I Brusel byl letos evropskou metropolí kultury: koncem srpna tu například byla v prostorách Centre/Centrum Bruxelles/Brussel 2000 zahájena výstava Ecrivains en ville (Spisovatelé ve městě). Nepřekvapila, nezaskočila, ale potěšila, vypadá přesně tak, jak si ji dovedete představit v Praze, Berlíně, jak se dnes takové akce dělají. Vybrané úryvky textů hovořící různou formou o městě (Borges, Pessoa, Döblin, Joyce, Calvino, Céline, Queneau, Michaux, Rolinová, Cliff...), nápaditá instalace ("metro Queneau", telefonní budky, kde si můžete poslechnout některý z textů, videosekvence, velkoformátové fotografie měst, uzavřená pracovna - knihovna, na zemi dlažební kostky, z kanálu se sotva slyšitelně line čtený text). Příležitost potkat známé osobnosti z literárních kruhů. Příležitost připomenout si, kdo, jak a co napsal o městě, uvědomit si nečekané souvislosti (až do 12. listopadu)... Z výstavy je to jen kousek do nejznámějšího bruselského knihkupectví nazvaného příznačně Tropismes. Než se ale začneme probírat knížkami, musíme zjistit, co vlastně je belgická literatura...

V Belgii žijí Vlámové a Valoni. Mluví se tu vlámsky a francouzsky. Francouzština má převahu, vlámština se zas nehodlá nechat převálcovat. Vlámští autoři dlouho psali francouzsky, ale čím dál víc píšou vlámsky. Ti, kdo píší francouzsky, rovněž nemají situaci jednoduchou. Valnou většinu z nich láká poměřit své kvality s ostatním frankofonním světem, a to znamená: vydávat svá díla ve Francii. Ovšem spisovatel píšící francouzsky a publikující ve Francii je automaticky považován za Francouze. Kdo z Čechů třeba ví, že Margueritte Yourcenarová je Belgičanka? Pokud ovšem zná Yourcenarovou... A kdo ví, že básníci Verhaeren, Maeterlinck, malíř surrealista René Magritte byli Belgičané? Nebo alespoň Jacques Brel? Autor detektivek Georges Simenon?

Frankofonní Belgie má ale i autory, dobré autory, které u nás téměř, anebo vůbec neznáme. Nebudu se rozepisovat o dnes nejpopulárnější, nejprodávanější mladé autorce Amélii Nothombové. Velmi zajímavá je například zejména raná tvorba Dominique Rolinové (* 1913), její román Dům, les z roku 1965 je nádherná, smutná kniha: staří manželé, žijící dlouhá léta pospolu a teď kamenně, nehnutě spějící ke konci. Žijí spolu, vnímají se, nesnášejí. Nekomunikují. Od rána do večera, po celé dny, střídající se roční období, se rozvíjejí jejich monology - plynou jeden vedle druhého, ale nikdy se nedotknou, jen v násilných či kradmých okamžicích. Ona představuje dům, každodennost, odmítnutí venkovního světa, uzavření se ve vlastní hluchotě. On, to je les, útěk, sen, nostalgie, nepřítomnost. A mezi nimi jediný společný bod, pes, jehož náhlá, tichá smrt uzavírá i knihu, jako něco, co již nemůže být vypovězeno. Uznávanou spisovatelkou je i Jacqueline Harpmanová (* 1929), autorka třinácti knih o lásce, o jejím zápase s pokrytectvím a hloupostí. V působivém románu Orlanda (Grasset, 1996) si pohrála s tématem paralelních životů dívky, jež se ze zvědavosti a touhy po jiném životě transformuje v muže. Pasáže, kde Harpmanová popisuje příjemné, ale překvapivé chvíle proměny, ohledávání vnějších atributů a nových možností v nabyté podobě, patří k nejzdařilejším v celém textu. Nepříliš častou formu ve frankofonním prozaickém světě, povídkovou tvorbu, nabízí Béatrix Becková: poslední sbírku, Malá Itálie, vydala v tomto roce v nakladatelství Grasset.

Složitější texty, jež vyhledá spíše náročnější čtenář, píše Eugène Savitzkaya, autor publikující v prestižním pařížském nakladatelství Minuit, stejně jako například Caroline Lamarcheová. Ta překvapila, když po románu Den psa (1996), jehož děj se odvíjí kolem psa, kterého řidiči zahlédli, jak se potuluje kolem dálnice, vydala o dva roky později knihu Noc, odpoledne, kde popisuje zážitky a prožitky dívky, jež z pocitu, že jí v životě něco chybí, odpoví na inzerát nabízející netradiční sexuální praktiky. Autorka se tímto textem vyrovnává s pozůstatky své přísné katolické výchovy. Letos přesídlila z Minuit do nakladatelství Gallimard a vydala (v červnu) román Medvěd.

