Kdo Célina zná a navíc ho čte s chutí, dá-li se tak nazvat ona poněkud masochistická slast z rozervaného jazyka a děsivých scén, toho Klaun´s Band I možná překvapí, ale jeho zálibu v autorovi jen posílí. Kdo Célina nesnáší, bude ještě lépe vědět, proč. A kdo Célina nikdy nečetl, tomu zůstanou obě cesty otevřeny. V předmluvě Klaun's Bandu se autor obrací ke všem druhům čtenářů: "Čtenáři přátelé, skoropřátelé, nepřátelé, Kritici! ... Nesuďte mě hned! Počkejte si, co přijde dál!"

Předmluva Célinova románu Klaun's Band představuje jakousi historicky zdůvodněnou Célinovu poetiku. Autor (1894 - 1961), obviňovaný z vulgarity a z rozbíjení klasické psané francouzštiny, se ospravedlňuje. Jeho všudypřítomné tři tečky jsou jen jedním z rysů nového a nutného způsobu psaní, které převrací dosavadní vnímání literatury a francouzský jazyk pro román zachraňuje: "Jazz shodil s trůnu valčík. Impresionismus potřel "umělé světlo", buď budete psát "telegraficky", nebo už nebudete psát vůbec!"

Od pamfletů zpátky k románu
Ve své době měla tato předmluva však ještě další cíl, totiž připravit čtenáře na to, že pamfletista se opět vrací k psaní románů, s ještě větší vervou a ještě bezohledněji než dosud. Po Cestě do hlubin noci (1932) a Smrti na úvěr (1934) Céline vyrobil čtyři pamflety - jeden protisovětský a tři odpudivé antisemitské. Ty antisemitské budou i na jeho tvůrčí osobnost navždy vrhat stín. Po posledním z nich, roku 1940, však Céline své trapné, avšak tragické zvěstovatelské ambice opouští. Román Klaun's Band I, první díl z původně plánované trilogie, z níž byly dokončeny dvě části, otevírá střední periodu Célinova románového díla, tedy období mezi prvními dvěma knihami relativně "srozumitelného" stylu (Cesta do hlubin noci, Smrt na úvěr) a "německou" trilogií z konce padesátých let (Od zámku k zámku, Sever, Skočná). Všech pět románů již vydalo nakladatelství Atlantis, zbytek, tedy díla vzniklá v oné střední periodě, k vydání chystá. Právě v tomto období se utváří způsob psaní a vize světa, které vrcholí na konci Célinovy tvůrčí dráhy a které ve francouzské literatuře nemají obdoby.

Ať si to každý rozdá s démonem
Když Klaun's Band I roku 1944 vyšel, jen málokdo mu věnoval lichotivé slovo. Pro antisemity a fašizující kumpány v sobě neměl pranic zajímavého, ostatní čekali od autora válečného románu Cesta do hlubin noci zásadní slovo k hrůzám současnosti, avšak marně. Jen v několika prvních kapitolách líčí vypravěč bombardování sanitárního konvoje za "divné války" léta roku čtyřicátého a již ohlašuje zralý styl svého pozdního díla: "Ať si to každý rozdá s démonem ... nebo ať zhyne tisícerou smrtí a potom vstane z mrtvých k tisíceré bolesti! K ukrutnému zalykání, k tisícerým škrabancům pro zábavu a zeleným rozchlípeným ranám, k vařící smůle, co se lepí, klíží z rozvařených svalů, ať se čvachtá celý den a tři měsíce, celý týden v břečce toho mastného a horkého kotle ... Jak vidíte, je to vážné." Po tomto úvodu se vypravěč utíká do vzpomínek a přivádí čtenáře do Londýna v polovině světové války první. Celek Célinovy románové tvorby vychází z jeho prožitků a postupně z něho lze rekonstruovat téměř celou chronologii jeho života - ovšem na přeskáčku. V Cestě do hlubin noci se Ferdinand Bardamu po nějakých sto stranách vyvleče z války: "Do Afriky s tebou! řekl jsem si. Čím dál to bude, tím líp!" Ovšem než se autor sám odebral do tropů, zaskočil si ještě do Anglie.

Co v Cestě chybělo
Právě do škvíry mezi dvěma odstavci prvního Célinova románu se vtěsnaly oba díly Klaun's Bandu. Ferdinandův Londýn je světem doků, přístavů a mlh, prostitutek a pasáků, policajtů a více či méně zločinných individuí, a ti všichni se neustále naparují, křičí, perou, zpívají a ničí, na co přijdou. Do poloviny románu pasák Cascade a jeho parta, tedy geniální klavírista, tlusťoch a zběsilec Borochrom, stále před něčím prchající Ferdinand a další podobní, rozmetávají jednu hospodu za druhou, cucky lítají, ba dokonce i granáty. Ale na scéně se objevuje lichvář Titus van Claben v samém hedvábí a s turbanem na hlavě, a poté, co se jeho teatrální hospodyně setká s podivným mužíkem, který jí dá pro pána !medicínu!, se všichni příšerným způsobem opijí, zfetují a... jak to dopadne, těžko uvěřit, a raději nevyprávět. Ferdinand zase prchá, skrývá se a zametá stopy - však pro to má zatraceně dobrý důvod. Leč tu potkává i on jistého podivného mužíka, převlečeného za Číňana a na vizitce si přečte: "Hervé Sosthene de Rodiencourt, Důlní prospektor, Cestovatel po Okultních hájemstvích, Zasvěcený inženýr". Takže vzhůru do Tibetu! Hledat Táru Tohé! Květinu Kouzelníků! Ferdinand se chopí naděje, ale ještě se musí utkat s říčnou a toužící Pepčou, kouzelníkovou ženou, a navíc potřebují peníze... Jak to půjde dál, uvidíme, až vyjde druhý díl.

