Jmenuji se čínský koláček. Skládám se z mouky, cukru, vajec, oleje, vanilkového aroma, špetky soli, oloupaných mandlí a věštby. Nejprve mě uhněteme na tvrdé těsto a uválíme. Potom vykrojíme čtverce a doprostřed vložíme mandli a lísteček s přáním. Rohy nahoře slepíme. Pečeme dvacet minut na plechu pomazaném olejem, dozlatova, při teplotě kolem dvou set stupňů Celsia. Podáváme studené. Nejlépe po kachně (po pekingsku).

Jsem málo výživný, nepříliš chutný, což ale vůbec nic neznamená, poněvadž v sobě obsahuji moudrost. Moudrost se skládá z tenkého proužku, na němž jsou písmenka. Proužek papíru je obvykle umaštěný. V opačném případě by v troubě mohl shořet.

Nejprve jsem vystupoval jako atrakce v restauracích a barech. Nyní jsem všude, otrávil jsem celý svět. Jsem velmi toxický a jedovatý. Přenáším se kapénkově, pohlavně, během řeči, při transfúzi či zpovědi – všemi způsoby, jako Duch Svatý. Moudrost z mého nitra zachvátila celý svět, jsem v románech s brožovanou i pevnou vazbou, v politických projevech, ve vystoupeních náboženských představitelů. Vlastně ani nevím, jestli ještě někde nejsem.

Po lehké práci těžký odpočinek; Duše je jako svíce: její plamen může zhasnout, ale ona existuje; Potok, který změnil proud, se už nikdy nevrátí do starého koryta; Jsi jako zavřená zornice, která si dělá marné iluze zábleskem světla uprostřed temnoty.

To je pouze několik mých tváří, ale je mě legion, legion moudrosti, už se nemohu ztratit, lidé ve mě uvěřili, opakují mě, zvítězil jsem. Jsem bestseller. Jako sračky jsem zaplavil celý svět. Slyšíte to cákání? To jsem já. Nová potopa. Jmenuji se čínský koláček. K službám.

Ježíš
První večer na zemi jsme strávili, Nike a já, u sklenky likéru, při četbě knih a u příjemné konverzace, jež místy přecházela do otevřeného sporu. Jelikož jsem chtěl trochu uvolnit napjatou atmosféru, navrhl jsem, abychom se vydali na sousedskou návštěvu ženy, kterou jsem, zdá se, včera vzkřísil. Nike neměla námitky. Vzali jsme láhev ambrózie a vyrazili jsme.

Jakmile jsme vyšli na chodbu, ukázalo se, že čas za dveřmi je v porovnání s časem v našem bytě opožděn přinejmenším o čtyřiadvacet hodin. Ale což, takové jsou vedlejší účinky božství. Bohové zpomalují čas jako černá díra prostor – ve vědeckých vysvětleních nejsem nejlepší. Ani v teologii nejsem příliš v obraze, skončil jsem kdesi kolem Velkého schizmatu 1054, namátkově znám práce z doby Svaté inkvizice 1215-2050, no a několik desítek papežských encyklik. Škoda, že jsou psané latinsky, a ne anglicky. Trochu jsem latinu pozapomněl. Je hloupé číst o sobě v mrtvém jazyce. Vznikají tím zbytečné a nepříjemné asociace.

Otevřel nám neznámý muž, pozval nás dovnitř. Na chodbě jsem ve stručnosti převyprávěl nepříjemnou příhodu s Kamou, a snažil jsem se nepoplést včerejšek s dneškem, a dnešek se zítřkem. Vskutku si budu muset uspořádat a synchronizovat čas tady a tam, tehdy s nyní, stejně jako dopředu a dozadu.

Vešli jsme do obývacího pokoje, kde se s námi mladý muž přivítal, prozradil svůj věk (dvanáct) a jméno (Artur) – možná že v opačném pořadí. Posloupnost není mou nejsilnější stránkou, poněvadž kalendářní rok je sestaven tím způsobem, že nejprve umírám a následně se rodím, není tedy divu, že chronologii nepřikládám větší důraz.

Muž, jenž tvrdil, že je chlapec, mi v první chvíli přišel mentálně opožděný, a to mnohem víc než o čtyřiadvacet hodin. Tipoval bych dokonce dekády. Prohlížel jsem si ho: některý z Bohů ho bezpochyby uchopil do svých pařátů (uchopit do pařátů – frazeologismus – nelze ho brát doslovně, stejně jako Nový Zákon), nevěděl jsem však, který. Bohové obvykle zanechávají svůj otisk či ducha a zde – anonymní Bůh, nepodepsaný, člověk bez podpisu stvořitele, oprava bez korektora, smlouva bez parafy na každé straně. Každopádně, nebyl jsem se schopen dopátrat toho, kdo se na Arturovi podepsal.

