Navíc je to kniha, která se nesoustřeďuje k textům, které se v antice hrály, ale věnuje se především divadlu, tj. vlastní inscenační praxi a okolnostem, za kterých divadlo funguje.

Každá kapitola obsahuje osm studií předních odborníků, kteří sumarizují známá fakta, ale současně se pokoušejí o nové interpretace, které zvláště vyniknou ze srovnání jednotlivých jevů v řeckém a římském divadle. Pro čtenáře, kterým je kniha určena (a to je vskutku „general reader“, zájemce o antické divadlo, lhostejno zda akademik nebo divadelní praktik), budou asi nejpřínosnější ty kapitoly, které běžné příručky o antickém divadle neobsahují. Tak "Telling the tale" Marca Griffitha, otevírající knihu, sleduje nejen počátky komedie a tragédie, ale poukazuje i na další způsoby performančního vyjádření příběhů od homérských rapsódů až po pantomimická představení v pozdní antice (s. 13-35). "Lost theatre and performance tradition in Greece and Italy" Hugha Denarda obrací pozornost k lidovému divadlu, po němž se sice nezachovaly texty, ale které bylo v antice velmi oblíbeno (s.139-160, od bujných průvodů v Řecku, přes flyacké komedie, atellanu, mimus, divadlo na hostinách a pantomimus až po „smrt“ divadla v pozdní antice). V druhé kapitole zaujmou především ty studie, které vycházejí z archeologického materiálu jako "A material world: costume, properties and scenic effects" Grahama Ley (s. 268-285), nebo dokonce používají nové počítačové techniky ke zkoumání antického divadelního prostoru. Taková je studie Richarda Beachama "Playing places: the temporary and the permanent" o antickém divadelním prostoru (s. 202-226).

Autoři jednotlivých studií patří mezi přední kapacity oboru, a tak není divu, že dovedou i známá fakta podat nově, překvapivě i zábavně – za všechny jmenujme stať "Aristotle´s Poetics and ancient dramatic theory" Davida Wilese (s. 92-107). Jestli tu něco přece jen zklame, pak je to poslední studie Marianne McDonald. Stalo se nepsaným pravidlem, že závěr vždy patří antice dnes živé, ať už ji obkružujeme výrazy jako "Nachleben" (v Českých zemích byl jeden čas oblíbený termín "Druhý život") nebo "Classical Tradition". Autorka ve své studii "The dramatic legacy of myth: Oedipus in opera, radio, television and film" (s. 303-326) dala přednost jakýmsi "Stoffgeschiche", které však dostatečně nevypovídají o problematice a navíc - soustředěny jen na tzv. nová média - zcela opomíjí moderní inscenace antických her. Očekávali bychom přece jen obecnější výklad s širším kontextem – snad takový, jaký poskytuje Lorna Hardwick (např. v Translating Worlds, Translating Cultures 2000). Nicméně nutno konstatovat, že Marianne McDonald a J. Michael Walton připravili velmi užitečnou příručku, která bude jistě mít zasloužený úspěch.

Studie pokrývající více než dva tisíce let jsou rozděleny do dvou velkých kapitol - I. "Text in context" (s. 13-160), II. "The nature of performance" (s. 163-326) a doplněny malou bibliografií na konci každé studie, velmi podstatnou, byť pouze výběrovou bibliografickou přílohou (s. 341-353), přehledem autorů a jejich her (s. 327-330, tituly jsou jako obvykle v angličtině, ale je tu i transliterace řeckých a latinských titulů) a velmi užitečný slovník řeckých a latinských slov a termínů (s. 331-340, od Akropolis až po virtus).