Nevím, co byl prvotní impuls. Zahrát si tak výjimečný titul a hrát ho konečně jinak, než je v kraji zvykem? Nebo fantastický prostor kanovnického paláce ve Wurmově 7? A touha vytvořit projekt přímo na míru tomuto prostoru a sloučit tuto zchátralou, ale nádhernou architekturu s divadelním artefaktem v jeden nedělitelný celek? Buď jak buď, Sofoklova Antigona posloužila.

Režisér situoval příběh nejprve do velkého neuklizeného nádvoří plného nejrůznějších objektů (včetně dvou aut). Tam na trávníku v jednom z rohů instaloval za páskou ohraničující místo tragédie a hlídanou strážnými pohozenou mrtvolu Polyneika. Vstupnímu dialogu Antigony a Ismény, jemuž obecenstvo přihlíží z balkonů obklopujících dvě ze tří stran budov, předchází výstup jakéhosi průvodce (opovědníka, konferenciéra). Ten po celou dobu hry diriguje obecenstvo, informuje je o následujícím ději a vybízí ke spolupráci, na kterou přítomní spontánně přistupují, takže provázejí potleskem příchod nového vládce Kreonta s jeho ženou Eurydikou a synem Haimonem.

Za Kreontem pak stoupáme do dalšího prostoru, kterým je krásný freskový sál. Tam – jako při jakési tiskové konferenci (plátno, powerpointová prezentace, notebook, mikrofony, minerálky na stole, velmi nestabilní dřevěné židličky) – vystoupí Kreon se svým „programem“, sem přivede hlídač Antigonu, přistiženou, jak pohřbívá Polyneika, zde se po jejím odchodu utká Haimón se svým otcem. Z hlediska běžné interpretace těchto scén je tu několik nových momentů. Předně: cholerický Haimón je přítomen výslechu Antigony. Jejich pohledy se jednou setkají a to rozhodne o razanci jeho útoku na otce. Inscenace vyřadila chór a jeho part přebírá částečně onen průvodce, částečně jsou některé zpěvy sboru recitovány jako jakési kulturní vložky jednak Eurydikou, jednak Haimonem. Občas to působí logicky – zvláště když před Kreontovým velkým výstupem podávají prehistorii bratrovražedné války (parodos), občas nepochopitelně (když Haimón až ve třetí části recituje 3. stasimon o Erótovi, které má zde zřejmě jen obhájit to, že zamilovaný Haimón se zachová šíleně). Čítankové 1. stasimon (Mnoho je na světě mocného) vyzní tak trochu jako vystoupení na školní besídce. Obecenstvo se v této části sice přímo nevměšuje, odměňuje však herce potleskem a královsky se baví. Až máme trochu dojem, že nevědí, na jaké hře jsou.

Ve třetím prostoru, což je skutečný divadelní sál, topící se v černé a naplněný ryčnou hudbou, se koná poslední část – výstup Antigony před odchodem na smrt, scéna s Teiresiem, pozdní rozhodnutí Kreontovo. Tady už obecenstvo není vyzýváno k participaci, snad aby si mohlo v klidu prožít závěrečnou katastrofu, na niž ale není dostatečně připraveno. Bohužel kýžený efekt se nedostaví, protože režisér učinil jednu, zato zcela frapantní chybu. Do role Teiresia obsadil chlapce asi tak dvanáctiletého a navíc jej oblékl do extravagantního kostýmu (tmavý splývavý hábit s jakýmsi peřím kolem krku), kterým se nepříznivě odlišil od vcelku civilních obleků ostatních postav. Smysl tohoto kroku mi zcela unikl a unikl nejspíše i obecenstvu, které z jeho projevu nerozumělo nejspíše ani slovo. Tím byla pozornost odvedena od závěrečného řešení, které vyznělo hluše. A trochu groteskně: to když Antigona, Haimón a Eurydika vystoupili nakonec v bílém prádle, snad abychom si všimli, že jsou už mrtví…

Inscenace je opřena o trojici herců, kterým vévodí Kreón v podání Ondřeje Jiráčka z divadla Husa na provázku. Jeho vladař je průměrný politik, který se bude držet v sedle silou moci. Je chladnokrevný, neústupný, nedává na sobě vidět své city – dokonce i v závěru nedokáže dát najevo, že je u konce svých sil. Jako by se energie, s niž modeloval na počátku svou postavu, zcela vytratila. Antigona Pavly Dostálové (z ostravské Arény) není heroina. Je to mladá (tak trochu anouilhovská) impulzivní dívčina, která prostě jedná podle svého nejlepšího svědomí, a i když očekává trest, není s ním zcela smířena. Jak Kreón, tak Antigona by potřebovali pro skutečné rozvinutí svých rolí více prostoru a času. Ale obojí tu chybí, zvláště když průvodce (domácí Zdeněk Vévoda) žene děj kupředu a má v hrsti nejen obecenstvo, ale i jednotlivé postavy. V něm zůstalo trošku ambivalence z postavy náčelníka chóru, jehož part často přejímá: na jedné straně ve scéně „tiskovky“ souhlasí s Kreontem a podporuje jej, na druhé straně se dokáže obrátit proti němu a zastávat zcela opačné stanovisko.

Snaha pojmout antickou tragédii jinak není bohužel vyvážena hlubší interpretací, což ovšem není jen případ tohoto malého divadelního souboru, který teprve od r. 2013 provozuje vlastní scénu (mezi činohrou a tancem, jak sami říkají) a hledá svou poetiku. Ona nedointepretovanost bohužel provází většinu inscenací antické tragédie, a to i na prknech, kde vládne větší profesionalita než zde. Jako by nebylo dost vůle opravdu se utkat se Sofoklovým textem a jeho poselstvím. Ostatně: kdyby režie byla schopna pochopit postavu Teiresia, udělala by takovou chybu, která znehodnotila sympatický pokus?

Sofokles: Antigona. Překlad: neuveden (Ferdinand Stiebitz), scéna a režie: Jan Žůrek, výtvarná spolupráce: Marie Vařeková a Pavla Baštanová, kostýmy: Krista Ketmanová. Divadlo na cucky, Olomouc, premiéra 14. 3. 2015, repríza 19. 6. 2015.