Nancy Hustonová se narodila (1953) v Kanadě, jejím mateřským jazykem je angličtina, a přesto píše francouzsky - i když svá díla pak překládá do angličtiny. "Mé psaní je neoddělitelně spjato s francouzštinou. Ne že bych ji pokládala za krásnější nebo expresivnější než angličtinu. Ale protože je pro mne cizí: dostatečně cizí, aby stimulovala mou zvědavost." Hustonová mluví plynně i německy, v Německu žila několik let, to když ji, šestiletou, spolu s jejími dvěma sourozenci opustila matka. Vyrůstala tedy u otce, později šla studovat do Spojených států, v roce 1973 se odjela zdokonalit ve francouzštině do Paříže a už tu zůstala. Navštěvovala přednášky Barthesovy a Lacanovy, stala se zarputilou feministkou, psala do novin. Vzala si lingvistu Tzvetana Todorova, s nímž má dvě děti.

Exil a život v jazykově pestrém prostředí jsou hlavní spisovatelčina témata, jak sama rozvádí v díle Ztracený sever (Nord perdu, Douze France, Actes Sud, 1999). Všechny její knihy prostupuje okouzlení dětstvím, mateřstvím, zrozením dítěte, všudypřítomná je otázka odchodu matky, opuštění.

První knihu Nancy Hustonová publikovala v nakladatelství Pavot (Dire et interdire: éléments de jurologie, 1980), poté přešla k Seuil (Les variations Goldberg, 1981; a další romány a eseje, knihy pro děti). Od roku 1993 je věrná nakladatelství Actes Sud (Cantique des plaines, La virevolte, L'instrument des ténebres, L'empreinte de l'ange...): její knihy jsou úspěšné, získává literární ceny. Jako by se postupně rozepsala a ustoupila od náročnějších textů k románům přístupnějším, určeným širšímu publiku. V poslední době chrlí jedno dílo za druhým, ovšem kritika ji stále chválí.

Letos na jaře vydala rozsáhlý román Dolce agonia a zároveň útlé dílko Tváře rozbřesku (Visages de l'aube), což je fotografická publikace, kde Hustonové povídka pojatá jako monolog porodní asistentky slouží co doprovod snímkům Valérie Wincklerové, většinou detailním záběrům tváří novorozenců. A v reedici vychází Deník stvoření (Journal de la création) z roku 1990, v němž Hustonová před lety zachytila své hloubání o vztazích, kde muž i žena jsou spisovatelé, a spojila ho se zápisy o vlastním těhotenství.

V knize Dolce agonia (Actes Sud, 2001, 512 s.) překvapila Hustonová zejména tím, že si jako vypravěče vybrala Boha, a navíc ne zrovna smířlivého, spíš krutého, řeklo by se... nelidského. Sean Farrel, univerzitní profesor a básník, sezve pár přátel na večeři Díkůvzdání. Sejde se jich u stolu dvanáct, jak apoštolů, bývalé milenky, přítelkyně, kolegové, malíř, advokát i jedno malé dítě. Všichni se dlouho znají, většině z nich je kolem čtyřicítky, akorát věk, kdy člověk začíná myslet na stáří. Venku zuří vánice, v omezeném prostoru útulného domova postavy diskutují o práci, o dětech, o životě. Mezi hovorem se odvíjejí jejich vlastní myšlenky, postupně nabývají vrchu, jsou neodbytné. Strach z nemoci, obavy o děti, nezhojený smutek po komsi blízkém, probíhající rozvod... každý má své bolesti. Čtenář nejenže do každého vidí, on se ještě prostřednictvím Stvořitele v každé kapitole dozví dopodrobna celý osud vždy jedné z postav. Účinek je velice smutný, to pokud si čtenář vezme za své příběhy těch několika ubohých loutek, slepých, neustále tápajících po jakémsi smyslu - jak si každý může představit i sebe. A zároveň má Hustonové metoda i povznášející efekt, nabízí možnost nadhlédnout všechny problémy skutečně svrchu, ocenit pestrost a bohatství života; ačkoli autorka rozhodně nelíčí svět nijak pouťově blyštivý, je pesimistická až dost.