Třetí den migrény, neděle. Ráno, kdy bych si řekla: Jsem se sebou spokojená, by byl konec. Konec mé představy o sebevzdělávání, obětování se či zlepšování. Konec veškeré péče. Jenže jak vypadá život, když o sebe přestaneš dbát? Nedokážu si to představit. Respektive dokážu až moc dobře: Je to přímá cesta do záhuby, hovno v kalhotkách. Můžete být sami se sebou spokojeni a dbát o sebe? To hlásají postavy ze stylizovaných fotografií, nevím však, zdali jim mohu věřit. Dnešní nedělní ráno trávím na své poměry poměrně punkově. Což znamená, že sedím u počítače ve spodničce růžové barvy, kterou nosím každý týden, ze špinavého hrnku od kávy piju teplé zázvorové pivo a odpovídám na pracovní maily (představuju si výrazy redaktorů v redakcích, kterým posílám své články o samotě, když si všimnou hodiny odeslání: neděle 9.13 AM. „Holka nešťastná! Normální lidi v tuhle dobu odkrojují vršek vajíčka na hniličku.“). Občas odepisuju i na soukromé maily, pokud nějaké dostanu.

Drahý Karle,
díky za mail. To je zajímavé, žes tento týden potkal paní Terezu, já jsem ji teď nedávno taky viděla. Ptala se mě, jestli nakonec máme děti, taky se Tě na to ptala? Tvrdila, že byt na Wiśniové si po nás pronajal jakýsi singl policajt a teď tam bydlí sekretářka ze základky jejího syna. Dokážeš si to představit? Dívají se tím samým oknem, kterým jsme kdysi vyhlíželi my. S tebou to pravděpodobně nic nedělá, ale já pociťuju mírnou nostalgii.
Mařena píše do „Deníku“ a Pavlína jede pracovat na Island. To jsou mi ale dneska možnosti! Každý si může vybrat podle svého gusta.
Jestli bych s tebou chtěla jít na oběd? A proč jako? Chceš se mě zeptat, kolik vydělávám čistého? Upřímně řečeno, moc dobře si vybavuju naše poslední náhodné setkání v obchodu s porcelánem a vzpomínám na něj dost nerada. To, že ses mě nedůvěřivě ptal, jestli opravdu mám na to, abych si něco koupila, není přece tajemstvím, že plat vědeckých pracovníků nebývá příliš velký. Což ostatně není divu, protože nejde o žádnou práci. A stáli jsme proti sobě jako při souboji, dokonce jsem rozkročila hubené nohy, na nichž jsem měla staré kalhoty (je mi moc líto, žes musel vidět právě ty kalhoty, které jsem si koupila, když jsme ještě bydleli spolu). Stáli jsme proti sobě v tom obchodě s porcelánem jako při souboji, sledovali, kdo z nás přibral, kdo je ošklivější a kolik stojí naše oblečení. Ty jsi začal souboj otázkou: „Kolik vyděláváš čistýho?“ a pak to jelo: „Máš vlastní byt? Cejtíš se sama? Máš celulitidu, a jakej stupeň?“ Já jsem se tě nakonec na nic nezeptala. Ne, spíš se s Tebou nechci sejít. Lidi, kteří už někdy viděli své pohlavní orgány a teď už nemají ve zvyku je před sebou odhalovat, by se nejspíš neměli stýkat, to je můj názor. BTW: Jo, nakonec jsem si ten hrníček koupila. Měla jsem na něj.
Taky píšeš, že máš rodinu. Nedokážu si to představit. A prý nebydlíš ve městě? No to musí být moc fajn. Určitě máš krb (na brikety, upřímně totiž pochybuju, že bys uměl štípat dříví!). Pokouším se představit si, jak se skláníš nad ohněm a z kalhot ti vylézá nepatrný, ale přesto viditelný tukový polštářek (je mi líto, ale své jsem viděla v tom Rosenthalově obchodě!).
Ano, občas se mi za ta léta po tobě stýskalo. Hlavně v Ikeji. Pokaždé, když jsem v Ikeji, napadne mě, jaké by to bylo, kdybych s Tebou tehdy opravdu otěhotněla. A právě v Ikeji, když jsme kupovali nějaké drobnosti do našeho bytu na Wiśniowé a když už jsem tři týdny měla podezření, že jsem těhotná, a dokonce jsem si to přála, tak právě v Ikeji mi po noze začala téct krev. Takže tak. Koupili jsme si dvě balení pomerančových perníčků pro radost, co se dalo dělat? A zanedlouho jsme se vydali na souboj s větrem, každý svou vlastní cestou. S každým novým článkem, který napíšu, s každou konferencí, novými botami či s dalším mužem jsem ráda, že mi tehdy v Ikeji po noze tekla menstruační krev. Určitě bych si zvykla, ale měla bych dneska tolik knížek? A bot? No právě. Ale i tak je mi to občas líto, protože i kdybys Ty mi ničil psychické zdraví, dítě by mi dodávalo naději, že mi alespoň někdo ke stáru otře čelo. Ale Ty máš nakonec svoji rodinu. Takže nic.
A co jinak? Jsem docela šťastná, mám radost ze života a hlavně ze světla. Nevím, jestli sis všimnul, nakolik se světlo mění v souvislosti se zeměpisnými souřadnicemi?
Zatím,

