Je to paradoxní právě v době, která se vymyká všemu, co jsme po revoluci zažili, za situace, kdy literárním prostorem už léta řádí debata o angažovanosti. Jenže ta zůstává zakletá výhradně do angažovanosti v rámci textu, a to pouze ve smyslu přísně definovaného feministického a levicového vidění.

Proč to tak je?

Někteří autoři se možná obávají, aby si to nerozházeli u svých čtenářů. Protože když se svým dílem zacházím jako s produktem, stojím logicky o největší počet konzumentů, a nebudu je tedy provokovat nějakými postoji.

Role „samozvaného“ chytráka, který není žádný „expert“, vzbuzuje navíc přirozený odpor. Jenže opravdu nejsme na nic experti? A co na jazyk? Všimli jste si, jakým se tu mluví jazykem? A co experti na duše? Co se s nimi děje? Taky si vzpomínám, že kdysi těm nejlepším z nás říkali „seismografy společenských změn“. Kde je jim konec?

Angažovanost zakletá do literárního textu je sázka na jistotu. Takový text je feministický a antikapitalistický. Přestože se o takových textech stále často píše jako o něčem novém, máme takových textů mraky a intelektuálně je to už ideový mainstream.

Angažovat se venku je přehledné mnohem méně. V jakém smyslu? Dělat předsunutého agenta vakcíny? Burcovat proti plíživé ztrátě svobod? Apelovat na solidaritu? Jakou přesně? Společnost rozdělená covidem je navíc rozdělená jinak než dřív. Lidé, kteří podporují vládní opatření, versus jejich kritici nekopírují rozdělení Hrad versus „kavárna“, pravice versus levice, město versus venkov ani nevzdělaní versus vzdělaní.

Za čtvrté předem počítáme s tím, že na nás „není nikdo zvědavý“. Jenže on nikdo není zvědavý, protože k žádné zvědavosti nemá už léta důvod. Od českých spisovatelů se nic nečeká, protože s ničím veřejně nepřicházejí, což souvisí s literaturou a její společenskou úlohou; mnohým to zní jistě směšně.

Jenže nemůžu si pomoci: psaní někoho, kdo veřejně projevuje svůj občanský postoj, mě zajímá víc než psaní „profesionálního“ spisovatele. Protože za všechna ta slova by se mělo něčím ručit. Bez onoho „ručení vlastním životem“ vlastně nevím, proč bych měla příběh napsaný tím kterým autorem nebo autorkou vlastně číst. Protože za tím, proč čtu literaturu, je vždy touha dozvědět se, jak to „ve skutečnosti je“, a na pomyslné druhé straně papíru potřebuji člověka, který se před světem neuzavírá. Tím spíš do textu, kterým se já prodírám s nadějí, že mi kamsi otevře cestu. Je třeba zopakovat, že míra tzv. společenské angažovanosti takového textu je v tomto smyslu lhostejná. Texty autorů ze slonovinových věží jsou duté bez ohledu na svou deklarovanou angažovanost.