Když se řekne komiks, představí si český čtenář – a to i ten, který není stálým obdivovatelem panelů a bublinek – hned řadu titulů a jmen: jistě začne Rychlými šípy a Čtyřlístkem a skončí někde u Káji Saudka (a rozpomene se a rozkošný film Kdo chce zabít Jessii) nebo Zeleného Raoula a možná i Aloise Nebela. Když se ovšem řekne komiks a antika, bude to horší. V domácí tvorbě se stěží něco podstatného najde.¹ Jistě však každý zná Asterixe, album, které v mnoha jazycích zavalilo Evropu a stalo se pro teenagery bránou k poznání světa starého Řecka a Říma. Ostatně o tomto fenoménu máme i my domácí literaturu.²

Opustíme-li teritorium zemí Koruny české, které se k vývoji tohoto zajímavého hybridního média, pohybujícího se na pomezí literatury a výtvarného umění, dlouho nestavěly příliš přátelsky, a obrátíme-li se k těm oblastem, kde komiks odedávna a nepřerušovaně kvete, zjistíme, že materiálu je víc než dost. Dostaneme se především do okruhu anglo-amerického (comix), belgo-francouzského (bandes dessinées) a japonského (manga). Všechny tři mají dlouhodobou tradici a speciální rysy. Pokud jde o dobu rozkvětu, je půvabné, že se už dlouho mluví (zcela podle Hésioda) o době zlaté, stříbrné a bronzové, případně železné. Ve všech dobách najdeme tituly, které nás mohou zajímat. Současně se ovšem ukazuje, jak je důležité, aby se příslušné komiksy dostaly na americký trh, což se neobejde bez překladu titulu do angličtiny (to se týká nejen manga, kde znalost jazyka je limitující).

Pro oba editory recenzované publikace je zkoumání tohoto tématu zřejmě srdcovou záležitostí. George Kovacs pracuje na Univerzitě v Trentu a jeho doktorská disertace, podaná na Univerzitě v Torontu, se týkala inscenace a recepce Ifigenie v Aulidě, C. W. Marshall, pracující na Univerzitě v Britské Kolumbii, se zabývá řeckým a římským divadlem a je autorem publikace The Stagecraft and Performance of Roman Comedy (2006). Společně vydali soubor studií Classics and Comics³, obsahující užitečný desetistránkový „A Reading List of Classics in Comics“ a bohatou bibliografii, svědčící o tom, že na komiks je pozornost upřena už delší dobu. V Classics and Comics spolu s dalšími kolegy zařadili studium komiksu do oblasti recepce antické mytologie, literatury a historie, takže po filmu otvírá se zde další oblast zkoumání (nemluvě o tom, že existuje zajímavý problém plodného kontaktu filmu a komiksu, který tu ovšem řešen není).

Titul publikace Son of Classics and Comics se s reverencí odvolává na název publikace Son of Origins, pojednávající o počátcích komiksů z amerického časopisu Marvel Comics, který se specializoval na adaptace známých děl klasiků. Jak titul naznačuje, autoři se posouvají dále: začínají zkoumat, jakým způsobem se integrují hrdinové řecké mytologie nebo historie do světa komiksových supermanů, což je komplikovaný proces, který – jak naznačují – „is not always seamless“. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol (Postmodern Odysseys, East’s West, All Gaul a Modern Classics), obsahujících celkem třináct studií.

Už v první kapitole se ukazuje, že – jako v každém díle v síti intertextuálních odkazů – je velmi důležité, s jakými znalostmi antiky přistupují k textu autor i čtenář. C. W. Marshall (s. 20–23) nabízí vlastní klasifikaci autorského přístupu:

1. Cosmetic reference
Odkaz na mytologický element může být buď náhodný, nebo jen prvoplánový (ve filmu Planeta opic se vesmírná loď, která se zřítí na zem, jmenuje Ikaros). Očekává se, že divák nebo čtenář je schopen rozpoznat jména, slova a místa, ale jejich užívání není systematické a pro interpretaci celku je zanedbatelné.

2. Indirect reference
Ačkoli mohou existovat antické prameny, častěji se autoři opírají o sekundární literaturu (srov. vliv Gibbonovy knihy The Decline and Fall of the Roman Empire na vytvoření obrazu galaktického impéria ve Star Wars IV). Znalost antického světa se neočekává.

