Romanopisec v krizi? Asi i tak by se dala nazvat současná situace, v níž se nachází Martin Amis, ještě nedávno považovaný za jednoho z nejinventivnějších britských prozaiků, přinejmenším po stylistické stránce. A právem, vždyť jeho romány jako Peníze, London Fields (Londýnská pole, dosud nepřeloženo) či The Information (Informace, nepřeloženo a je otázka, zda vůbec přeložitelné) se jistě zařadí do kánonu britské literatury a budou i v budoucnosti patřit k tomu nejzajímavějšímu, co v ostrovní literatuře koncem dvacátého století vzniklo.

Jenže od doby, kdy světlo světa spatřila kniha The Information, uplynulo již drahně času a na nový Amisův román čekáme marně. V britských denících se objevily jisté informace, že autor údajně tráví značnou část svých amerických dovolených v hollywoodských pornografických studiích, kde prý sbírá podklady pro svůj chystaný román, jenž má být šokující a má v něm figurovat i britská královská rodina. No, zatím ticho po pěšině. Vyšla jen sbírka povídek Heavy Water and Other Stories (Těžké vody a jiné povídky), z nichž ovšem většina, ne-li všechny, už předtím vyšly časopisecky, dále životopis Experience (Zkušenost) a nedávno sbírka jeho novinových literárních kritik The War Against Cliché (Válka proti otřepanosti). Všechno nepochybně zajímavé knihy, zejména autobiografie je literárně velmi podařená, přesto se nelze ubránit dojmu, že Martin Amis coby tvůrčí prozaik trochu ztrácí dech. Nebo nápady.

A poslední kniha s názvem Koba the Dread (Koba Hrozný) je toho nejlepším potvrzením. Jistě, Amis-esejista je vtipný, má spoustu zajímavých, ba neotřelých nápadů, přesto při vší úctě "Amis -prozaik" je přesvědčivější než "Amis-myslitel" - už jen proto, že jeho eseje nezapřou hravost, snad i jistou myšlenkovou nevázanost romanopisce. Amis stále žije v Londýně, přesto značnou část roku tráví v USA a i zde kniha vyšla jako první, dlužno podotknout, že za okázalého nezájmu britského tisku - ten ji přestal ignorovat teprve tehdy, když se objevila na pultech londýnských knihkupectví. Překvapivě reakce nebyly ostré ani sžíravé, jak by se dalo očekávat - Martin Amis totiž v britských literárních kruzích zas tolik přátel nemá, dokonce by se dalo říct, že jednu dobu panovalo mezi ním a dost velkou částí ostrovních kritiků a autorů otevřené nepřátelství (ostatně právě Experience o tom říká hodně).

Ale k věci. O čem vlastně nová Amisova kniha je - tato otázka je banální jen zdánlivě, odpověď není snadná ani v nejmenším. Tak především je o Stalinovi, nebo lépe řečeno stalinismu. Dále taky o Amisovi samotném, jeho otci Kingsley Amisovi, několika britských novinářích, Trockém, Leninovi, Solženicinovi, ale i oslavách milénia, Amisově sestře, několika dalších příbuzných... zkrátka o všem a všech. Anebo taky o ničem - o nicotě, smrti, která je všude kolem nás.

Podle toho, co jsem napsal v předchozím odstavci, by se mohlo zdát, že Koba the Dread je kniha úplně hloupá. Ona tak i vypadá - vždyť jen ty ambice. Amis není historik, o stalinismu toho ví poměrně málo a i když sám říká, že přečetl metry a metry literatury o tomto hrůzném režimu a jeho tvůrci, přesto se profesionálním historikům rovnat nemůže: jeho pohledu schází nějaká aspoň tušená koncepce historie a text je spíše taková volná, místy dokonce neukázněná publicistika, navíc plná historických chyb a nepřesností (že by Amis nesnesl redaktora? Anebo mu jej nedali?).

Jenže první dojmy občas klamou a nejinak tomu je i v tomto případě. Přes všechny nedostatky, omyly, chyby, nabubřelosti a další negativa totiž tahle kniha úplně hloupá není - pokud ji ovšem budeme chápat jako pokračování již zmíněné autobiografie a nikoli jako text o stalinismu. On vlastně Stalin a celá jeho hrůzná horda je v knize jen jakoby bokem - vznáší se jako stín na minulostí celé jedné generace britských intelektuálů, kteří - podobně jako jejich francouzští kolegové - v době po válce propadli kouzlu bolševického komunismu. Amis, už trochu příznačně, tepe komunistický zápal u svého otce a několika svých přátel, aniž by zpochybňoval své salonní levičáctví. Anebo maoismus - vskutku, je neobyčejně zajímavé, že Amis se až obsesivně věnuje poblouzení stalinismem a přitom se ani slovem nezmiňuje o svých oxfordských spolužácích - a pozdějších spolupracovnících z redakcí londýnských levicových listů - kteří dnes s úsměvem vzpomínají na svou maoistickou minulost.

Vedle Stalina je dominantní postavou knihy - stejně jako u autobiografické Experience - Martinův otec Kingsley. Text je dalším dokladem toho, že teprve po smrti otce si Amis mladší plně uvědomil, jak důležitou postavou v jeho životě je - a že ona někdejší revolta nebyla tak zásadní, jak by se mohla zdát. A stejně jako v případě již zmiňované dřívější knihy, i zde jsou asi vzpomínky na otce, psané přirozeně ve velmi osobním duchu, tím nejpůsobivějším. Ono vůbec, když Amis přestane teoretizovat, spřádat obecné teorie a svým ironickým způsobem moralizovat (ano, teď už je zcela jasné, že navzdory prvním, trochu cynickým knihám je Martin Amis vlastně moralista), je nejpřesvědčivější.

Martin Amis byl v nedávné době postižen několika citelnými ztrátami - ale to se lidem, kteří překročí střední věk asi stává. Jeho meditace o smrti někdy vyznívají trochu ufňukaně a čtenář nabývá dojmu, že všechno tohle pitvání v autorově vlastním nitru je vůči zemřelým vlastně nedůstojné. Na druhé straně Amis pak dokáže přijít s nějakým zajímavým přirovnáním, metaforou - třeba, že smrt milionů není ani zdaleka tak hrůzná (protože neosobní) jako smrt jednotlivce. Přesto je celkový dojem zvláštní - možná toho o nitru Martina Amise, o jeho problémech vyrovnat se s vztahem k otci, o ranách osudu, které jej postihly, víme až příliš. A rádi bychom si teď poslechli zase nějaký románový příběh.