Jméno Jana Šprincla, klasického filologa, knihovníka, tlumočníka, středoškolského a posléze vysokoškolského učitele, jenž svůj život spojil od studií do konce profesionální kariéry s Masarykovou univerzitou, je téměř zapomenuto. Pro veřejnost je snad zajímavé, že se zabýval prakticky i teoreticky překladem z antických jazyků (přeložil např. Aristofanova Oblaka a Plautovu Komedii o hrnci, napsal skripta Vývoj českého překladu z antické literatury). Byl také velkým obdivovatelem takzvané živé latiny, a není tedy divu, že se brzy věnoval také překladům české literatury do latiny. Překládal básně J. V. Sládka, J. Vrchlického, Petra Bezruče, Jaroslava Kvapila (přeložil jeho libreto k Dvořákově Rusalce!), Fráni Šrámka, a dokonce kompletní dílo Otokara Březiny (jeho Opera poetica vyšla u Pavla Mervarta v Červeném Kostelci 2013). Ke stému výročí narození a třiceti letům od Šprinclova úmrtí vydala Masarykova univerzita jeho další opus magnum, překlad Erbenovy Kytice. První, co mne v úleku napadlo: jakpak asi přeložíme

Sviť, měsíčku, sviť, / ať mi šije nit?

Tu je odpověď Jana Šprincla:

Luce, luce, lunula, / suant, suant filula.

Zajímavý nápad! Zvučné a hravé, tak trochu žvatlavé (hle, „lunula“ si vypůjčil až z Plautova Epidica!), možná to mužské zakončení dodává českému verši trochu ostřejší chuť než laskavé zakončení ženské v latinské verzi… A my přece víme, co přijde potom!

Ve svém článku K překladu českých veršů do latiny (Listy filologické 1972) uvažoval Jan Šprincl o tom, jakou prozódii použít, a viděl celkem tři možnosti – časomíru (jako odkaz antiky), přízvučnou prozódii (jako odkaz středověku) a syntézu obou, v níž slovní přízvuk a kvantita nejsou v rozporu. Vsadil sice teoreticky na třetí možnost, ale jak poznamenal editor, v překladu Kytice jde ve skutečnosti o sylabotonické verše, které jsou moderní češtině vlastní. Neuzavíral se rigidně do žádných nepřekročitelných pravidel; jeho verš je proměnlivě dlouhý jako verš Erbenův, uzavírá jej rým (sdružený, obkročný, různé kombinace v delších strofách), který – jak odpovídá cílovému jazyku – je častěji než u Erbena gramatický. Šprincl dokonce nedodržuje striktně ani staré nepsané pravidlo „verš za verš“, občas vynechává,¹ častěji přidává verš (někdy i více), když obsah přesahuje možnosti dané sloky.

Slovní zásobu čerpá překladatel z celé doby, kdy je latina živě používána – od antiky přes středověk až po baroko. Neklade si tedy žádné „klasické“ zábrany. Jeho hlavním cílem je vyrovnat se s Erbenovým stylem, což pochopitelně není jednoduché, protože musí bojovat s danostmi obou jazyků a obou kultur. To se týká například Erbenova nadměrného používání deminutiv i jeho záliba v opakování, která napomáhá dramatičnosti a patosu, stejně jako kontrastní užití slovesné elipsy a množství onomatopoických citoslovcí, která v latinském textu působí cize. Považuji za téměř nemožné vystihnout v latinském překladu Erbenovu eufonii, založenou na využití rozdílů mezi jednotlivými hláskami, která není jen otázkou jakékoli libozvučnosti, tj. smyslové příjemnosti zvuků, ale je úzce spjata s expresivitou textu („PÁn stojÍ – nevěda, co chtěl / svÉ velkÉ žÍzně zapomněl“). Tím spíše oceňuji, když překladatel dosáhne podobného efektu nikoli pokusem o imitování originálního textu, ale využitím možností latiny – viz přepychová aliterace „Nox Fovearum Flantque Furore / Frigora per Fenestras cellae“ nebo chytré použití onomatopoického slovesa „ululare“ a bryskní zakončení sloky:

Psi houfem ve vsi zavyli, Canes vici ulularunt,
když ty pocestné zvětřili; peregrinos vestigarunt;
a vyli, vyli divnou věc: ululabant miram rem:
žetě nablízku umrlec. prope esse lemurem.

Nemá myslím smysl psát recenzi na tento překlad, když už si ji překladatel nemůže přečíst. Napadá mne ale, že by to byl dobrý seminář pro malou partu klasických filologů a bohemistů.

Jan Šprincl považoval latinský překlad českých básníků za jistou příležitost, jak se s nimi může seznámit světová veřejnost. Pod tím měl zřejmě na mysli především její příslušníky sdružené v různých spolcích, jako byla někdejší brněnská Sodalitas amicorum Latinitatis a její četné obdoby v evropských zemích. Nejsem bohužel s tendencemi těchto společností v nové době seznámena a moc na ně nevěřím. Přiznám se, že by mne opravdu zajímalo, zda čtenář, který nezná český originál tak jako my dříve narození, kteří ho od školských dob memorovali, odhalí v latinském překladu baladickou osudovost. Odpusťte mi: považuji překlad z živého jazyka do latiny, jaký pěstoval Jan Šprincl, a najmě tvorbu v latině, kterou s potěšením čteme u Jana Nováka, Eugena Brikciuse a Pavla Šruta, prostě „jen“ za báječnou a poutavou hru, jejímž prostřednictvím se můžeme radovat a mnoho se naučit. V případě překladu Kytice máme snad dokonce šanci dozvědět se o českém básníkovi všechno, co jsme ve škole zanedbali, a ještě se můžeme obdivovat erudici, fantazii a neuvěřitelné pokoře Jana Šprincla. Jan Neruda, který si Erbena nesmírně vážil, měl jej za pošetilce – neboť by bylo rozumnější zlato chtít snad pozlacovat, slunce svící osvěcovat nežli písně písní opěvovat. Z tohoto hlediska byl velkým pošetilcem i Jan Šprincl.

1. Nalézám několik vynechaných pasáží: Svatební košile, s. 90, 86, 108; Štědrý večer, s. 164; Holoubek, s. 176; Vrba, s. 250. Důvod vynechání mi není jasný. ^zpět