Toto není autobiografie
Jak vidno, vysvítá v Klaun's Bandu nade vši pochybnost, co u ostatních Célinových románů tak úplně samozřejmé není. Totiž, že ačkoli se zde románová tvorba inspiruje autorovým životaběhem, nejedná se v žádném případě o autobiografii. Céline sám to donekonečna opakoval, když se ho ptali, zda do svých románů vkládá též něco osobního: "Ne, to ne, osobního nic. Jedno možná - to jedině -, že se už neumím radovat ze života, že už nežiju. A protože se neraduju ze života, mám navrch nad ostatními, co sice práchnivějí, ale pořád si žijou." (viz Host 8, 2001) Snad bychom mohli spíše než o autobiografii hovořit o jakési auto-fikci.

Shakespeare, Pierot a války
A tak ne nadarmo nosí mnozí v Klaun's Bandu podivné hábity, ne nadarmo cituje Delfina Lady Macbeth, když si umývá zkrvavené ruce. "Poslyšte, já už tomu vůbec nerozumím! Á! Vždyť je to strašné! To přece nejde! V té vaší knize je to samá rvačka! To ani není kniha! tohle nás přivede rovnou do hrobu! Nemá to hlavu ani patu!" cituje Céline v předmluvě pomyslná slova svého nakladatele a hned se ohrazuje: "Přinesl bych mu Krále Leara, aby se podíval na ty masakry." Ale nejen Shakespeare inspiroval Célina. Není těžké vytušit i další prameny, svět divadla vůbec, ale především jeho "lehčích" žánrů. Nakonec by nechyběla ani pohádka a hlavně cirkus plný klaunů. Náhle se nám ty hulákající figurky promění ve známé typy - třeba Harlekýna (Sosthene). A není Ferdinand nakonec i jakýmsi Pierotem, ukazujícím, jak to s tím světem vlastně vypadá? Protože všechny ty tragikomické scénky a výstupy, zběsilé křepčení mrzkého polosvěta, bez cíle, leč o to víc ničivé, se odehrává na pozadí války a jeho běsnění, toho "hromskýho candrbálu". Válka byla a zůstala Célinovým tématem, ta "skočná světa", kterou "nic nezastaví", tatáž skočná, která bude i názvem posledního Célinova románu vůbec.

Román o hudbě
Klaun's Band lze tedy chápat i jako podobenství psané v "nízkém" žánru, přičemž četné shakespearovské narážky dostatečně poukazují na to, že jde i o "vážnou věc". Céline však fascinuje právě tím, že z hrůzy života strhává patetické hávy a pak ji mrští zpátky do bahýnka lidských neuróz a pošetilostí. A přesto je Klaun's Band možná Célinovou knihou nejpoetičtější, nejlyričtější. Protože je to i román o hudbě. Do kraválu řítícího se nábytku, lidí a domů břinká piano, někde blízko je voda, která všechno tlumí, a lodě, které všechno odvážejí jako na konci Cesty do hlubin noci, a kol dokola mlha, opar, přízračný přísvit. Právě v jazyce tohoto románu spočívá jeho největší síla, a tudíž je zde obzvlášť důležitý jeho překlad. V ostatních Célinových knihách si čtenáře může podmanit (nebo popudit) už jen onen typicky célinovský pohled na svět, šklebivý, děsný a jaksi znepokojivě pravděpodobný. Zde však líčení následuje líčení, dialogy pádí jeden za druhým, zatímco lyrické pasáže čtení zase zpomalují a dělají ze čtení snění. Překlad Anny Kareninové je pro tento román pravým požehnáním. Připomeňme, že v jejím výborném překladu vyšly i Célinovy tři pozdní romány, první dva v upraveném překladu Jaroslava Zaorálka.

Sáhněte na tep, mordyje!
Při bližším zkoumání zjistíme, že rytmus a jazyková komika, kterých se překladatelce podařilo dosáhnout, souvisejí s tím, že původní text nejen překládá, ale skutečně tvůrčím způsobem přebásňuje. Zachovává jak smysl textu, tak jeho osobitý ráz, který vyplývá často z originálních citoslovcí nebo z bezprostřední blízkosti vulgarismů, neologismů a řeči vzletné, ba vznešené: "Všechno se ještě neřeklo!... Zdaleka ne!... těch tarotů co ještě zbývá! Nenechaj nás kliďánko jen tak zhebnout na fleku! Ještě nám zůstalo plno hnisu a spousta mokvající sněti, hávy skvoucích rudě pableskujících brokátů!... drobounkých oděrek... než se budeme mít čile k tanci, k nevázaným menuetům, lehkým a průzračným!" Zatím všechny Célinovy romány v češtině jsou navíc opatřeny i přínosnými komentáři a poznámkami překladatelky. Lze jen doufat, že se nakladatelství Atlantis skutečně podaří vydat v těchto překladech i zbytek Célinova románového díla. Dosáhli bychom toho, co se ve světě zatím, pokud je mi známo, podařilo pouze Japoncům. A Céline nás bude dál a dál vtahovat do svého jazyka, abychom se, jak říká, "rozrušili": "Pohněte se, proboha! Ratata! Skákejte! Ať to s váma pajtluje! Pukněte ve svých krunýřích! Žádný takový, mezci! Párejte břicha! Sáhněte na tep, mordyje! Dáme si bene! Konečně! Aspoň něco! Probuďte se! Tak nic! Zasraný roboti! Hovno! Přešaltujte, jinak pojdete! Víc pro vás nemůžu udělat!" A zbytek, praví autor, přijde sám: "Štěstí, zdraví, půvab a výstřelky!" Vskutku, je to ve verších!