Je s podivem, jak málo stačí, aby si nějaký spisovatel vysloužil poněkud zavádějící nálepku „postkoloniální“ autor a co především nezbavil se jí ani po mnoha letech úspěšné a značně různorodé práce. Toto neštěstí postihlo i velmi populárního spisovatele pákistánského původu Hanifa Kureishiho. Všechno „spískal“ bestseller The Buddha of Suburbia (1990, česky jako Buddha z předměstí, Paseka 1996). Autor za něj sice obdržel Whitbreadovu cenu, ale také byl okamžitě zařazen po bok dalších spisovatelů jihoasijského původu v čele se Salmanem Rushdiem nebo třeba Anitou Desai. Ne že by tato společnost byla nějak pod Kureishiho úroveň, problémem spíš bylo to, že se od něj pak již jednou provždy očekával stejný druh literatury: tedy satirické sondy do života asijské diaspory, jakési skeče o asimilaci a kulturních rozdílech. Takováto generalizace by dozajista platila u mnoha Kureishiho kolegů; jen málokdo dokázal překročit pověstný bludný kořen jménem „odlišný etnický původ“ a psát i o jiných, současných, přesto neméně atraktivních tématech. Jenže právě to Kureishi po celých dvacet let své literární kariéry dělal: přeskakoval za žánru do žánru, po úspěšných románech se vrhl do světa filmu (např. My Beautiful Laundrette, Venus aj.), jindy zase zabrousil na divadelní prkna. A vždy dokázal, že má psaní v krvi a že prestižní literární ocenění na samém počátku kariéry nedostal jen za to, že byl „jiný a poněkud exotický“, ale především proto, že uměl psát a hlavně měl o čem.

Jak podotýká ve své recenzi kritik britského Guardianu, Kureishi měl vždy mnohem blíž k modernímu americkému románu než ke skutečné postkoloniální literatuře neustále zahleděné do minulosti a věčně pitvající koloniální dědictví a rozpolcenost imigrantů. Jistě, Kureishi píše také o imigrantech, buď přímo první generace, nebo jejich dětech, ať již z čistě imigrantských nebo smíšených rodin. Jenže Hanif Kureishi ve svých románech přidává i něco navíc: po vzoru klasiků amerického románu, Saula Bellowa a třeba Philipa Rothe, rovněž se věnujících problematice menšin a především fungování jednotlivce pocházejícího z této menšiny v majoritní společnosti, se zaměřil na jakési jejich probuzení, ochutnání všech strastí a slastí, které přináší svět kolem nich, ať již jde o sex, slávu, peníze nebo umění.

Proč tomu tak je? Není se vlastně ani čemu divit: sám Kureishi měl již v mládí mnohem blíž k londýnské nezávislé scéně než k bangladéšské a pákistánské komunitě z Brick Lane. Ne nadarmo vyrůstal v Bromley a chodil na stejnou školu jako David Jones, z nějž se časem nevyklubal nikdo jiný než hudební ikona David Bowie. Když proto čteme Kureishiho prvotinu The Buddha of Suburbia, čteme do určité míry i jeho literární životopis: o tom, jaké to bylo vyrůstat v sedmdesátých letech v thatcherovské Británii a být přitom tmavé pleti, o tom, jak londýnští teenageři okoušeli i ty temnější stránky života velkoměsta, rozcházeli se s rodiči a jen těžko hledali své místo ve světě.

I proto je možné brát nejnovější Kureishiho román jako jakéhosi Buddhu z předměstí (bezmála) po dvaceti letech. Z bouřliváka Karima (zde Jamala) je čtyřicátník, poněkud unavený životem, znechucený prací, z někdejšího radikála umírněný liberál, z něhož si vlastní syn, málem ještě dítě, dělá legraci a hází ho do starého železa. Pod unavenou slupkou se však skrývá i něco jiného – tajemství, které si Jamal po dlouhá léta nosil v sobě a které mu nedává spát, něco, co ho kdysi přivedlo k psychoanalýze, jež se nakonec, zcela neplánovaně, stala i jeho profesionálním zaměřením. K odhalení celé záhady se musíme s Jamalem vrátit do sedmdesátých let, do doby, kdy se poněkud plácal životem: nedokázal se vyrovnat s tím, že je opustil otec a on musel vyrůstat se značně labilní matkou a nadmíru excentrickou sestrou Miriam. Setkání s Ajitou, bohatou průmyslnickou dcerkou indického původu je pro Jamala osudové. Nejenže v její osobě najde lásku svého života, ale také se dopustí zločinu, jenž ho bude strašit až do konce jeho dní.

Kromě tradičně mistrovsky vykreslených postav a umně vystavěného děje vykazuje Kureishiho nový román i další pro tohoto spisovatele typický rys. Je velmi otevřený, ať již pokud jde o hrdinův pohled na současnou společnost, ale především po stránce sexuální. Kureishi nebyl nikdy přespříliš ostýchavý, v jeho díle se to vždy jen hemžilo explicitními sexuálními scénami, homosexuálními i heterosexuálními, jeho hrdinové v sexu značně experimentovali a nebáli se o něm velmi upřímně mluvit. V mnoha ohledech se jeho dílo podobá dalším stěžejním románům britské literatury posledních let, např. Hollinghurstově Linii krásy nebo některým z románů Martina Amise. Navíc má s oběma zmíněnými autory společnou ještě jednu věc, zájem o politiku a umělecké kruhy, které popisuje bez příkras a se značnou dávkou ironie. Po vzoru Amise zabrousí Kureishi občas i do londýnského podsvětí, v případě Something To Tell You do světa nočních klubů, podniků provozujících swingers party a mezi dealery drog. Smyslem takových exkurzů však není snaha šokovat, spíše touha zachytit život současného Londýna ve všech jeho barvách a podobách.

Pokud bychom měli na zatím posledním Kureishiho románu opravdu něco vyzdvihnout, byla by to volba charakterů. Hanif Kureishi jako vždy prokázal, že je ne nadarmo jeden z nejlepších britských scénáristů současnosti opěvovaný především pro plastičnost a značnou psychologickou propracovanost postav. Románem Something To Tell You defiluje celá řada postav a postaviček, které často zastíní i hlavního protagonistu, Jamala. Jeho sestra Miriam, svobodná matka neidentifikovatelného počtu dětí, potetovaná po celém těle a ocvočkovaná piercingem kam jen oko dohlédne se vskutku vymyká představám, jež má čtenář zažity v souvislosti se ženami jihoasijského původu. Nejlepší přítel Jamala, Henry, je zas ztělesněním typického londýnského intelektuála neustále hledajícího smysl života a babrajícího se v nesmyslech. Kromě Ajity, dávno ztracené lásky, se do Jamalova života navrací i její bratr, gay, který kdysi Jamala sváděl, dnes nadmíru úspěšný popový zpěvák. Je klasickou ukázkou toho, kam také může vést asimilace – k naprostému splynutí s okolím a popření vlastního původu.

Románem Something To Tell You se vrátil po několikaleté odmlce Hanif Kureishi přesně takový, jakého jsme ho znali na počátku devadesátých let, tedy skutečně zábavný, trefný a otevřený. Uvidíme, nakolik obstojí v letošním klání Bookerovy ceny a zda jeho sonda do života současného Londýna zaujme porotu natolik, aby ji ocenila. Český čtenář si asi bude muset jako obvykle vystačit s anglickým originálem; Kureishi především kvůli svému exotickému jménu české nakladatele příliš neláká. Což je rozhodně škoda. Není mnoho autorů, který by dokázali popisovat současnou Británii tak nezaujatýma očima jako Hanif Kureishi.