Nike velmi rychle našla společný jazyk s naším hostitelem (Pavlem). Povídali si o sportovní obuvi a blasfemii. Nezbylo mi nic jiného než se věnovat Arturovi. Velmi rychle jsme navázali společnou nit za pomoci několika kabelů a play station. Hráli jsem Mortal kombat stylem on versus já. Artur vyhrával častěji: nevím, zdali proto, že hrál lépe, nebo též proto, že mi moc nešlo přeorientovat se na zabíjení protivníka. Do této doby jsem byl v zabíjení výlučně pasivní. I přesto jsme se skvěle bavili. Nepřestali jsme hrát, ani když se vrátila Kama, ve značně protivné náladě, což mě nepřekvapilo – po zmrtvýchvstání jsem se také cítil mizerně. Naše sousedka, jíž Nike vřele přivítala, se rozložila na gauči a pohroužila se do čehosi, co se jen stěží dalo nazvat rozmluvou. Mezitím jsme my, čili já a Artur, sváděli jeden souboj za druhým. Naše dovednosti se částečně vyrovnávaly, můj palec získával na rytmičnosti, udílel jsem stále přesnější údery a se stále větší lehkostí jsem se zbavoval života virtuálních protivníků, přičemž velkým plusem bylo zvládnutí několika kombinací funkčních kláves. Dokonce mě napadl absurdní žert, že morálka je derivací zručného palce. Čím je palec pevnější, tím je morální opora silnější. Což by vysvětlovalo, proč jsem nejpopulárnější ve věkové kategorii nad šedesát let.

Hrál jsem a pociťoval, že čas v pokoji se vůči obecně zemskému času zpožďuje. Samozřejmě, ani na zemi není čas jednolitý, čas nikdy nepodlehl homogenizaci a globalizaci ani konci historie (Fukuyama). Jsou místa, v nichž se čas otáčí kolem své vlastní osy (otáčet se kolem vlastní osy – frazeologismus, jenž má s časem pramálo společného). Jsou místa, kde čas plyne do strany, nikdy ne dopředu ani dozadu (amenité, ortodoxní židé, rodina Rádia Maryja). Zároveň jsou místa, v nichž čas prudce vyrazil dopředu, až do svého konce (sekty, například Světlá stezka) a také místa, kde čas udeřil prudce zpět (Severní Korea). A i přes tuto různorodost se podařilo sestavit stupnici, matematickou, či též fyzikální. Matematika (fyzika) jsou pouze příbuznou formou zoufalství.

Prohrál jsem. Artur, respektive jeho avatar, učinil několik mistrovských kopanců z polosedu.
Prohrál jsem. Game over.
„Asi změním hrdinu,“ pronesl jsem.
„Dobrá,“ souhlasil Artur.

Nahlédl jsem do menu. Už po několikáté jsem si prohlížel knihovnu potenciálních monster. Mohl jsem si vybrat mezi sílou a obratností. Bohužel, ani jeden z potenciálních hrdinů nereprezentoval kategorii „udeří-li tě někdo do tváře, nastav druhou, a zvítězíš“. Kdybych nastavil tvář (hovořím o té první tváři, o druhé ani nemá cenu se zmiňovat), prohrál bych definitivně. Mortal kombat nenačítá body za dobro. Dobro jako schopnost, jakkoli zvláštní, zde nenajdete. Není zde taková kombinace funkčních kláves, která by mohla zajistit dobru vítězství. Jde o chybu naprogramování? Nemyslím si, hra činila dojem, že je propracovanější než svět, na nějž jsem sestoupil. Na rozdíl od světa, ani jednou se nezasekla.

„Slyšel jsi o Maxmiliánu Kolbem?“ obrátil jsem se na Artura.
„Ne. To je kdo?“
„To je svatý. Dosti hašteřivý a radikální, vyhrál, neboť se dobrovolně vzdal života za život neznámého člověka.
„Vyhrál, páč se dal zabít?“ zeptal se Artur jako dítě, kterým ostatně byl, namyšlené a nedůvěřivé.
„Ve své podstatě ano.“
„A co se stalo s tim, koho zachránil?“
„Taky zemřel.“
„A kde je vítězství?“

Neodpověděl jsem Arturovi. Nepochyboval jsem o správnosti volby otce Maxmiliána, stejně jako jsem nepochyboval o jeho vítězství. Jenom jsem nevěděl, jaká slova zvolit, abych poukázal na to, co je krásné, nezištné, z lásky pramenící. Zatímco jsem se rozhodoval o výběru přesných slov, Artur také přemýšlel.

„Chceš mi, strýčku Ježíši, říct, že kdyžs jako se mnou tolikrát prohrál v Mortalu, znamená to, žes vyhrál? Páč ses nechal zabít? Není to normální podvod?“
„Podvod?“ vykoktal jsem.
„Podvod,“ tvrdě zopakoval Artur. „Strejda změnil pravidla hry. Vyhraje ten, kdo umře.“

Nabil jsem nového avatara.

„Zahrajem si ještě jednou,“ řekl jsem.
„Podle novejch pravidel?“ ujistil se Artur.
„Podle nových,“ přikývl jsem.

Hra nyní vypadala tak, že hrdinové, které jsme ovládali, kolem sebe kroužili v aréně. Nikdo nikoho neudeřil, nikdo údery nevracel. Trvalo to asi čtvrt hodinu.

„Když chtěj všichni vyhrát na dobro,“ promluvil Artur, „hra nemá smysl. Když sou všichni dobrý, tak nevyhraje nikdo.“
„Vyhrávají všichni,“ řekl jsem.
„To neni možný,“ konstatoval Artur.

Možná že má Artur pravdu, napadlo mě. Možná je dobro zaseknutím? Odročením konce?