V Krakově se ve dnech 4.-6. června 2009 po čtyřech letech konal II. Světový kongres překladatelů z polštiny, a to za laskavé podpory tamního Ministerstva kultury (pod patronátem současného ministra Bogdana Zdrojewského) a Instytutu książki, organizace s desetiletou tradicí.

Na úvod nutno předeslat, že si nedokážu představit, že by něco podobného uspořádala jakákoli podobná česká instituce, přestože Praha by jako hostující město jistě splňovala všechny požadavky a pro překladatele z češtiny do světových jazyků by bezpochyby byla lákavou destinací. Zaprvé – v “době krize”, vládní demise, zásadních škrtů v oblasti kultury by jistě české ministerstvo kultury nevyšetřilo na podobnou třídenní akci dostatečné finance (o důvodu proč zde nemá cenu polemizovat). Zadruhé – přestože polská kulturní politika vychází z premisy, že pokud více než 10 mil. Poláků žije v zahraničí, především potom v USA, je třeba šířit národní kulturu i v jiných, a to nejen evropských zemích, považují tamní kulturní a veřejní činitelé kulturu za jeden z důležitých artiklů při prezentaci svého státu v zahraničí. Zatřetí – Instytut książki je organizace, která funguje nejen teoreticky (o veškeré jeho činnosti, možnostech a nabídkách pro překladatele a dalších kulturních akcích se dozvíte na www.instytutksiazki.pl), ale také prakticky – finanční podporou hotových překladů do světových jazyků či pouze ukázkami začínajích překladatelů počínaje a stipendii pro překladatele či autory v malebné krakovské Wille Decjusza konče. (Jen pro představu, dotaci na překlad přidělil Instytut během několika posledních let šesti desítkám titulů českých překladů, a Česko je společně s Německem, Ruskem, Ukrajinou, Francií či Litvou nejčastěji dotovanými státy.)

Kongresu se zúčastnilo přes dvě stovky překladatelů z 56 států a vzhledem k prvnímu ročníku počet účastníků značně vzrostl – z evropských zemí jich byla jistě přinejmenším polovina (pouze z České republiky přijelo do Krakova 9 překladatelů), ale byli zde zastoupeny i země z jiných kontinentů – např. Sýrie, Vietnam, Korea či spektrum španělsky mluvících zemí. Celou slavnost zahájil ve čtvrtek ráno ředitel Instytutu Grzegorz Gauden: “Jak všichni dobře víme, překladatelé jsou nejlepšími šiřiteli naší literatury. Díky jejich snaze a osobní angažovanosti se objevují překlady polských knih v zahraničí, to oni zvyšují u zahraničních vydavatelů zájem o bohatství naší literatury, sledují, co se děje na našem literárním trhu a často je komentují,” načež pokračoval přednáškou přibližující fungování Instytutu a představením všech přítomných účastníků. Poté vystoupila jedna z nejčastěji překládaných polských autorek Olga Tokarczuk s povídkou na téma rodného jazyka, jeho krás a úskalí, po čemž následoval raut a přesun všech účastníků do Willi Decjusza.

Zbytek kongresu byl z velké části věnován seminářům. V pěti 90 minutových blocích, do nichž se překladatelé hlásili předem, se mohli účastníci setkat nejen s některými současnými literárními hvězdami (kromě zmiňované Tokarczuk přijeli do Krakova zavedení autoři jako Hanna Krall, Stefan Chwin, stejně jako mladá spisovatelská generace v zastoupení Michal Witkowským, Wojciechem Kuczokem či Jackem Dehnelem), ale i s kritiky, literárními vědci, historiky či vydavateli. Na některých seminářích to vypadalo jako na srazu abiturientů, kteří přestože se neznají, mají společná konverzační témata - stejné tituly a případná úskalí při jejich překládání: například na bloku věnovaném jazyku Masłowské v jejích divadelních hrách se setkalo nejméně pět jejích překladatelů. Čtvrteční večer byl věnovaný překladům Ryszarda Kapuścińského, páteční ceremonie předávání ceny Transatlantyk (již 5. ročník ceny pro jednoho zahraničního překladatele za jeho celoživotní přínos polské literatuře, společně se soškou a s finanční odměnou ve výši 10.000 EUR připadla letos srbské překladatelce Biserce Rajčić) ve Starém divadle byla jedním z vrcholů Kongresu.

Věta, která vypadla z úst albánskému překladateli – jedinému zástupci své země, hned po úvodním projevu Grzegorze Gaudena, byla prosbou či výzvou, zdali by se podobný kongres nemohl konat každý rok, a ne pouze jednou za „pětiletku“. Doteď mi zní v uších a asociuje ve mně různé myšlenky, především ty rozvedené v prvním odstavci. A také mě může hřát na srdci (a hřeje), že přestože je u nás překladatelství beletrie spíše celoživotním posláním za mizernou almužnu, stále jsou lidé (a nejen čtenáři), kteří dokáží tuto práci zpětně ocenit. To nemá být sebelítostný povzdech, jako spíš konstatování a radost. Při představě, jak to asi chodí s překlady do rodného jazyka v takové Albánii. A nebo u nás...