Ačkoli se to možná nezdá, patří Sofoklova Élektra mezi nejhranější antické tragédie na našich scénách. Pravda, pokulhává za Oidipem a Antigonou, dokonce i za Médeiou, ale o čtvrté místo se dělí pravděpodobně s Oresteiou.¹ První úplný překlad máme od r.1868 (přeložil Jindřich Niederle takzvaně obojživelně – chóry časomírou, dialogy přízvučně) a první česká inscenace byla zaznamenána už v r. 1907. Nedávali ji tehdy ovšem v žádném z profesionálních divadel, ale v Sokolském domě ve Valašském Meziříčí, kde ji v režii Joži Divokého sehrála Ochotnická družina Sokola. Jako první profesionální Élektra se pak představila až Leopolda Dostalová v režii Jaroslava Kvapila v Divadle na Vinohradech v r. 1924. Měla úspěch a Leopolda Dostalová si pak Élektru s chutí zahrála ještě s ochotníky v Nymburce a v Hradci Králové. Amatéři si tuhle hru vůbec oblíbili, hráli ji dokonce i studenti na gymnáziích a kandrdasové na JAMU² i DAMU, stejně tak ji uvedlo v r. 1965 v Praze proslulé řecké divadlo Piraikon theatron se slavnou řeckou herečkou Aspasiou Papathanassiou… Vrací se s přestávkami, ale stále. Jen za poslední léta se o ni pokoušel Jiří Pokorný v Činoherním studiu v Ústí (1998), Daniel Špinar v tehdejším divadle Valmont (2005), Adam Rut v Malém vinohradském divadle (2010)…

Ptáme-li se proč, máme pochopitelně po ruce odpověď, že jde – podle přesvědčení mnohých badatelů i čtenářů a diváků – o jednu z nejlepších Sofoklových tragédií. Je to příkladně napsané drama, perfektně vystavěné kolem ústřední postavy, jíž je nesmiřitelná Élektra, Agamemnónova dcera, po létech, která uplynula od otcovy vraždy, už jediný svědek tohoto zločinu, který se nikdy nesmířil s podlou vraždou krále. Je to hra se skvostnou intrikou, kterou sem vnáší předstíraná smrt dlouho očekávaného Oresta, obrovská příležitost k Élektřinu zoufalému lamentu nad prázdnou urnou i k srcervoucí scéně shledání sourozenců. Fascinující reportáž o tragické epizodě na jezdeckých závodech pak jen svědčí o Sofoklově umění správného načasování i o jeho proslulé ironii. Dalo by se dokonce říci, že je to hra divadelně velmi vděčná a herci a zvláště pak herečky, kterým skýtá hned tři zajímavé role, ji s potěšením přijímají.

Élektra prochází světovými scénami jako rodná sestra Antigony, a to přesto, že na rozdíl od Antigony žijící jen pro lásku existuje Élektra jen pro pomstu a z jejích něžných úst uslyšíme krutý výkřik, povzbuzující Oresta, který vraždí svou matku:

„παῖσον, εἰ σθένεις, διπλῆν“ – „udeř znovu, máš-li sílu!“ Taková brutalita se samozřejmě špatně snáší s představou morálně silné, sympatické hrdinky, nekonečně milující svého otce a svého bratra, jejíž těžký úděl, žal a smutek nás dojímá. Snad proto některé něžnější duše adresují tuto Élektřinu větu Klytaimnéstře a interpretují ji jinak: „Vrať mu úder, jestli můžeš!“ Nic to ovšem nezmění. Élektra má prostě také druhou tvář. Tu odhalil ve své Élektře (1903) Hugo von Hoffmannsthal, a když se tento jeho text stal základem libreta Straussovy Élektry a ta se rozletěla do světa (1909), vlekla s sebou docela jinou, do té doby nezvyklou charakteristiku hrdinky, která podle jejího prvního českého překladatele představuje obraz ženské rekovnosti: je to přecitlivělá hysterka, pomstychtivá a nenávistná, překračující všechnu míru. Naskytne se samozřejmě otázka, která Élektřina tvář je ta pravá, ale na ni její autor nemá odpověď, protože jeho pohled na svět, který přijímá ve vší jeho rozpornosti, je prostě ambivalentní.

