Až do roku 1989 měli naši diváci (ba i naši tvůrci) velmi malou šanci konfrontovat své představy o inscenaci antické tragédie s tím, jak se to dělá jinde. Vlastně jediná příležitost se naskytla v r. 1965, kdy v Praze hostovalo Piraikon teatron z Athén s Rondirisovými inscenacemi Sofoklovy Elektry a Euripidovy Medei. Naštěstí mezinárodní festivaly pořádané na našem území postupně přinesly nové podněty a teď k nim překvapivě přibylo i představení z National Theatre v Londýně, přenášené na plátna kin. Tím se antická tragédie dostává ke zcela jinému okruhu diváků.

Produkce k Euripidovu jménu přidala jméno Bena Powera, což je čestné, protože text užitý v této inscenaci není překlad, ale adaptace, byť se na první pohled jeví velmi blízký antickému textu. Power zjednodušil repertoár postav (vychovatel a chůva splynuly, chůva pronáší závěrečný epilog) a vypustil vše, co se mu nehodilo do jeho koncepce, kterou bezelstně pojmenoval „the ultimate divorce play“. A tak to také je. Pro režisérku hry Carrie Cracknell, která nedávno slavila velký úspěch s Ibsenovou Norou, je Medeia hra jako každá jiná. Taky proto posílá na scénu Medeiu Helen McCrory v tílku a teplákách (jako by právě přišla z fitka), neučesanou, čistící si zuřivě zuby. Její děti jezdí po velkém obývacím pokoji na tříkolce, válejí se ve spacácích před televizí nebo se houpají na houpačkách zavěšených na stromech v jakémsi lese, do něhož se vchází přímo z pokoje. Schody vpravo vedou na balkon s prosklenou místností, která poskytuje prostor pro velkou svatební párty s muzikanty a křepčícím chórem.

Medeia se nakonec převlékne do slušivých bělostných plisovaných šatů s kalhotovou sukní, ale to jen proto, aby krev, kterou bude celá pocákaná, byla dobře vidět. Není to ani náhodou proslulá kouzelnice, schovává ostatně své poklady prostě pod kobercem. Víme sice o její minulosti, ale ta se nezdá příliš pravděpodobná. Těžko ji mít za cizinku opuštěnou v civilizovaném světě. Je totiž bílá, zatímco Iason (Danny Sapani, už v Londýně narozený syn ghanských rodičů) je černý. O tom anglické kritiky nic neříkají, asi by to bylo považováno za politicky nekorektní. Barva kůže navíc už dávno nehraje v multikulturním prostředí žádnou roli. Nicméně právě zde spolehlivě torpéduje jednu z důležitých vrstev příběhu, která byla velmi akcentována v mnoha inscenacích, v jejichž centru stála proslulá „black Medea“. Nakonec Iason, ačkoli je zcela jistě docela obyčejný chlap, kterého přestala bavit jeho stárnoucí žena a zakoukal se do mladičké Kreusy (jak svědčí vášnivý tanec, který s ní provozuje na balkoně), bojuje o své místo na slunci. Je v Korintě pouhým přistěhovalcem bez práv a docela byste mu chvíli věřili, že to všechno dělá proto, aby sobě a své rodině (a dětem, které vskutku miluje) zabezpečil jisté živobytí.

Tím ovšem z celé tragédie zbývá jen jedno: psychologická studie patologické bytosti, tedy onen „Medea komplex“ („murderous hatred by a mother for her child or children, arising from a desire for revenge on her husband“), o němž mluví v úvodu k představení Edith Hall, známá odbornice na řeckou tragédii (viz např. na portálu iLiteratura.cz recenzovaná její kniha The Theatrical Cast of Athens z r. 2006). Své k tomu dodává i Helena Kennedy, právnička specializující se na takové případy. Nutno říci, že kritikou obdivovaná Helen McCrory je suverénní, hraje však (jistě ve shodě s režií) spíše stav než proces. Je příznačné, že výstup z Aigeem (Dominic Rowan), který se ze všeho nejvíc bojí, aby si neznepřátelil Korint, je vcelku zbytečný. Není to ten moment, kdy Medeia ještě nerozhodnutá, jakou mstu má zvolit, pochopí, že Achillovou patou muže jsou jeho děti. Ben Power také onu (poněkud směšnou) delfskou věštbu vypouští… Zato vidíme, že Aigeus je dobrý přítel rodiny, děti se na něj nadšeně věší a on jim z cest přináší dárky (mimochodem jsou to tablety, děti se hned zaberou na nějakých her a vůbec neregistrují Aigeův odchod).

Jediným Medeiným protihráčem je Iason, protože Kreon (Martin Turner) je velmi matný a chór, díky tomu, že se spontánně účastní svatební party (ten tanec, zběsilý, přerývavý, disharmonický, připomíná spíš tanec svatého Víta) komunikuje s Medeiou jaksi mimochodem. Zdá se, že mezi oběma manžely stále ještě je jakési pouto, jak svědčí jejich náhlý vášnivý polibek uprostřed hádky. Jinak se všechno odehrává presto a fortissimo.

V Londýně jsou s touto inscenací nejspíše všichni spokojeni, jen Mary Beard, profesorka klasické filologie z Cambridge, v nejsolidnějším textu, který byl zatím napsán (The Times Literary Supplement), říká bez skrupulí o Euripidově tragédii: „it is emphatically not a play about domestic crime in anything like our sense of the word“. Souhlas. Závěrečná slova Powerova („I ask you again / You who watch / How can there ever be any ending but this? First silence / Then darkness“) jsou také z jiné hry. Stejně jako mobil, kterým Medeia vyfotografuje Iasona objímajícího děti.

P. S.: Jako špatný vtip působí upozornění v programu: Během zkoušení a produkce tohoto představení nebylo ublíženo žádnému zvířeti.

Euripides; Ben Power: Medeia. National Theatre London, přímý přenos představení do vybraných kin (kino Aero, Praha, kino Scala Brno, kino Vesmír Náchod) 5. září 2014. Režie: Carrie Cracknell, scéna Tom Scutt, choreografie Lucy Guerin, hudba Will Gregory a Alison Goldfrapp, české titulky Zuzana Josková.