3. Envisioning
Antický svět tvoří zřetelnou položku v uspořádání fiktivního světa (viz filmy jako Souboj Titánů nebo Gladiátor, komiksy jako Asterix). Recipient přijímá tento svět s mnoha anachronismy, jako určitou verzi antiky, která může nebo nemusí být inspirována konkrétními antickými literárními prameny.

4. Revisioning
Fiktivní svět není ukotven v antice, třebaže nese některé její rysy (viz 14. epizoda seriálu Star Trek, v níž Enterprise objevuje planetu podobnou Zemi, jejíž zřízení kombinuje prvky římského impéria s tendencemi šedesátých let).

5. Engagement
Očekává se detailní znalost některých antických textů. Tím je umožněna konkrétní komparace jednotlivých prvků. Tento postup znala už antika – Euripidés předpokládal, že divák znal Aischylovu Oresteiu a vnímal jeho hry (především Elektru) na tomto pozadí. Jako další velmi známý příklad můžeme uvést Stoppardovu hru Rosencrantz a Guilderstern jsou mrtvi a její souvislost s Hamletem nebo Joyceova Ulyssa opřeného o Odysseu. Obecenstvo, které zná příslušné pretexty, je odměněno tím, že má k interpretaci nového díla skutečné nástroje.

Vybírala jsem z uvedených příkladů ty, které mohou něco říci českému čtenáři, ale zdá se, že i autor se utíká spíš než do světa komiksu do světa filmu a literatury. Jeho klasifikace – byť někdy mlhavá (jak sám říká) – může být totiž úspěšně použita pro každé intertextuální dílo. Není smyslem studia komiksů za každou cenu objevit všechny možné paralely se světem antiky. Nabízená klasifikace je zamýšlena jen jako pomůcka, která může pomoci odhalit autorovu strategii a tím přispět k interpretaci.

Můžeme ji vyzkoušet hned v první kapitole, kde autoři přinášejí tři odlišné autorské přístupy sledující, jak je možné komiksově převyprávět tradiční příběhy známé z Homéra:

Age of Bronze⁴, komiksové převyprávění Trojské války, můžeme označit jako „envisioning“. Opírá se o literární tradici, a to nejen o Homérovu Iliadu, ale překvapivě i o ShakespearovaTroila a Kressidu. Údajně však primární inspirací nebyly tyto prameny, ale March of Folly: From Troy to Vietnam Barbary Tuchman, kontroverzní práce, která však získala Pulitzerovu cenu za rok 1985. Autor komiksu studoval pečlivě vše, co mohlo obohatit vizuální stránku komiksu – tvář Agamemnóna je modelována podle známé Schliemannovy masky Agamemnóna nalezené v Mykénách, Achilles obvazuje Patroklovi ránu zcela podle Sosiovy malby na červenofigurovém kalyxu atd. Pečlivá dokumentace (slovníky, genealogie, texty řecké poezie i Landorova báseň z r. 1846, v níž se popisuje smrt Ifigenie) přispívá k tomu, že tento typ komiksu se orientuje díky velkému akcentu na erotiku na dospělé recipienty (otevřeně se tu např. prezentuje homosexuální svazek Achilla a Patrokla).

Asterios Polyp⁵, komiksový román o profesorovi a architektu s řeckými a italskými předky, který se po ztrátě domova odstěhuje do Apogee, malého města kdesi v Americe, a začne nový život, je protkán sítí odkazů na řeckou mytologii (Odyssea, Orfeus a Eurydika) a antické autory (Platón, Vergilius, Pindaros) a architekturu (od antiky až po Le Corbusiera). Samo jméno hrdiny může být spojováno se jménem Kyklopa Polyféma i s adjektivem „polytropos“, které označuje Odyssea.⁶ Interpretace plně závisí na znalostech recipienta, od něhož se očekává orientace v antické literatuře, filozofii, lingvistice i teorii. V tomto případě bychom snad mohli hovořit o „engagement“.

