Rozhovor s Małgorzatou Rejmer vedla Bára Gregorová

BG: Toximie vyšla v malém nezávislém vydavatelství Lampa i Iskra Boża, které vydalo například všechny knihy Doroty Masłowské. Je v tom nějaká souvislost, že vydavatel Paweł Dunin-Wąsowicz záměrně vyhledává mladé autorky?
MR: Dunin má na mladé autorky čich, mě například našel na internetu – asi rok četl můj blog a teprve po jakémsi literárním čtení za mnou přišel, aby se ujistil, že to jsem já. Musely ale uplynout dva roky, než jsem u něho vydala knihu. Texty, které jsem mu nosila, rychle stárly, Dunin se nad nimi ošklíbal, a já neměla na debut sílu: věděla jsem, že slabý debut pro mě může znamenat literární smrt hned na několik let. Teprve když jsem dostala několik literárních cen za povídky, Dunin uznal, že by s tím mým psaním snad šlo něco udělat.

- Knihu jsi, pokud vím, napsala velmi rychle, během jednoho měsíce. To musela být silná touha a tlak psát.
- Rychle jsem ji napsala především díky nastalé paradoxní situaci. Dunin požádal Institut knihy o grant na neexistující text, aniž by čekal pozitivní výsledek, a když jsme peníze skutečně dostali, neměla jsem ani řádku. Dokonce ani nápad. To bylo v červnu. A do podzimu musel být text hotov, během září jsem ho tedy napsala a celé to bylo takový, jak já říkám, rodinný podnik. Můj přítel udělal redakci, Dunin opravoval faktické chyby, kamarád Maciej Sieńczyk ji ilustroval, byla to fajn práce, ale především velmi rychlá!

- Debut byl vřele přijat jak kritiky, tak čtenáři a náklad 1500 výtisků brzy zmizel z knihkupeckých pultů. U nás je toto číslo na domácí tvorbu de facto úspěch.
- Patnáct set výtisků v Polsku není mnoho, ale Toximie byla vyprodána během měsíce, pak byla černá díra a kniha nebyla, protože nikdo nepočítal s tím, že by mohla být tak rychle pryč. Pak se prodával druhý dotisk a dokonce se teď chystá třetí. Nakonec tedy Toximie nějaký úspěch zaznamenala, ale ani já, ani Dunin jsme to nečekali.

- Pojďme ke knize samotné. První část Toximie je svižná, vtipná, až absurdní. Každý hrdina má nějakou obsesi, ale svým způsobem se s ní vyrovnává a učí žít... V dalších dvou částech už jenom čtenáři zamrzá úsměv na rtech – ani se nechce věřit, že by se něco podobného mohlo stát. Má přesto Toximie reálný základ?
- Ano, mnohem více, než by se nebohému čtenáři mohlo zdát. V Toximii jsem posbírala všechny absurdní a nedokončené příběhy, které se staly buď mně, nebo mým známým. Skutečná je postava varšavského povstalce, který vydírá mladou dívku a tím, že se s ní za každou cenu snaží stýkat, jí ze života dělá nábožensko-sexuální peklo. Reálná je i postava stařenky, která prožívá extázi v Ježíšově blízkosti a snaží se založit vlastní náboženské hnutí s apokalyptickým motivem v pozadí – takovou osobu potkal můj kamarád, který dělal rozhovory v domově důchodců. Pravdivá je historka pinčla, kterému vypadává oko a jeho majitelka mu ho musí třesoucí se rukou nandávat. A „chata na světové úrovni“, čili tyrkysová bouda podobná zámku, kterou jeden z hrdinů staví na zahrádce, skutečně stojí na parcelách nedaleko mého bydliště. Narazila jsem na ni na jedné z procházek a zeptala se majitelky, kdo ji projektoval. Odpověděla mi, že její zesnulý muž odjakživa toužil postavit si malý palác a že jí často vyhrožoval, že jakmile se mu bude protivit, uvězní ji na střeše, mezi hřebíky a sklem. Když jsem to slyšela, okamžitě se mi vybavil apodiktický Ryszard Lut z Toximie a zamilovaná Lucyna, která na něm byla závislá.

- Co vlastně Toximie znamená? Takové slovo ve slovníku cizích slov nenajdeme.
- Toximie je spojení dvou slov: toxinu, čili jedovaté látky, a alexitymie, nemoci, kterou charakterizuje neschopnost chápat, nazývat a vyjadřovat emoce. Toximie výstižně opisuje vztahy, v nichž se lidé snaží vztahy navazovat, ale neangažovat se v nich. Kdysi jsem měla pocit, že to slovo je monstrum, ale když jsem začala knihu psát, rozhodla jsem se, že je potřeba ztupit mu drápy a obohatit ho groteskou, aby bylo zároveň výsměchem mediálnímu diskurzu o zániku mezilidských vztahů. Poté se ukázalo, že slovo žije svým vlastním životem, například na jakémsi katolickém portálu kdosi napsal, že jde o neschopnost vytvořit upřímný, hluboký svazek s Bohem. Takto ho totiž v knize vysvětluje stařenka Lucyna, ale samozřejmě, že jde o vtip, který kdosi vzal vážně.