Karolina
PS Přesto se mi o tobě občas zdává (posledně se mi zdálo, žes mi chtěl zlomit nos), uznávám tedy, že jsme v kontaktu.

Poposedávám ještě trochu u počítače, prohlížím si novou kolekci Prady, čtu si drby a pomluvy k tématu situace ve světě. Něco si píšu, co jiného může v neděli dělat singl žena po pětadvacítce, jejíž tělo už za nic nestojí? Něco si čmárat do notýsku. Jako slepice pařátem. Singl žena neutrácí peníze pouze tehdy, když píše. Pouze tehdy se necpe čokoládou, nepije v kině ballantinku z malých lahviček, aby záhy zaplula do oslnivé dokonalosti obchodního centra a koupila si šaty, na které nemá a které jsou určeny k příležitostem, jež ji v životě nemohou potkat. Singl žena však ke štěstí volný čas nepotřebuje, proto by ho ani neměla mít. Ať takové ženy pracují bez odpočinku. Kdežto rodina vyžaduje čas, ta musí mít docela jiný, zajímavý půvab. Také to něco stojí, je tu však šance, že se veškeré investice anulují: Dcera ti ke tvému lůžku bolesti přinese grapefruit nebo mandarinku bez peciček. Anebo. Někdo se ozve na Vánoce, cokoli. A drahé punčocháče singl ženy se roztrhají a maximálně bude možné je použít na smetáček na smetí, aby zametla vlasy z podlahy. Kdyby jen singl ženu něco takového napadlo. O čemž pochybuju.
Přepnu počítač na úsporný režim a vstanu od něj. Nasypu do vany levandulovou sůl, která mě má podle informací výrobce uklidnit. Tak daleko od země, jsem tak daleko od země!
K odpočinku si musím pomoct tím, že si neustále kupuju nové léky. Sama jsem se zavřela do kredence, zevnitř zamknula s knihami a vypěstovala se jako úplně nový druh rostliny – žije téměř bez jediného paprsku světla, s čímž souvisí to, že je bělavá a lámavá. Ach, nešťastné staré panny z velkých měst, které pracují s písmenky. Které neumějí normálně jíst a spát. Načež musí slaně zaplatit za to, aby si zasloužily klidný spánek.
Pustím si vodu do vany a vlezu do ní ve spodničce a v ponožkách. Ve filmech se často stává, že lidé, kteří mají problém, se jdou sprchovat oblečení. Posledně v obleku ve sprše to byl myslím James Bond. Vypadá to moc pěkně, jenomže se na to někdo musí koukat. A tady se nikdo nedívá. Otázka: Kdo o mně bude vyprávět, když tu jsem sama? Vypravěč, který sám přijde v noci? Nejspíš. Mokrá látka se lepí na kůži, to je z mé strany vše. A přesto mám takový pocit, že ještě nedávno jsem byla někdo, koho kdosi pozoruje a poslouchá. Chci být někdo! Ostatně, člověk je společenská bytost, rodí se do vztahu s někým dalším. Jenomže já existuju pouze tehdy, pokud někdo ocituje můj článek, anebo když vydělám peníze (umím si poradit). Já vím, že vše něco stojí, že člověk musí neustále za něco platit! Za kafe, za plyn, ale i za minuty, během nichž neproduktivně pije kafe. Byly však přeci doby, kdy jsem měla o jeden rozměr víc, kdy jsem nebyla jen součtem účtu za telefon, výše nájemného a obsahu vlastního žaludku. Takový základ je důležitý, protože bez něj je náš příběh jen blbost uvízlá ve vzduchoprázdnu. Jakmile se ovšem náš příběh skládá pouze z tohoto základu, vypadá to, jako by z nanuku na tyčce už dávno zůstala pouze tyčka, a ty si s ní v puse hraješ tak dlouho, dokud z ní nezůstane pouze mizerná tříska. Mňam.