Třetí komiks, The Infinite Horizon⁷, je situován do jakési bezčasé současnosti a jeho bezejmenný hrdina (No Name, tedy Údeis) se vrací se skupinou mužů z dlouhé války kdesi na východě a tento jeho bolestný odysseovský „nostos“ vnímá čtenář na pozadí války v Iráku… Zdálo by se, že jde o pouhou „cosmetic reference“, ale autor stati nás přesvědčuje, že paralela je pro recipienta velmi čitelná, a jde tu tedy o „revisioning“ i „engagement“…

Ještě komplikovanější je sledování japonského manga v druhé části.⁸ Jednak v něm hraje roli silná a velmi specifická domácí tradice (komplikovaná ještě velkou oblibou přenášení komiksu do filmu), jednak čerpá ze západní sci-fi a některé mytologické prvky či jména pronikají do manga právě tudy. Je tu velká šíře možností: od zcela náhodných setkání po velmi propracované užití motivů, z nichž mnohé něco řeknou jen čtenáři s velkou znalostí antického světa. V každém případě kombinace japonské a klasické tradice je realizována s pozoruhodnou kreativitou, kterou západní čtenář může ocenit jen tehdy, je-li s manga blíže seznámen.

Třetí část knihy, All Gaul⁹, je – na rozdíl od výše zmíněného manga – přístupná a pochopitelná také díky množství překladů tohoto fenomenálního komiksu, jehož autoři Goscinny a Uderzo vytvořili klasické, obecně srozumitelné dílo, které může být zařazeno do kategorie „envisioning“. Mimochodem: překladů do jiných jazyků a dialektů, počínaje arabštinou a konče velštinou, je údajně 107. Překlad komiksu není lehká věc, zvláště když je třeba myslet jak na verbální, tak na výtvarnou a zvukovou stránku.¹⁰ Nejde jen o panely, také bubliny často obsahují text, který je výrazně graficky pojednán. Je třeba tyto projevy přiblížit čtenářům překladu tak, aby text byl srozumitelný a současně vyvolával příslušné aluze. Je přitom jasné, že různé kultury mají vizuální i zvukovou paletu pro sdělování emocí odlišnou od západních komiksů. Často mají postavy v různých překladových variantách jiná jména (jsou tu rozdíly nejen mezi francouzským a anglickým vydáním, ale i mezi anglickým a americkým), pracuje se tu výrazně se substitucí – tak v jednom případě jsou původní citáty z Cyrana z Bergeracu nahrazeny v anglickém překladu citáty z Hamleta…

Je pochopitelné, že tam, kde Francouz pociťuje jisté potěšení ze hry na rekonstrukci galské historie, vnímá čtenář z jiné jazykové oblasti především trochu zlomyslnou hru s římskou historií. Valnou většinou však uchází to, co odhalili badatelé: i tam, kde máme pocit lehkého pábení, opírají se tvůrci o antické prameny. Obavu Galů, že jim nebe spadne na hlavu, čteme už u Strabóna, obrázek hostiny, který uzavírá každý sešit, nalézáme u Athenaia. Autoři samozřejmě těžili z Caesara (oblíbená otázka: na kolik částí je rozdělena Gallie?), zužitkovali všechny zmínky nalezené v antické literatuře, studovali Carcopinovu proslulou knihu La vie quotidienne à Rome i další práce.

Zajímavé je, že vnímáme roztomilé zlomyslnosti adresované Britům (za které se Goscinny a Uderzo při příležitosti vydání prvního anglického překladu sešitu Asterix in Britain v r. 1966 omluvili!), méně už si všímáme toho, že autoři nevynechají jedinou příležitost, aby si tropili legraci ze svých Galů. Jen se podívejte na Asterixe, ideálního hrdinu, který je skvostnou ilustrací tvrzení antických spisovatelů, že Galové jsou velké postavy! Nicméně zprávy o proslulých galských knírech výtvarník dobře zužitkoval…