- Ještě se vrátím k Masłowské a spol... Čím to, že v Polsku v poslední dekádě promlouvají v mladé literatuře především autorky? Autorky angažované, nespokojené, bouřící se?
- Tohle je vůbec dobrá doba pro ženy v polské kultuře, nejen v literatuře, ale i v hudbě nebo ve filmu. Ženy mluví naplno, možná proto, že musí více bojovat, neustále mají potřebu svoji pozici ve světě mužů utvrzovat, odtud se také bere jejich silnější vzdor. Polské autorky jsou navíc společensky vnímavější, muži se soustředí na osobní příběhy, na introspektivní anebo žánrovou literaturu.

- Netajíš se inspirací v turpismu, literární demonstraci ošklivosti, dekadence, úpadku, který byl v Polsku živý především v 50. letech. Co pro tebe turpismus znamená na počátku 21. století?
- Mám k němu specifický vztah, v dětství jsem uměla nazpaměť básně Stanisława Grochowiaka, který je hlavním představitelem polského turpismu. Můj otec ho miloval a často nahlas recitoval, stejně jako Bursu, Ratoně, poté jsem si sama našla Wojaczka, Poświatowskou, všechny tragické legendy v polské poezii. Tramvaják Longin, který myslí v citátech a neustále se mu v hlavě honí jakési fráze, to má po mně. Turpismus do mé prózy prosákl naprosto přirozeně. Jsem citlivější na ošklivost nežli na krásu, přijde mi mnohem zajímavější a tvůrčí. Když jsem se přestěhovala na Grochov (varšavská čtvrť – pozn. BG), na místo, kterému vládne prázdno, jeho ošklivost ve mně nejprve vyvolala vzpouru a vnímala jsem ji surrealisticky, až poté jsem pochopila, že se tu neustále dějí stovky příběhů, že zdejší mikroklima má svou naraci, a začala jsem ji sama po svém rozvíjet.

- Před prózou jsi psala básně, což je u mladých prozaiků poměrně obvyklý postup. Proč se od nich najednou distancuješ?
- Básně jsem začala psát, když mi bylo třináct, a ve třinácti jsem taky přestala. Můj literární debut byl vřele přijat, ale očekávání rostla a já jsem nechtěla být zázračným dítětem polské poezie. Potom jsem psala básně v próze, umístila jsem se v celopolské soutěži, ale to vše postupně směřovalo k próze. Konstrukce, které mi vznikaly v hlavě, byly hned rozvité, narativní, do ohraničené formy poezie se nijak nedaly směstnat, a básně v próze jsem chápala jako stylistická cvičení. Kromě toho nemám potřebu být lyrickým subjektem a prezentovat „já”, ráda se schovám za své hrdiny.

- Podle Toximie připravuješ scénář k filmu. Jaké to je, když můžeš znovu zasáhnout do děje a knihu de facto „přepisovat a zlepšovat“?
- Mám to štěstí, že filmová Toximie už tak trochu žije svým vlastním životem a s knihou nemá příliš společného, proto nemusím moc věcí přepisovat, tvořím už trochu jiný svět, se stejnými postavami, ale s jiným příběhem. To mi přijde mnohem zajímavější než přepisování knihy. Hodně lidí se mě ptalo, jestli bude mít Toximie pokračování; nechtěla jsem ho psát, ale film svým způsobem odpoví na otázky, co dál s hrdiny. Kromě toho spolupracuju s režisérem Wojtkem Smarzowským, který scénář upravuje. Jeho změny jsou pro mě literární výzvou, například rozvinutí kriminální zápletky kolem otravy Adina otce, anebo všechny okolnosti spojené s psychiatrií, smrtí a pohřební službou.

- Píšeš kromě scénáře ještě něco jiného?
- Ano, ale spíš si dělám poznámky, zapisuju si věty, pozoruju. Soustředím se teď především na tu kriminální zápletku, takže sleduju policejní kroniky, dívám se na dokumenty o zabijácích, hledám fakta, která by mnou vytvořené postavy učinila ještě více věrohodnými. Ale žádný plán nemám – Toximie vznikla spontánně, takže předpokládám, že druhá kniha bude to samé.

- Přesto jsi na pražském čtení v kavárně FRA prozradila, že po procházkách pražskými ulicemi jsi našla leitmotiv pro svou další knihu, jímž jsou psi. Co tě na českém venčení tak zaujalo?
- Asi hlavně to, že Poláci mají ke psům jiný přístup, ne tak osobní jako Češi, aspoň takový jsem měla pocit. V Praze jsem poprvé viděla psa v dětském kočárku. Anebo hlídače v uniformě, který seděl na židli a povídal si se svým boxerem – obličej měl přímo u jeho tlamy. To bylo mnohem bližší, než kdyby tam seděl s kamarádem. Pražáci si rádi povídají se psy, několikrát jsem například viděla, jak páníček přemlouval tlustou psí fenu, aby se konečně pohla, protože je čas jít se vyčůrat. Dělali jsme si potom s přítelem Łukaszem srandu, že Poláci mají Boha a Češi psy, přičemž Češi vypadají, jako by jim s tím bylo lépe.