Ať někoho zajímám, ať si mě někdo nezaujatě přečte. Slyšte, moji milovaní: Dnes ráno jsem měla skromnou snídani. Ke snídani jsem si dala kávu. Pokaždé piju kávu s mlékem, protože ji mám ráda. To mléko bylo pasterizované, s obsahem tuku 2 %. Obvykle kupuju půllitrové balení, protože jinak mléko stojí dlouho v lednici a chytá nepříjemný zápach. Kromě mléka do kávy a někdy do čaje ho piju málo. Moje babička, která se zabývá čínskou medicínou, tvrdí, že mléko překyseluje organismus. No a co? Moc vás tenhle příběh nezajímá? To je škoda, protože směřuje k příběhu o mně. Dobrá, tak jinak: Moje druhá babička, ta z tátovy strany, se nevdala z lásky, kluk, který byl její jedinou životní láskou, zahynul ve Varšavském povstání. Babička nosila šedou sukni ušitou v šedesátých letech a béžové svetříky. Často vyhlížela z okna a zbožňovala seriál Ptáci v trní. To vás také nezajímá, že? Každý počítá své peníze pouze v duchu. Budoucnost si představuju tak, že budeme platit za to, aby nás někdo poslouchal. Kabinky vypolstrované na dotek příjemným materiálem, naproti (za sklem?) někdo druhý. Bude možné nabídnout mu svůj životní příběh, a on vám bude zadávat doplňující otázky, které vás přesvědčí o tom, že váš příběh zná. Předem však upozorňuji, že to všechno bude velmi drahé a ne každý si to bude moct dovolit.
Je mi děsně smutno, asi udělám to, co moderní muž, a nakapu si šampon do očí.¹ Chci být subjektem románu, říkám si a nořím se do plodové vody své vany. A v tu chvíli zvoní telefon. Který neberu, protože ležím ve vaně. On však zvoní znovu. A ještě jednou. A tak nakonec vyběhnu v mokrých hadrech a za sebou zanechávám potoky plodové vody s vůní levandule. A Pavel Szwarcman, potenciální zájemce o byt na Kabatech, se ptá (respektive mi oznamuje), jestli by se mohl stavit a byt si prohlédnout. Abych si s tím nedělala starosti. Prostě je kousek odsud, a tak by se stavil. Souhlasím. Časopisy s mými články odhodím z gauče, jeden však nechám otevřený na stránce s mojí fotkou. Vytírám vodu z podlahy. Sundávám si mokré hadry. Zvoní domovní zvonek. Vezmu si šaty, které visí na lampě u stropu. Šaty nosím jenom doma a dnes večer jsem si je právě chtěla vzít k YouTube. Otevřu dveře, voda s balzámem kape z vlasů. Sousedi z velkého bytu, Alina s Vítkem, mlčky kouří na chodbě.
Dveře výtahu se otevírají. Maestoso.
„Szwarcman,“ tiskne mi zimou popraskanou ruku.
Nevím, zdali jde o neobvyklou koncentraci souhlásek v jednom příjmení, nebo možná o rychlou a brutální změnu hladiny cukru v mé krvi, ale cítím, jako by mě někdo pošpinil kyselinou. Svíjím se a snažím se lapat po dechu. Cosi mi říká, že ke mně právě přišel vypravěč mého příběhu. Dvě scvrklá červená jablka, která leží na parapetu, se v tom světle zalesknou v úplně novém odstínu. Mám takový pocit. Proč?