Dnešní režisér za zády s diváky, kteří si přejí jednoduchou a jasnou odpověď, se proto často uchyluje k přijatelnému zjednodušení. To je samozřejmě jeho právo, legitimní je i to, když z tragédie vybere ten problém, který se naší době zdá srozumitelný, a akcentuje jej. Občas se tak stane, že se antická hra před námi zcela promění. I to jsme nedávno viděli v nedaleké Bratislavě³, když mladý režisér zcela změnil optiku hry a z rodinné tragédie pomsty učinil brutální a krvavou politickou epizodu, v níž se chrabrý antický hrdina proměnil v korpulentního, plešatého mafiána, kterému nejde ani tak o pomstění otce jako o uskutečnění převratu, v němž převezme moc nad Thébami…

Tím spíše nás musí překvapit, když v roce 2018, v němž antika na naše divadlo doslova prší⁴ a domácí i cizí tvůrci předvádějí, že si osvojili absolutní svobodu v nakládání s antickými texty všeho druhu, se vyskytne divadelní tým, který nekompromisně předvede, že je možné vzít antického autora absolutně vážně. Dokonce tak vážně, že neváhá a pořídí si vlastními silami nový překlad, a to způsobem, který není u nás dost obvyklý: filolog (v tomto případě Alena Sarkissian) spolupracuje na textu přímo s režisérkou (Hana Burešová), která je pak sama garantem vzniklého scénáře.⁵ Zbývá zmínit před divákem ukrytou, precizní a spolehlivou práci dramaturga (Štěpán Otčenášek), který provedl decentní úpravu textu a pomohl mu tak na cestě k současnému divákovi.

Autor s krutostí sobě vlastní obmyslil nejosamělejší ze Sofoklových hrdinek tím nejhorším z možných osudů. Není jí dopřáno upadnout ze štěstí do neštěstí (jak by se líbilo Aristotelovi) – vstupuje na scénu už uvláčená osudem, ponížená a pokořená. Je odsouzená k zoufalému čekání – tragédie má 1510 veršů, Élektra se dočká setkání s Orestem až po verši 1100 a teprve po verši 1220 Orestés odhalí svou totožnost. Není jí dopřáno se radovat – jak Orestés, tak Vychovatel mírní její nadšení a okřikují ji ze strachu, že by se mohli prozradit a jejich plán by selhal. Může se jen jednou projevit jako aktivní hrdinka – to když se po falešné zprávě o Orestově smrti rozhodne, že vezme pomstu do svých rukou. Od chvíle, kdy Orestés vstoupí do paláce, hraje ale už jen druhé housle – povzbuzuje Oresta k vraždě. A po vraždě Aigistha jí už autor nedopřeje ani slovo…

Není tu ani stopy po nějaké „antické“ stylizaci, žádné schody a sloupy a bělostné kostýmy (ostatně v čisté podobě se to už dávno nevyskytuje ani na naší, poměrně konzervativní scéně). Je-li hlavním mottem inscenace POJMENOVAT VĚCI SPRÁVNÝMI JMÉNY, pak tomu všechno musí odpovídat. Rezavá plechová vrata do Agamemnónova paláce jsou ohavná a špinavá (Élektra na ně dokonce křídou napíše VRAŽDA, což bázlivá Chrysothemis polekaně smaže), agora před palácem je zaneřáděná vším možným haraburdím – od barelů se svíčkami a zvadlými kytkami až po žebříky a dětský kočárek. Snad jen ty Sartrovy mouchy tu chybí… Je tu ovšem i prostor pro hudebníky a řadu nejrůznějších nástrojů, které rozeznívají nejen muzikanti, ale i chór, občas doplněný dalšími postavami, takže je jasné, že tuhle skřípavou kakofonii vyluzuje sama rozvrácená obec, žijící v jakémsi polovojenském režimu, jak vyplývá z nesrozumitelných zupáckých rozkazů, které znějí odněkud z temnoty.

Však také všechny tři hlavní hrdinky nastupují na scénu v odpovídajících kostýmech – Élektra (Eva Hacurová) v nevábném černém oděvu, zabalená do jakési deky jako bezdomovkyně, Klytaimnéstra (Petra Špalková) v županu a s pleťovou maskou na obličeji, Chrysotemis (Marie Poulová) v lehkých šatičkách bez rukávů a černých punčoškách jako pubertální žabec. Zastávají tři různé postoje k události před sedmi léty – Élektra nazývá zabití Agamemnóna sprostou vraždou, Klytaimnéstra je má za spravedlivou odvetu za obětování své dcery Ifigenie, pro Chrysothemis je to dávný čin mocných, před nimiž se musí pokořit, chce-li žít. Ale jsou si vlastně podobné – všechny tři své postoje tvrdošíjně hájí a neváhají tvrdě jedna na druhou útočit. Všimněte si: i ta oportunistická Chrysothemis se dokáže pěkně obořit na svou nekompromisní sestru! Zvítězit musí ovšem Élektra. Na její straně jsou totiž bohové, kteří pošlou do Argu vytouženého mstitele. Tak jako Élektra je už na počátku hry na konci svých sil, i Orestés (Pavel Neškudla) přichází domů a už má v očích hrůzu z toho, co bude následovat.

