Ifigenie ve dvacátém prvním století
Zvolené „close reading“ teprve umožní skutečné a funkční překódování do současných reálií, které otevře hru divákům o dobrých pětadvacet let mladším, žijícím v pseudosvětě nových médií, v němž běžná lidská komunikace probíhá už jen na obrazovce chytrého telefonu. Studio Nabalkoně mělo naléhavé sdělení a dokázalo ho divadelně zřetelně artikulovat.
V prvních vteřinách ve vás začne klíčit obava, jestli náhodou tohle představení nebude jen studentská taškařice, nesená prověřenou tendencí, které od dob V + W říkáme „pořádně si zařádit“. Omyl. Mladá parta jen využila své nezadatelné právo převést hru do jazyka svého věku. Jejich svět je svět celebrit, které nelítostně bojují o své místo na slunci v domnění, že jsou pány situace, zatímco ve skutečnosti jsou manipulovány médii, která vytvářejí obraz falešné reality.
Hrací prostor je vymezen lany jako ring, v němž se pere Agamemnón s Menelaem a Agamemnón s Klytaimnéstrou. Nad ním visí jako obludná obrazovka plátno, na které se promítají zprávy (samozřejmě taky zprávy z Aulidy i praní špinavého prádla v Agamemnónově rodině), představují hrdinové (obzvláště vydařený je portrét Achilla v jakési přímořské scenérii), vyjevují pomocí titulků důležitá sdělení. Po zprávách vystoupí s předpovědí počasí Kalchas. Veselí, které okamžitě zavládne v přecpaném auditoriu, svědčí o tom, že obecenstvo dobře ví, kdo to je a jakou roli v příběhu hraje. A to ještě netuší, jakou úlohu mu přisoudili inscenátoři…
Při premiéře byl tento obraz ještě komplikovanější tím, že dění na scéně snímala kamera a přenášela je na plátno, takže divák mohl vidět současně živou hereckou akci dole i detaily aktérů nahoře. Bylo to působivé, ale zřejmě příliš technicky náročné, takže v první repríze inscenace inscenátoři tento trik opustili. Trošku tím ochudili vizuální podobu, ale nutno přiznat, že toto jisté zjednodušení původní koncepce přineslo projasnění a nové vygradování příběhu.
V dialozích prosvítá v některých okamžicích text překladu Josefa Topola a Karla Hubky, který svou divadelní kvalitou otevřel této hře dveře na současnou scénu (od r. 1982 byl použit v profesionálních i amatérských divadlech celkem devětkrát, jedenkrát v rozhlasové rekonstrukci Kačerovy inscenace z Divadla Na zábradlí). Většinou však si herci „přepisují“ text do prozaické podoby, blízké jejich běžnému vyjadřování. Tím silněji pak vyzní stylizovaná podoba Ifigeniina rozhodnutí obětovat svůj život promítnutá ve formě titulků na plátno.
Hra je přirozeně redukována – některé postavy (sluha, poslové) odpadly, zhmotněn byl naopak právě Kalchas, který je spolu s nevystupujícím lstivým Odysseem hybnou silou všech podrazů. Jinak je úprava velmi decentní. Naše očekávání překoná snad jen dvakrát. Poprvé když trojčlenný dívčí chór promluví v několika jazycích (ano, jsou ty chalkidské slečny v Aulidě cizí!) a jejich květnatý projev je překladatelkou suše nahrazen a zkomolen. Podruhé, když je kousek textu Klytaimnéstry (první setkání s Achillem) připsán Ifigenii, což je patrně vedeno snahou trochu obohatit tuto plochou postavu, která se nepozdávala ani Aristotelovi. Ten ovšem ve svém skalním racionalismu nechápal, že existuje cosi jako iluminace, to náhlé osvícení, které donutí člověka udělat pravý opak toho, k čemu celou dobu směřoval.
Bezbranná Ifigenie, zmanipulovaná tlakem okolí, se rozhodne zemřít. Nejde však o dobrovolnou oběť, je to drsná vražda. Na rozdíl od premiéry, kdy se tato scéna odehrávala ve filmovém záběru zachycujícím zoufale křičící Ifigenii, tentokrát všechno bylo „naživo“ a samozřejmě se ukázalo, jak je divadlo, umožňující si akci domyslit, daleko působivější než doslovný film. V šerém koutě scény se zmítalo polonahé tělo, brutálně znásilněné Kalchantem, který pak – stále dobře oblečený – s cárem bílého šatu potřísněného krví mohl ohlásit změnu počasí v Aulidě. Na počátku byl téměř nahý Agamemnón, sedící na praktikáblu a postupně se oblékající, aby mohl vstoupit do děje, na konci je téměř nahá Ifigenie…
Jediné slovo tu nepadlo pod stůl, což je jistě dílem dramaturgické úpravy, která nezapře, že má své kořeny na univerzitní půdě, v semináři doc. J. Štefanidese na olomoucké katedře divadelních a filmových studií. Takovéto „close reading“ teprve umožní skutečné a funkční překódování do současných reálií, které otevře hru divákům o dobrých pětadvacet let mladším, žijícím v pseudosvětě nových médií, v němž běžná lidská komunikace probíhá už jen na obrazovce chytrého telefonu. Další zárukou úspěchu je aktivní spolupráce a odvaha celého inscenačního týmu, z něhož je třeba vyzvednout alespoň všestranně talentovanou Markétu Zborníkovou, jejíž schopnost režijně realizovat takovouto smělou interpretaci daleko převyšuje běžné produkce antických her na amatérských (ale i profesionálních) scénách. Studio Nabalkoně si nechtělo jen pořádně zařádit. Měli naléhavé sdělení a dokázali ho divadelně zřetelně artikulovat.
Euripidés: Ifigenie v Aulidě. Divadelní studio Nabalkoně, Olomouc v UC UP Konvikt, divadlo K 3, 21. 6. 2016 a 18. 11. 2016. Dramaturgie a režie: Markéta Zborníková; dramaturgická spolupráce: Lenka Skřečková; hudba: Karel Vaněk; audiovizuál: Lukáš B. Cilnar; scénografie, choreografie: DS Nabalkoně