Nancy Huston (Calgary, 1953) se narodila a vyrůstala v Kanadě. V patnácti se s otcem přestěhovala do Spojených států a dostudovala v New Yorku. Dnes Nancy Huston žije střídavě v Paříži a v Berry, s manželem, slavným sémiologem bulharského původu Tsvetanem Todorovem má dvě děti.

Roku 2006 získala Nancy Huston za román Lignes de faille (Actes Sud, 2006) francouzskou literární cenu Prix Femina.

Když bylo Nancy šest, její matka od rodiny odešla. Tento těžký zážitek z dětství a následně snaha dopátrat se příčin matčina rozhodnutí stály později ve spisovatelčině kariéře u zrodu mnohých knih (La Virevolte, 1994; Prodige: polyphonie, 1999).

Roku 1973 se Nancy Huston stěhuje do Paříže, studuje mj. u Rolanda Barthese. Začíná publikovat články v novinách, věnuje se esejistické tvorbě.

První román vydává roku 1981 (Les Variations Goldberg). Za román Cantiques des plaines (1993) získá prestižní kanadské literární ocenění Prix du Gouverneur général. Píše francouzsky i anglicky, sama si své texty překládá. Roku 1996 dostala za román Instruments des ténèbres cenu Goncourt des lycéens.

Pro její styl je typické využití polyfonie: dává slovo několika postavám, někdy jde i ohlasy z říše rostlin, věcí či objektů (vistárie, rybník).

V poslední době vydala knihy Dolce Agonia (2001), Une adoration (2003) a cenou Femina oceněný román Lignes de faille (2006).

Trhliny
Kniha Lignes de faille se snaží přinést nový pohled na mnohokrát zpracované téma soudobých dějin – a podává ho neobyčejně hlubokým, přitom však velmi procítěným způsobem. Autorka se vrací ke zrůdnostem nacistické propagandy a obecně k šedesáti letům nedávné historie, když zpracovává příběh jisté rodiny se složitou a kontroverzní minulostí. Spolu s ní se tak vracíme časem, sledujeme „trhlinu“, již lze stopovat přes celé kontinenty (Spojené státy, Kanada, Izrael, Německo) a přes čtyři generace až do začátku čtyřicátých let dvacátého století.

Příběh je podán hlasy čtyř dětí, které si předávají roli vypravěče. Drobná historka postupně narůstá do složité záležitosti, zpočáku humorný text se stává stále smutnějším až tragickým a stejně jako je nepochopitelný pro dětské vnímání, musí být znepokojivý i pro každého, kdo celou tu historii vlastně zná.