Odvahu dramaturgickou a režijní následuje odvaha herecká. Herci neilustrují vnějškově slova, jak bývá zvykem v inscenacích řecké tragédie na našich scénách, ale vycházejí přesně ze situací a statečně nesou svou kůži na trh. Élektra, která téměř nesleze ze scény, se nebojí být civilní i patetická a v žádné poloze neztrácí svou přirozenou důstojnost. Je tragicky vážná, a proto pragmatická Chrysothemis, vyvažující svou přizpůsobivostí její neúplatnou povahu, může proměnit Sofoklovu ironii ve scéně, kdy nadšeně přináší zprávu o nalezené oběti na hrobě, v hravou etudu ukončenou několika (řeckými) tanečními kroky, k nimž pohne i chór. Ordinérní Klytaimnéstra, prezentující se precizně vygradovanou obhajobou, odhalí svou hlubokou ránu: to obětování Ifigenie způsobilo, že zabila svého muže a nenávidí své děti, které ohrožují její dobytou pozici, to proto se přimkla ke svému milenci Aigisthovi (Jan Meduna). Muži tu mají méně místa než Élektra a Klytaimnéstra, které překračují svůj ženský úděl – Klytaimnéstra s pomocí Aigistha vládne a Élektra je připravena sama zabít, když tu není mužský mstitel. Přesto však i muži usilují proměnit své šance. Orestés (a tomu už Sofoklés dopřál poměrně malé místo) nemá své vlastní téma, a proto se projeví nejvíce ve vztahu k Élektře – když je pohnut jejím osudem, když s ní bojuje o urnu s falešným popelem nebo když má odpovědět na prostou otázku, co se stalo v domě, a místo toho na zlomek vteřiny oněmí. Aigisthos, tak trochu playboy, tak trochu jupík, se může odhalit až na konci hry, kdy vyřve megafonem svou radost nad údajnou Orestovou smrtí – a pak se zhroutí a leze po zemi zděšen nenadálým obratem, který mu přinese smrt.

Je tu všechno perfektně promyšlené, jediný verš nepadne pod stůl. Při vraždě Klytaimnéstry se dokonce zdáli ozve řecký text. To, čeho se v inscenaci antické tragédie nejvíce obáváme, totiž předlouhé, těžko vyslovitelné monology a nepochopitelné aktivity chóru, je tu podáno zcela přirozeně – Vychovatel (Jan Vondráček) ve své strhující reportáži o smrti Oresta při jezdeckých závodech zachová přesnou míru, tři členky chóru (Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová) se proteovsky proměňují z Élekřiných podporovatelů v její odpůrce, sdílejí její žal, radí jí, chlácholí ji, jejich rudě namalovaná ústa nás pouhým náznakem upozorní, že Erynie jsou nablízku… Jejich recitace (občas proslovená unisono, občas spíše jako voiceband doplňovaný hudbou, hrou na nástroje umístěné na jevišti a nejrůznějšími zvuky) nás nepozorovaně přenášejí do jiné, obecnější dimenze.

Režie se nikdy nezpronevěří ambivalenci řecké tragédie a nepodlehne touze starodávný spor vyřešit. Ačkoli její sympatie jsou na straně Élektry, zůstává inscenace otevřená protichůdným interpretacím – vražda je pomstěna, ale není tu ani náznak radosti z vykonaného činu. Ten spíš otevírá další otázky: je pomsta totožná se spravedlností, je možné spravedlnosti dosáhnout vraždou? Vyděšení sourozenci stojí v závěru mlčky, neschopni dotknout se jeden druhého…

Inscenaci se zaslouženě dostalo několika velmi uznalých a obšírných kritik, které svorně oceňují jak étos inscenace, tak vynikající výkon titulní hrdinky.⁶ Zajímavé jsou však i opačné reakce – inscenace prý nezanechává výraznější stopu, protože vše je tu spořádané, odhadnutelné, dokonale nepřekvapivé.⁷ A co víc: „Zůstává jen u obecného zdůraznění Élektřiny zásadovosti vůči zlovolné moci a současnost do ní vstupuje jen velmi mírně, tak říkajíc ,akademicky‘,“ nechal se slyšet další kritik řešící své vlastní téma „práce či činnosti financované Andrejem Babišem.“ Čtenáři odpustí, to stojí skoro celé za ocitování:

„Chrysothemis jako by zaujímala postoj: ano, je to možné – ale pak je vhodné (lepší) být k vládci loajální; Élektřin přístup je jednoznačně odmítavý – dotyčného je třeba naprosto nekompromisně odstranit. Chór se staví na stranu Élektry, považuje její postoj za správný. Orestés, který se vrací domů pomstít zabitého otce – odstranit současného ,Babiše‘ (matku Klytaiméstru a jejího stávajícího manžela Aigistha) – však horlivou a nenávist v sobě živící sestru krotí ve smyslu ,příliš mluvíš – podstatné je jednat‘. Élektřin přístup v tomto ohledu připomíná jednání lidí např. kolem časopisu Revolver Revue (ale třeba i kolegy Mikulky): měřítkem jejich uvažování je Babiš a nic než Babiš.“⁸