Čtvrtá část dělá dojem, že je v ní náhodně složeno to, co zbylo.¹¹ Sféru komiksu překračují politické karikatury, které samozřejmě mají ke komiksu blízko a aluze na antická výtvarná díla jsou snadno doložitelné (viz užití Laokoónta na stránkách listů Daily Telegraph 1981, 1999 a Guardian 1999, 2011), sféru antického světa pak překračuje biblické téma, které má zcela jiné konotace. Zbylé dvě studie se dají dobře vnímat v souvislosti s tendencemi takzvané postmoderny se sofistikovanou hrou na překračování všech zavedených zvyklostí a míšení žánrů. Tak ve The Waste Land Martina Rowsona (2012) nechá autor svého hrdinu, kterým není nikdo jiný než soukromé očko Chris Marlowe, vstoupit do přízračného světa, v němž se potkává s nejrůznějšími spisovateli (Ezra Pound, Henry James, Aldous Huxley aj.). Tento komiksový román, plný aluzí na literaturu a filmy třicátých a čtyřicátých let 20. století, je možno číst především jako analýzu, parodii i komentář a poctu T. S. Eliotovi a Raymondu Chandlerovi, těmto dvěma totálním antipodům. Jak ukazují ohlasy, největší radost dělá právě milovníkům Chandlerových detektivek a obdivovatelům fascinující Eliotovy Pustiny. Bez znalosti těchto děl je, zdá se, tato fantasmagorie málo srozumitelná. „Revizionistická podoba superhrdinského komiksu“¹² Alana Moorea a Davea Gibbonse Watchmen, Strážci (1986–1987), stejně jako jeho filmová podoba (2009), mají s antikou málo společného.¹³ Pro jednoho z jeho hrdinů (Adrian Veidt/Ozymandias) je inspirací Alexandr Veliký. Podle jeho vzoru se hodlá odvážit netradičního řešení (viz gordický uzel) a plánuje sjednotit svět tak, aby přežil svého tvůrce.¹⁴ Je nepochybné, že tvůrci byli ovlivněni dílem W. W. Tarna a jeho poněkud idealistickým portrétem Alexandra, často označovaným jako Alexander the Dreamer (takže i tady můžeme mluvit o „indirect reference“!). Z tohoto hlediska jsou Watchmen pochopitelně dalším kamínkem do mozaiky recepce této postavy v evropské kultuře, i když pro vývoj komiksu má patrně smysl především ve snaze autorů dekonstruovat superhrdinský mýtus. Studie, které prezentují George Kovacs a C. W. Marshall ve své knize, ukazují současné komiksy jako velmi komplikovaná díla, která si nikterak nezadají se současnou prózou. Klasické filology by tato kniha mohla vyléčit z představ, že komiks je jen jakási nezávazná hra pro děti, které jsou líné číst. Pokud ovšem mají zde nashromážděné informace posloužit i širšímu okruhu čtenářů, bude asi třeba, aby badatelé udělali ještě další krok. Berou sice vizuální stránku komiksů na vědomí, ale zabývají se jí jen tam, kde se ukazuje jasná spojitost mezi antickým motivem a jeho výtvarnou podobou odvozenou od antických výtvarných děl (viz Age of Bronze, Asterix a koneckonců i podoba Veidta vytvořená na základě sochařských portrétů Alexandra Velikého). Je třeba, aby výtvarná stránka komiksu přestala pro ně být jen jakousi ilustrací textu a byla pojednávána jako jeho neoddělitelná složka… To ovšem vyžaduje jiné teoretické zázemí.
 