6
Čtvrtý den migrény, pondělí. V předchozí kapitole jsem stihla: poznat umělce s iniciály PS (Pavel Szwarcman), prohloubit známost nákupem amerických borůvek v Tesku, jít společně do města, pít, házet lahve za sebe, ještě jedno repete, ztratit kabelku, nalézt ji, urazit náhodně potkané známé, počurat se do kalhot, celou noc nechat klíče v zámku a předtím: zablokování platební karty, protože jsem třikrát zadala špatný PIN, zvratky, láska.
Právě ležím na gauči, na zemi jsem našla čokoládku, která PS vypadla z kapsy u kabátu. Čokoládka změnila tvar podle tělesných křivek PS. Otiskl tedy do ní molekuly svého tepla. Právě ji jím, protože on tu není.
Stáli jsme s PS v baru Zakąski Przekąski² , a jak celý hovor probíhal? Když on mluvil, přitakávala jsem „já vím“. Dokonce i když vyprávěl o tom, jaké mu rodiče dávali dárky za jeho první mléčné zuby. Pila jsem pivo, do něhož jsem nalila panáka vodky, a ještě jedno repete. Měla jsem pocit, jako bych vypravěče chytla za nohy, jen jsem musela přivírat jedno oko, abych ho neviděla dvojitě.

Milovaný PS, Cher PS, My Dear PS, PS, Vita mia! PS, můj živote.

Milovaný PS, kdosi napsal, že „melancholie je zastydlá nevyzrálost“, co si o tom myslíš? Ajajaj, jak bych chtěla slyšet Tvůj hlas! Ten hlas je jako samotná špička francouzského rohlíku, pružný hlas, čerstvý jako límeček bílo-modré pruhované košile, právě vyprané a vymáchané v tekutině. Jaký pěkný.

PS PS můj milovaný, PS, aleluja! Krasavec. Znalec. Asistent. Číslo. Škůdce. Abstinent. Hostitel. Dobrodinec. Osamocený rolník v údolí. Muž! Muž – jaké pěkné slovo! Železo. Ocel. Den. Síla. Tvoje ruka na mých zádech, když jdeme společně na večírek. Manžel. Majetkové společenství. Lékárnička první pomoci. Pot. Rozdělávání ohně. Tvé jméno napsané za pomlčkou vedle mého. Svačiny. Udělám Ti hory svačin. Ano, vím, že jakmile je udělám, nebudu daleka té nejhloupější světové víře a budou mě moct zavřít do místnosti ke kouření péra a mlácení do hrnců. Já však vidím pouze Tvé vrásky kolem očí, cítím pouze Tvoji dlaň na svých zádech. PS, mé železo, má sílo. Dej mi ruku, ukážu Ti něco hezkého. Slibuju. A až usneš, vyčistím a urovnám Ti myšlenky. Možná, že kdesi na mapě Polska existuje zapomenuté místo, exteritoriální svět Mary Poppins, playa blanca, kde bychom se alespoň na chvíli mohli schovat před útočícím obžerstvím, chlastáním o samotě – či na druhé straně před hrnci, které si říkají o to, aby s nimi někdo tloukl (pro mě) a disciplínou ke strašení mé osoby (pro Tebe). Udělejme si kávu a čaj, nasedněme do auta a hledejme si domov. Schovejme se. Schovejme se, lásko moje.

