Nic, o to nejde. Pravda je, že jsem se lísal o slovo poté, co vyšel sloupek Petry Hůlové, na který jsem chtěl reagovat, jenže to slovo (byť sloupek P. H. patří ke stále čteným) mezitím tak trochu vyšumělo. Šlo plus minus o její tezi, že čeští spisovatelé nejsou slyšet. Že by měli tvořit nějakou partu, která by reprezentovala názor. Třeba roztříštěný, nicméně z nějakých důvodů podstatný.

Zaujala mě věta: „Od českých spisovatelů se nic nečeká, protože s ničím veřejně nepřicházejí, což souvisí s literaturou a její společenskou úlohou; mnohým to zní jistě směšně.“

Nezní mi to směšně, zato naprosto nepochopitelně. Jaká je teď a tady společenská úloha české literatury? Ať na věc koukám z jakéhokoliv úhlu, vychází mi závěr, že vůbec žádná. Jsem čtenář jako každý jiný a jako takový beru texty, které mi přijdou pod ruku, bez potřeby v nich hledat angažovanost. Abych je přečetl (případně dočetl), musí mě nějak zaujmout. Jsem normální člověk, ne akrobat. Chci sdílet něčí emoce či intelektuální výmyky, pokud jsou autenticky předané.

A hned narážím na základní problém daný subjektivní čtenářskou zkušeností. Současná česká literatura je totiž především nudná, takže vesměs nestojí za čtení, natož za jakoukoliv zpětnou vazbu. Výjimky existují – čím dál víc si vážím třeba textů Petra Stančíka, který rozvíjí hravost a na angažovanost kašle. Uvádím ho jako příklad spisovatele, který mi sám o sobě svými sebestřednými postoji není blízký, ale k jehož textům se chtě nechtě opakovaně vracím.

Chtě nechtě – to je možná podstatné. Některé knihy prostě disponují neodolatelnou přitažlivostí, jakkoliv je čtu podesáté. Možná sentiment, možná stárnutí mysli, ale ještě ne prázdnota či nahodilost – tu potkávám spíš u knih zbrusu nových.

Stejný sentiment, jaký bez ohledu na stáří textu chovám k Mňačkovi, Zábranovi, Škvoreckému, Janě Krejcarové, Ivanu Divišovi, Jiřímu Kolářovi, Petru Kabešovi atd. Netvoří žádnou partu (citace z Petry Hůlové), leda v mé mysli. Byť ve své době každý po svém nějakou úlohu v rámci tuzemské literatury plnili; třeba tím, že zbytečně nežvanili a psali. Někteří přitom nebyli pro své názory publikováni, případně riskovali tvrdší sankce včetně kriminálu, aby si zachovali integritu. Jistě to bylo vždy složitější, než když se to takhle shrne, ale dozajista více či méně nesnadné.

Nic podobného nám už nehrozí. Vnitřní tlaky zmizely a s nimi logicky i veškerá angažovanost. Nemůžu a nechci se divit, že mě nepřijme do svého spolku Klub vinohradských matek, případně nějaká další parta, do které z podstaty nepatřím. Otázka je, proč to skončilo. Skončilo to proto, že jsme skončili my. Skončili jsme, protože nám nepomůžou slova, za kterými dál už nic není. Není za co bojovat, kvůli čemu šílet. Pomohl by nám svobodný duch a bytostná dravost (viz Irvine Welsh, Venedikt Jerofejev, Viktor Pelevin a stovky dalších), jenže něco takového tady u nás až na pár zapomenutých výstředníků úplně chybí.

Vinohradské matky nás nespasí. Místo dravosti se nabízí ustavičné kníkání, fňukání či k uzoufání jednotvárné návraty do minulosti a jiné konstrukce. I ty se dají s výhradami považovat za literaturu. Ale aby se daly číst, museli bychom je napřed umět napsat.