Jiným francouzským nakladatelstvím, kde se poslední dobou kupí tituly dobrých belgických autorů, je toulousský Castor Astral. Setkává se tu například Francis Danemark s "nejlepším belgickým vypravěčem" André-Marcelem Adamekem (jeho poslední román se jmenuje Největší ponorka na světě: tento obrovský ruský stroj má ovšem v textu jen vedlejší roli, pro obyvatele přístavu zamořeného ropou, a tedy vyřazeného z provozu, totiž představuje symbol moci a svobody). Romány a povídky tu vydává i Philippe Blasband, jenž se podobně jako další Bruselan, Jean-Philippe Toussaint, věnuje kromě literatury i filmu. Toussaint je autorem ze "stáje" Minuit, tedy literátem výsostně intelektuálským, jeho poslední film, burleskní komedie Kluziště však slaví úspěchy v Japonsku i v USA. Blasbandovy texty nejsou možná tolik propracované a promyšlené, ale je z nich vidět autorovo původní povolání filmového střihače a scénáristy: mají strhující, překvapivý děj, kypí nadsázkou a nečekanými zvraty. Blasband se velmi rád uchyluje i k různým mystifikacím, jako třešničku k povídkové knize Když jsem byl zápasníkem sumo například v dovětku uvádí napůl smyšlené, napůl pravdivé údaje o předchozím zveřejnění částí textu.

A ještě trocha poezie. Významnou současnou básnířkou je Liliane Woutersová. Píše krásné básně, které „jsou o něčem“, což proklamuje jako svůj program, tedy obsah tvorby, přičemž svou metodu, řekli bychom spíš formu, popisuje jako „sloveso a podstatné jméno, zřídka adjektivum…“ Kromě básní, které i překládá (je editorkou několika antologií poezie), tvoří i divadelní hry. Největší úspěch slaví její Sborovna nebo Williame Shakespeare.

un grand vanneau volait contre le vent
et déployant une aisance incroyable
son vol fendait l'impalpable courant
et moi marchant dans la vaste campagne
je regardais son aile lourde et large
montrer du noir et du blanc avez-vous
jamais vu par certains automnes fous
les vanneaux voler en très longues bandes
qui se déroulent dans le ciel puis sou-
dain tombent puis remontent pour leurs grandes

109.
sarabandes reprendre sarabandes
dont le sens échappe à nos lois mentales?
et buvant le vent par toutes mes glandes
j'en savourais l'élan jusqu'à sa moelle
et seul allant à travers la campagne
gonflé d'être seul à la savourer
je regardais le grand vanneau ramer
avec puissance et traverses l'espace
tant qu'il se dérobe à mon regard et
plonge aux lointains de son regard sagace

110.
nous étions assis à une terrasse
où certains racontaient leurs souvenirs
où d'autres regardaient les gens qui passent
avec un air d'immense déplaisir
lors vinrent sur la place des soupirs
les arbres se courbèrent la poussière
puissamment vola devant nos paupières
le tonnerre éclata la pluie en trombe
tomba transformant la rue en rivière
et inondant nos corps d'une joie sombre

111.
un maigre Flamand s'assit près de moi
et commanda un porto dans sa langue
un jeune gigolo me demanda
s'il pouvait une de mes clopes prendre
quatre Espagnols parlaient en abondance
mais se turent pour regarder l'orage
nous levions les yeux vers ces noirs nuages
vers ces éclairs aux formes sibyllines
j'enlevai mes sandales de cordage
et regagnai pieds nus mon domicile

(...) W. Cliff, Journal d'un innocent, Gallimard, 1996

Svérázný básník William Cliff se narodil po válce jako čtvrté z devíti dětí, procestoval celý svět, zejména jižní Ameriku. Zaměřuje se výhradně na poezii, jak s přeháněnou skromností říká: „Jsem příliš hloupý na to, abych napsal román…“ Vyhovuje mu poezie zasazená do striktního rámce, který je jinak v tomto století už téměř na vymření: píše sonety, balady, desetiverší, za vlastní formu prohlašuje čtrnáctislabičný verš. Veršuje tak přirozeně, jako jiní jdou, a občas, je-li mu forma na obtíž, neváhá udělat krok delší nebo poposkočit, řečeno prozaičtěji: slova dělí či zkracuje, dle momentální potřeby znásilňuje. Jeho texty jsou velmi zemité, nabité obsahem, není v nich nic pro okrasu, jen čisté sdělení, a na tom si básník zakládá. Jazykové prostředky básnické vysokého stylu mísí s vulgárními. Poslední sbírku nazval L´Etat Belge, kde slovo „état“ nese několik významů: je to stav mysli toho, kdo má belgickou totožnost, ale i belgický stát jako takový. Cliff ochotně vypráví, jak projel celý svět, aby se utvrdil v tom, že je Belgičan, což je podle něho nejvágnější, ale tím i nejpřesněji vymezená národnost, a když svou myšlenku dopoví, dospěje k tomu, že každý z nás má vlastně v sobě cosi belgického, ten určitý stav mysli…

Belgického původu byl i básník a malíř Henri Michaux, na jaře u nás vyšla - v krásném překladu Václava Jamka - antologie Prostor uvnitř (Mladá fronta). Zároveň vyšel i román známého současného spisovatele a scénáristy Jean-Philippe Toussainta, Televize (Dauphin), a mladého autora Thomase Gunziga, Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět (Dauphin). Vydat jednu z úspěšných knih Amélie Nothombové nominované letos na Goncourtovu cenu zamýšlejí v brzké době vydat v nakladatelství Paseka. K sehnání snad ještě bude i kniha Sochy aneb nemocná zahrada (Michel de Ghelderode, z francouzských originálů přeložili A. Kareninová, T. Kybal a Z. Hrbata, vydalo ANNO, 1999).