Tak takhle se dotýká ta údajně nevzrušivá inscenace externího přispěvatele Lidových novin! Nepodává nám vlastně důkaz per absurdum, že tato tragédie je velmi, velmi živá? Naštěstí se Élektry ujal i rozhlas a ti, kteří se nedostali na představení, mohou v prosinci slyšet rozhlasovou adaptaci a sami posoudit…

1. Údaje o inscenacích jsou přebírány z www.olympos.cz. V posledním dvacetiletí však Oresteia vede. ^zpět
2. V roce úmrtí známé herečky Gabriely Vránové stojí za to připomenout, že právě ona hrála v inscenaci na JAMU v r. 1960 Élektru! ^zpět
3. Divadlo Astorka Korzo 90, premiéra 31. 3. 2017. Překlad V. Bunčáková, úprava L. Brutovský, M. Dacho, režie L. Brutovský, scéna J. Kuchárek, kostýmy M. Kotúček. Viz recenze Mila Jurániho Trochu Elektra, trochu Sfinga, KOD, konkretne o divadle 11, 2017, č. 6, s.11–16. ^zpět
4. Na české scény se letos dostala kromě zmíněné Élektry Euripidova Ifigenie v Aulidě (Vinohradské divadlo, Praha, režie M. Čičvák), Trójanky, kompozice ze tří Euripidových tragédií Trójanky, Hekabé, Andromaché (Městské divadlo Zlín, režie J. A. Pitínský), Senekův Thyestes (Divadlo U stolu Brno, režie F. Derfler), a dokonce i Plautův Curculio pod jménem Darmojed (Studenti Ústavu klasických studií a Katedry divadelních studií FFMU). Díky účasti zahraničních souborů na našich festivalech k nám přišly ještě dvojí Trójanky (Euripides-Lewin, The Lost Women of Troy, The Yoram Loewenstein Acting School, Izrael a Trojan Women v podání studentů z britské Royal Academy of Dramatic Art na festivalu Setkání/Encounter Brno 2018). Na Floru Olomouc přivezlo Slovenské národné divadlo Sofoklovu Antigonu a Volkstheater Wien Sofoklova-Müllerova Filoktéta. Na festivalu v Plzni se objevilo slovinské divadlo s inscenací Iliady a naši „domácí Angličané“ (Prague Shakespeare Company) realizovali na scéně Stavovského divadla An Iliad Lisy Peterson a Denise O’ Hare a rovněž Trójanky. Když k tomu připočteme překvapivé uvedení Giroudouxovy Élektry (JAMU), irskou Médeiu Mariny Carr (Národní divadlo Brno) a také její Faidru na Štvanici, britskou novinku Vítejte v Thébách (Národní divadlo Praha) a především velkou kreativitu mladých souborů (Antická Štvanice, JEDL, Divadlo X10), které přinesly několik nových originálních textů (Jedl, Medeia; Novotný, Teritorium; Saavedra, Prosebnice), zdá se, že máme opravdový annus mirabilis, a to nejsme ještě u konce tohoto roku. ^zpět
5. Takovým způsobem, pokud je mi známo, vznikl také dramatický překlad pro zmíněnou Špinarovu inscenaci. S režisérem tehdy spolupracovala právě Alena Sarkissian. Přestože oba vstupovali do tohoto procesu bez zkušeností, dosáhli pozoruhodného výsledku, kterému také odpovídala pozoruhodná inscenace. Obsáhlejší recenze nového překladu vyjde v Listech filologických. ^zpět
6. Jan Císař, Élektra v Dlouhé. Antické myšlení převedené na dnešní svět, Lidové noviny 8. 4. 2018; Terezie Pokorná, Vážně o vážném (Élektra v Dlouhé): Bubínek Revolveru 16. 4. 2018; Martin C. Putna, Čtverá chvála Élektry: Divadelní noviny 16. 4. 2018; Ester Žantovská, Rituál a drama antických rozměrů. Bez ironie. Artzóna 8. 4. 2018. ^zpět
7. Vladimír Mikulka, Élektra (Divadlo v Dlouhé): Blog Nadivadlo 15. dubna 2018. ^zpět
8. Martin Švejda, Élektra (Divadlo v Dlouhé). Blog Nadivadlo 10. září 2018. zpět

Sofoklés: Élektra. Přel. Hana Burešová za filologické spolupráce Aleny Sarkissian, úprava Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Hana Fischerová, hudba Aleš Březina, zvukový design Pavel Ridoško, světelný design Filip Wiesner. Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 22. března 2018.