ukázka - str. 55-59

Přál jsem si, aby vypukla válka. Čekal jsem, až vypukne nějaká válka, i kdyby jen na několik dní, v tu chvíli bych vstoupil do nepřátelského vojska, proti kterému by bojoval starý K., a i kdyby nebojoval v žádném, kdyby se někde schoval a pokusil se to celé přečkat, já bych byl na straně nepřátel a plnil jejich rozkazy, a rozkaz by zněl střílet do nepřítele, v tu chvíli bych mohl jménem zákona přijít domů a starého K. zastřelit, potom by ta válka mohla skončit. Vyčkával jsem, poslední, o které jsem věděl, však definitivně skončila čtvrt století předtím, než jsem se narodil; byl jsem dítětem míru, ve škole jsme zpívali mírové písně, pořádali oslavy na počest míru, „Nechceme válku!“, psali jsme na transparenty a dokonce i starý K. ve chvilkách výchovného rozjímání říkával:

„Nevíte, co je to válka, vy poseroutkové. Rozmazlení fakani. Málo vás bijeme, málo. Nechcete žrát, chcíplotiny, protože nevíte, co je to hlad. Já bych vás srovnal do latě...“

Tohle říkával starý K. těm, které neměl právo vychovávat, například dětem sousedů z ulice, které si pinkaly s míčem o vrata: nebo si z něj zpoza křoví utahovaly, když venčil psa na sídlišti, anebo těm, které mě v den mých narozenin ze slušnosti navštívily a nezachutnaly jim maminčiny chlebíčky. Čekal jsem tedy na tu válku, že možná nějaká vypukne, abych věděl, co to je, a příležitostně mohl starého K. zastřelit. Dějiny k nám však doposud byly shovívavé (jak říkával starý K.), byli jsme díky nim rozmazlení, měli bychom děkovat Bohu, že jsme válku nezažili (jak říkával starý K.), ale stejně bychom ji nepřežili, protože takové chcíplotiny by neměly právo přežít, válku mohli přežít jenom lidé odolní, silní, pouze lidé s pevnou vůlí, říkával starý K., a já jsem se nemohl vynadivit, odkud to ví, protože se přeci narodil během války, a než se vůbec naučil chodit, válka skončila, nejspíš mu ji někdo odolný, silný a obdařený pevnou vůlí pomohl přežít, nejspíš to byl jeho otec, ale neptal jsem se ho na to, nechtěl jsem ho provokovat. Chtěl jsem jen, aby na chvilku vypukla nějaká malá válka, i kdyby jenom v našem městě, nějaké povstání dvou táborů. Starý K. by byl jedním z těch prvních a já jedním z těch druhých. A měl bych kulomet s ostrými náboji. A prvním a posledním nepřítelem, kterého bych stihl zastřelit, by byl starý K. Potom by to povstání znovu přešlo do stavu úplného míru, ti první by se dohodli s druhými a v novinách by se psalo, že zahynul jeden jediný člověk, což nic není, ve válkách přece umírají miliony lidí.

Dějiny nás však bohužel rozmazlovaly, umožnily nám, abychom vyrůstali v mírových podmínkách (jak říkával starý K.), abychom dospívali v mírové teplotě, proto z nás nemohlo nic pořádného vyrůst, měli jsme se až příliš dobře. Starý K. hovořil v druhé osobě množného čísla pokaždé, když jsem právě neudělal nic, za co bych měl být potrestán, když si právě nevzpomínal na nějaký, takzvaně promlčený trest, když si nic takového nemohl vybavit. V tu chvíli nesahal po bičíku, ale po úslovích, říkával:

„Nic z vás nebude, vy podělané chcíplotiny, nechcete se učit, jenom byste se flákali. Jste jako malé děti, ach Bože, ty to vidíš a mlčíš... Pitomí poseroutkové... Kdybych si mohl vzít jednoho po druhém, to byste hned jinak zpívali... Pamatuj si, synu, ten, kdo nectí otce -matku své, do pekla se propadne. Zapamatuj si, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Já jsem se ve tvých letech neměl tak dobře, já jsem si na sebe musel sám vydělávat. Zapiš si to za uši... Kdybychom vás drželi zkrátka, to by z vás možná něco vyrostlo, ale takhle, škoda mluvit... Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Jaký pán, takový krám. Banda poseroutků. Poflakuje se to po sídlištích. Náctileté matky. Ubožáci. Ale já bych vás srovnal...“

Tohle „nám“ říkal, i když jediným posluchačem jsem byl já; byl jsem posluchačem naší generace, pouhým posluchačem, slovo už mi nikdo nedal. Ostatně, já jsem nechtěl mít slovo, chtěl jsem jenom válku, kulomet, chtěl jsem jen starému K. jménem zákona udělat třetí oko do hlavy, což v mírových podmínkách nebylo možné, v mírových podmínkách se dětem nedávají kulomety; ale k čemu by mi byla válka, stačilo by povstání. Viděl jsem pomník malého povstalce, ten určitě běhal s kulometem a střílel po nepříteli, možná dokonce zastřelil víc než jednoho, a proto mu postavili pomník; já jsem nechtěl pomník, nechtěl jsem střílet po nikom jiném vyjma starého K., jenže bez kulometu jsem byl bezbranný, bez války jsem byl bezbranný, kdybych ho zastřelil v mírových podmínkách, byl bych otcovrahem, a starý K. říkával:

„Pamatuj si, každý, kdo vztáhne ruku na otce -matku své, tomu ať upadne.“

Nechtěl jsem, aby mi upadla ruka, každé ráno jsem kontroloval, jestli už mi neupadla, neboť ve snu, v každém snu jsem ji na něj vztahoval, v každém snu jsem byl otcovrahem, válka však ne a ne vypuknout dokonce ani ve snu, a i kdyby vypukla, nevztahoval bych ruku na otce, ale na nepřítele, mohl bych mu udělat třetí oko do hlavy a nebyl bych otcovrahem, ale pouhým vojákem, který plní svoji vojenskou povinnost. I tak už jsem kvůli těm mírovým písním trpěl k prasknutí, kvůli tomu, že nevypukla válka a rozhodně to nevypadalo na to, že by měla, až jednoho rána začal starý K. se slzami v očích chodit po bytě a říkat matce:

„Slyšelas, co ti zmrdi udělali?“

chodil sem a tam a říkal své sestře staré panně:

„Pěkně nám to zavařili, zmrdi jedni...“

chodil sem a tam a říkal svému bratrovi starému mládenci:

„Jsou to zmrdi, říkal jsem, že s takovýma nemá cenu diskutovat...“

Když potom všichni začali chodit po domě se slzami v očích, zeptal jsem se, co se stalo, a dostal jsem odpověď:

„Dítě nešťastné, je válka...“

a potom:

„Co ho strašíš, ty jedna náno pitomá? Jaká válka? Válečný stav!“

a potom:

„To máš úplně to samé, jenomže mezi našima.“

a potom:

„O jakých našich mluvíš, to jsou samí Rusáci.“

a potom ještě:

„Zatracení komouši, přežijou nás i naše děti, i děti našich dětí!“

V tu chvíli mě napadlo: „To snad není pravda! Mám já to ale štěstí!“ A rozhodl jsem se, že se nechám zapsat k Rusákům, k zatraceným komoušům a že je přežiju (co se týče dětí, nevypadalo to u tetičky staré panny ani strýčka starého mládence perspektivně, byl jsem j e d i n é dítě v t o m domě, j e d i n ý v n u k otce starého K., který t e n dům postavil), rozhodl jsem se, že je všechny přežiju, a zvláště starého K., kterého jsem chtěl neprodleně zabít, protože jsem se bál, že tahle válka nebude trvat příliš dlouho.