1. V dějinách československého komiksu 20. století autorů T. Prokůpka, P. Kořínka, M. Foreta a M. Jareše (Praha, Akropolis 2014) najdeme několik zmínek vztahujících se k postavě Thésea, Héraklea a Odyssea. Autoři kupodivu neregistrují komiksové zpracování tragédie Oidipus Rex Karla Jerieho (Garamond 2007). Viz recenzi na http://www.komiks.cz/clanek.php?id=1382 [cit. ze dne 6. 8. 2016]. ^zpět
2. Problematice antického světa v komiksech se věnovaly už i seminární práce Magdalény Jackové (FF UK 2000) a diplomová práce Barbory Moravcové (FF MU 2013). Jacková navíc publikovala stať Malý velký Kelt, in: Pop History: O historické věrohodnosti románů, filmů a počítačových her. Praha: Lidové noviny 2003, s. 121–130. Tatáž autorka: Asterix. Prolínání moderního a antického světa v komiksu (Pomezí Čech a Moravy, sv. 4, Litomyšl 2000, s. 153–178). O tom, jak je možné použít materiál z Asterixe při výuce, svědčí i referát Jitky Janečkové vypracovaný pro exkurzi Katedry pomocných věd historických a archivnictví FF UK do Burgundska v r. 2007 Galská (keltská) tradice v moderní Francii až po Asterixe [cit. ze dne 6. 8. 2016]. ^zpět
3. G. Kovacs – C. W. Marshall (eds.): Classics and Comics. Oxford University Press, 2011, 265 s. ISBN 978-0-19-973418-4 ^zpět
4. George Kovácz: Mythic Totality in Age of Bronze (str. 33–46). Autor textu i výtvarné stránky komiksu Erik Shanower, čtyři díly byly vydány v paperbacku v r. 2001, 2004, 2007, 2013. ^zpět
5. Abram Fox and Hyosil Suzy Hwang-Eschelbacher: Classical Symbolism in Asterios Polyp (s. 47–63). Autorem komiksu je známý americký karikaturista David Mazzucchielli (známý také spoluprací na Batmanovi), vydáno 2009. ^zpět
6. Hra se jmény je tu pozoruhodná. Jeden z hrdinů se jmenuje Kalvin Kohoutek, je to jakýsi Afroameričan, muzikant, komponující hudbu pro divadelní produkci. Toto jméno současně odkazuje ke kometě stejného jména, objevené r. 1973 českým astronomem Lubošem Kohoutkem. Ta, ačkoli byla nazývána kometou století, vlastně zklamala očekávání – tak jako příslušný hudebník… ^zpět
7. C. W. Marshall: Odysseus and The Infinite Horizon (s. 3–31). Autoři Gerry Duggan (text), Phil Noto (výtvarná stránka), poprvé 2008. ^zpět
8. Druhá část obsahuje následující studie: Gideon Nisbet: Mecha in Olympus. Shirow Masamune’s Appleeseed (s. 67–78), Nicholas Theisen: (Un)reading the Odyssey in Nausicaa of the Valley of the Wind (s. 79–93) a Sara Raup Johnson: Xerxes, Lost City in the Desert, Classical Allusions in Fullmetal Alchemist (s. 95–110). ^zpět
9. Třetí část obsahuje následující studie: Eran Almagor: Reinventing the Barbarian: Classical Ethnographic Perceptions in Asterix (s. 113–129), Stuart Barnett: Asterix and the Dream of Autochthony (s. 131–142), Siobhán McElduff: We’re Not in Gaul Anymore, The Global Translation of Asterix (s. 143–157). ^zpět
10. Překladatelé mají dnes k dispozici nejen velkou řádku studií, která se týká jednotlivých sešitů Asterixe, ale i výborné vysvětlivky k jednotlivým problémům, jako jsou např. zeměpisné pojmy (http://asterix.openscroll.org/geography.html), nebo k jednotlivým historickým i fiktivním postavám (http://asterix.openscroll.org/characters.html) či jednotlivým panelům. ^zpět
11. Čtvrtá část obsahuje následující studie: Ian Runacres and Michael K. Mackenzie: Classical Allusion in Modern British Political Cartoons (s. 161–178), Frederick Williams and Edward Brunner: Eliot with an Epic, Rowson with a Comic (s. 179–199), Matthew Taylor: Oxymandias the Dreamer, Watchmen and Alexander the Great (s. 201–214), Kate Polak: And They Call that Poison Food. Desire and Traumatic Spectatorship in the Lucifer Retelling of Genesis (s. 215–231). ^zpět
12. Pavel Kořínek – Martin Foret – Michal Jaroš: V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu. Akropolis, Praha 2015, s. 100. zpět
13. Režisérem Watchmen byl Zack Snyder, mj. režisér filmové adaptace komiksu Franka Millera 300: Bitva u Thermopyl. ^zpět
14. Veidt posléze ztotožňuje Alexandra s Ramsesem II. (viz známý sonet P. B. Shellyho z r. 1818), jehož Řekové nazývali Ozymandias. Veidtova plánovaná záchrana lidstva před hrozící nukleární válkou mezi USA a Sovětským svazem má být realizována ve formě předstíraného útoku mimozemšťanů na New York, kde zahyne větší část obyvatelstva. Veidt se domnívá, že tato skutečnost spojí obě strany k útoku proti společnému nepříteli. ^zpět