tree (1979; Strom, č. Volvox Globator 2001)
The Enigma of Stonehenge (1980)
A Brief History of Lyme (1981)
Mantissa (1982; Mantisa, č. Rybka Publishers 1999)
A Short History of Lyme Regis (1982)
A Maggot (1985; Larva, č. Volvox Globator 2000)
Land (1985)
Lyme Regis Camera (1991)
Tessera (1993)
Wormholes: Essays and Occasional Writing (1998)
The Journals, Volume 1 (2003)