Byt na Kabatech je plný svačin. Jsou všude. Na skříňkách, na parapetu, na zemi. Na talířích či pánvi, na kouscích alobalu. Udělala jsem jich požehnaně. Přehnanost ve mně vzbuzuje úctu. Bez ohledu na svůj vektor. Pracovat nebo se spouštět. Přehnaně stavět anebo se otevřeně ztrácet, a nešetřit na sobě. A muž je jako bezmyšlenkovitá síla, která se hrne vpřed, protože on chce. To každopádně, PS. Každopádně takový mám pocit. On chce! To se mi moc líbí! Žena (tedy já) je noc, voda, bláto, zapáchající křoviny. Ach, přehnanost si zaslouží úctu, jenže to já jsem nyní její obětí. Na zemi jsou rozšlapané americké borůvky, které jsem s PS koupila v non-stopu (skvrny na parketách), kalhoty mám mokré, nemohla jsem se přeci zdržovat jejich rozepínáním, když se mi chtělo po cestě z metra domů čurat. Klíče jsem nechala ve dveřích, když jsem spala, mohl sem tedy kdokoli přijít. A nejhorší je, že se mi někam ztratil tampon, nepamatuju si, že bych si ho vyndávala, pro probuzení ležím na gauči v labyrintech kocoviny a přemýšlím, kam mohl zmizet. Kde je? Ach, jaká je to krása, když je žena tak blízko lunárnímu cyklu, v duchu si však zároveň představuju, jak ztracený tampon kdesi putuje v mém těle, jak v něm hnije moje měsíční krev a já umírám na otravu. Neměla bych jet na pohotovost? Ale co jim řeknu? Strach! Běžím bosa po listopadovém blátě. Strach, strach, strach. Vše, před čím mě varovala máma. Neumyté ovoce. Borůvky počurané od lišek nakažených vzteklinou. Smrtelná nemoc způsobená tampony. Ztráta kontroly. Srdeční záchvat v kocovině. Strach. Umřu tu sama v bytě a nikdo se to nedozví. Strach před kamarádkami, protože mě pomluví, protože mě okradou o čas potřebný k práci. Strach z muže, který by mi mohl zničit život, kdyby se provalilo, že je alkoholik či narkoman. Anebo ještě hůř, kdyby měl depresi! Strach z muže, protože špiní, a strach z přejídání se o samotě. A jak jsem se tak všeho bála, vstala jsem z kanape a vydala se do Teska, kde jsem nakoupila hromadu jídla. A potom jsem začala dělat svačiny. (Cestou z gauče k domovním dveřím jsem v koši našla ztracený tampon. Což trochu zmírnilo můj strach, ale jen trochu.)

Než půjdu do práce, vyřídím ještě dva telefonáty.
První od babičky. Ptá se, jestli mě ještě pořád bolí hlava. Odpovím jí, že ano.
„No vidíš to, jak tě znám, vzala sis tři tabletky ibuprofenu najednou. Chtěla bych ti připomenout, že tvé tělo není existence, se kterou bys neměla nic společného. Jenom si vzpomeň, jak ses vysmívala vzdělaným lidem, kteří měli zuby prohnilé kazy. Má drahá, dokud budeš považovat nemoc za nepřítele a bolest vidět jako něco, co je třeba okamžitě zlikvidovat, nic s tím nenaděláš. Bolest je spojencem člověka, pomáhá mu přežít. Víš, co mi tvrdila Elka, která pracuje jako dětský chirurg? Že nejvíc chirurgických případů na ambulanci jsou ukousnuté jazyky nebo prokousnuté tváře po zubařské anestezii. A víš, proč si ty děti ukusovaly jazyk? Protože necítily bolest.“

Potom mi volá novinářka z nějakých novin a ptá se, jestli bych chtěla být jednou z postav reportáže Bovarismus dnes. „Dostala jsem tvé číslo od jedné z tvých studentek – a navíc, už jsme se kdysi potkaly.“
To je možné.

1. V předchozí kapitole je zmínka o klipu Radiohead, kde si jeden z aktérů kape šampon do očí, aby plakal. (pozn. překl.) ^zpět
2. Zakąski Przekąski znamená v překladu něco jako „Předkrmy Pohoštění“. Jde o populární varšavský bar v centru města. (pozn. překl.) ^zpět