Nancy Hustonová pochází z Kanady, ale žije a publikuje ve Francii. V předcházejícím románu, Dolce agonia, zkoumala, kam až může zajít vypravěč, v letos vydaném díle se pak zabývá statutem čtenáře, jehož explicitně staví do role soudce, neboť v příběhu o lásce, ve zbožňování hlavní postavy jménem Cosmo, k níž všichni směřují, se každá z postav tak jako u soudního dvora obrací na čtenáře. S podobnou pozicí čtenáře pracoval už Rousseau, Hustonová však čerpá i z různých soudobých teorií zabývajících se možnostmi textu, a v důsledku připomíná čtenáři všechny jeho role tváří v tvář literárnímu dílu, jeho slabé stránky, zvyklosti, pochybné jistoty, ale i potěšení.

Jednotlivé postavy se v blíže neurčené přítomnosti zodpovídají jakémusi soudci a obhajují každý vlastní verzi Cosmovy smrti. Slovo si berou jak živí, tak mrtví, i autorka se přidává, a rovněž strom, květina, most nebo nůž, vražedná zbraň, jež popisuje slastnou zkušenost pomalého vniknutí do Cosmova těla. Jen Cosmův hlas nezazní, ačkoli je slyšet skrze často protichůdné příběhy a vzpomínky ostatních. Tento herec, komik, snílek, básník, tedy nenapravitelný svůdník na jevišti i v životě, dokáže být milován několika ženami, aniž by ony na sebe žárlily, neboť oplývá charismatem, stejně jako schopností najít v každé z žen to nejlepší a zároveň ukázat se před každou z nich sám z té nejlepší stránky. Avšak právě umění empatie s lidmi, věcmi a přírodou se nakonec ukáže být Achillovou patou hrdiny. Je natolik zrcadlem ostatních, až se sám ztrácí, vyprazdňuje.

Polyfonií vypravěčské linie, propojením zvláštního, až patetického Cosmova osudu s jeho okolím tak Hustonová dokázala podat obraz naší doby zbavený všech iluzí, jehož krutost se promítá i do koncepce té nejkvalitnější literatury a tvorby.