Když chceme dítko školou povinné vzdělat v antické kultuře, nemáme moc na vybranou. Podle mých zkušeností skončíme vždycky stejně: nejprve u Petiškových Řeckých bájí a pověstí, později u Asterixe. To samozřejmě neznamená, že by tu pro tuto věkovou kategorii nebylo vůbec nic. Americká spisovatelka anglického původu Caroline Lawrence sepsala dokonce celou sérii malých detektivek, které řeší parta dětí z antické Ostie. Autorka obdržela za tyhle své „Roman mysteries“ cenu Classical Association za rok 2009 („for a significant contribution to the public understanding of Classics“ neboli za významný přínos k všeobecnému porozumění antice), knížky byly přeloženy do mnoha jazyků, a BBC dokonce příběhy zfilmovala (vysílaly se i u nás). Autorka, která vystudovala klasickou filologii, archeologii a umění, se pohybuje v antickém světě velmi zkušeně, bohužel některé rysy jejích detektivek jsou na hranici snesitelnosti: dětská parta je zkonstruovaná podle všech momentálních představ o fungující multikulturní společnosti, některé příběhy jsou velmi nepravděpodobné, reakce dětí neodpovídají jejich věku atd. To ovšem vadí především dospělému čtenáři, děti se dozajista dobře baví.

Zcela jinou cestou se ubírají cesty do minulosti, které pěstuje Veronika Válková, která píše pod jménem Adam Andres fantasy a pod svým vlastním jménem publikuje beletrii pro děti a učebnice dějepisu. Vystudovala latinu a historii a působí jako učitelka na pražském šestiletém gymnáziu Na Pražačce, má tedy kromě příslušných vědomostí navíc ještě živý kontakt s potenciálními čtenáři nebo možná spíše čtenářkami, protože její hrdinkou je dvanáctiletá Bára Holečková, která se se na půdě domku kdesi za Prahou díky starému atlasu občas propadne kamsi do historie. Musí se nejprve orientovat v čase a prostoru. Naštěstí je k tomu docela dobře vybavena. Jako dítě, které má maminku překladatelku a babičku historičku, po níž zůstaly bedny knih, ví, jak se dostat k informacím, aniž by si je musela „vygůglit“ jako jiné děti. Chytrá maminka jí totiž nezapne počítač, ale pošle ji, aby si v babiččině knihovně našla příslušnou literaturu.

Do antiky se propadne několikrát, dvě z knih jsou přímo věnovány pobytu v Pompejích a v Tróji.

V Pozdvižení v Pompejích se Bára jako otrokyně, kterou prodávají na trhu, seznamuje s životem v rodině Lucia Lollia, který je v Pompejích duumvirem, učí se žít v jeho domácnosti, nakupovat, tkát a šít – a taky číst dědečkovi, co vypadá jako Sean Connery, hrozně napínavou a dlouhou báseň o jednom hrdinovi od Vergilia. Při tom se zjistí, že neumí číst hexametry, takže kromě znalostí o životě otroků načerpá i určité literární zkušenosti. Reálie jsou podávány někdy příliš okatě („Vibius nebyl obyčejný otrok, byl verna. Jak Bára zjistila, verna bylo speciální slovo pro otroka, který se narodil v pánově domě“), jindy se s nimi Bára seznamuje zcela přirozeně, když se pohybuje na foru („opravdu řekla forum a ne fórum“), nakupuje v pekárně bochníčky („byly kulaté a rýhami rozdělené na osm dílů, aby se daly dobře lámat“), dozví se, kdo jsou to valcháři a co je to garum. Vcelku je tenhle edukativní aspekt dobře vyvážen půvabnými příhodami a korunován detektivní zápletkou, kterou Bára samozřejmě pomůže vyřešit. Důležitý úředník (který se „ujal role Hercula Poirota“) pak přihlíží, kterak je propuštěn na svobodu otrok Rufus, který se zasloužil o zachování cti svého pána. Tenhle trošku idealistický konec má romantickou a tajemnou tečku: Báru si odvádí krásná Felis Barbara, která si ji koupila a má s ní jakési plány, o nichž se už bohužel nedozvíme, protože Bára (v ruce gemu, kterou dostala od dědečka) se vrátí zase na půdu jejich domku.

Když se propadne do trojské války, má tu výhodou, že ten příběh zná – už z básně, kterou četla v Pompejích, a navíc zná dokonale Petišku, takže děje komentuje z jeho perspektivy („Tak tohle Petiška vynechal… úplně zamlčel, jaký je Paris poseroutka“). Připouštím, že tyhle intertextuální hrátky, dávající vtipně ožít textu, který vyšel poprvé roku 1957, asi baví nejvíc dospěláky, ale konfrontace známé dětské četby se skutečností, kterou Bára žije, je přesto neodolatelná. Bára původně touží setkat se s Achillem a varovat ho. Bohužel nepřijde do achajského tábora, ale k Trójanům a stane se chůvičkou Aineova syna Askania, kterému vypráví pohádky o Popelce, ty ruské z Krásy nesmírné i Pohádky tisíce a jedné noci. Sleduje život v Tróji i bitvy na bojišti (dokonalá teichoskopie!) a její původní obdiv pro Achajce se pomalu přesouvá na stranu Trójanů. Jenže se ocitla v historii války, jejíž průběh i konec zná, ví, jak jsou osudy hrdinů propojené: pokud má přežít Hektor, nesmí zemřít Patroklos. Bára se tedy vydá na nebezpečnou cestu do řeckého tábora… Autorka se nebojí uvést na scénu méně známé mytologické hrdiny – prvním padlým je tak Tróilos, hrdina v antice oblíbený, který udělal v evropské literatuře velkou kariéru, ale u Homéra se o něm mluví v jediném verši. Pochopitelně jsou tu i ti nejproslulejší hrdinové a autorka se nevyhne ani důležitým scénám, jako je Priamova žádost o tělo zabitého Hektora. S Priamem se Bára vrátí do Tróje a čeká ji ještě mnoho nepříjemných zážitků: dozví se, že Hektor, kterého měla za čestného muže, zabil Patrokla bezbranného, je svědkem smrti Achillovy i Paridovy. Nepodařilo se jí přemluvit Achilla, ale zato (jak jí objasnila zelenooká bohyně) zachránila Aeneu a Askania. Příběh je trošku přeplněn hrdiny – nevadí změna ve fabulaci (Polydóros padne v boji), nadbytečné je však vyprávění o těch, kteří do boje nezasáhnou (např. o lstivém Odysseovi a smrti Palameda). Autorka se snaží chaos poněkud zmírnit v epilogu příběhu, kde se Bára – už zase ve své současnosti – snaží udělat si pořádek v právě nabytých znalostech. Chybí tu vlastně jen jedna věc: příslušná zelenooká bohyně funguje jako Athéna i Afrodité, ale Aineas se nikde nedozví, že je to jeho matka… Asi by toho bylo příliš.

Obě knížky Veroniky Válkové v konkurenci detektivek Caroline Lawrence víc než obstojí – příběhy jsou dobře konstruovány, jejich návaznost na historické či literární prameny je příkladná, jazyk dialogů kopíruje současnou mluvu, ale není primitivní či vulgární, humor je laskavý a hravý. Radost číst. Doufejme, že dnešní dvanáctileté slečny dostanou chuť dozvědět se ještě víc.