Korutanský rodák Josef Winkler je respektovaný i kontroverzní rakouský prozaik. Za léta se svými prózami a politickými texty propsal mezi nejuznávanější a nejsvébytnější autory, o čemž svědčí mj. i ocenění Velkou rakouskou státní cenou (2007) a Cenou Georga Büchnera (2008). Nominaci na Rakouskou knižní cenu si v roce 2018 vysloužila i jeho nejnovější kniha Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (Laβ dich heimgeigen, Vater, oder Den Tod ins Herz mir schreibe) (obě části titulu jsou citace z knihy a shrnují současně autorův celoživotní traumatický vztah k otci a církvi).

Pokud jde o překlady nesnadno čitelných Winklerových knih, může se největším počtem přeložených titulů pochlubit právě čeština. Vycházejí tu od roku 2010 v nakladatelství Archa. Čtenářům jsou předkládány na přeskáčku, nikoli postupně podle data vzniku. A tak se shodou okolností přihodilo, že jsem přeložila vůbec první česky vydanou Winklerovu knihu Až nastane čas a po několika dalších titulech také onen výše jmenovaný poslední román. Z mého pohledu právě tyto dvě prózy tvoří vrcholy Winklerova díla. A obě – každá ovšem jinak – se od ostatních Winklerových knih výrazně sémanticky odlišují. Až nastane čas je Winklerův jediný text, v němž autor používá fiktivní jména postav i míst; jde o vyprávění, jak zní autorem určená žánrová charakteristika, které se tváří jako literární fikce a na rozdíl od většiny jeho textů (členěných do fragmentárních kapitol) má vyprávěcí rámec ve formě uceleného příběhu. Nechybí sice ona bigotní katolická vesnice, „po požáru znovu vystavěná do tvaru kříže“, ani základní události, postavy, vztahy i rekvizity ostatních Winklerových děl, avšak jsou kompaktní součástí vyprávěného příběhu o koloběhu života – pálením kostí všech zemřelých vyrábí místní „spalovač kostí“ černé mazadlo pandapigl, jímž sedláci „potírali vraním brkem koním oči, nozdry a břicho na ochranu proti mouchám a komárům“. Také textem Táhni k čertu, otče… sděluje autor celistvý příběh své rodné vesnice, avšak na rozdíl od prózy Až nastane čas se autor vyjadřuje až provokativně adresně.

Nejzákladnějším Winklerovým tématem, a pravděpodobně rozněcujícím zážitkem pro jeho psaní vůbec, je od prvního románu Syn člověka autorův vztah k otci. V dětství i v dospělosti je to vztah zásadní, neboť nenaplněný. Proto v autorovi vyvolává trvalé pocity zášti, současně ale i výčitku, marnou touhu po otcově lásce. („Mame se s kuchyňským nožem v ruce postavila mezi nás a křičela na tebe: ‚Copak chceš toho kluka zabít?‘ Ty jsi zoufale vytáhl z kapsy u kalhot kapesník, zmuchlaný, posmrkaný slepenec, v rukou se ti rozložil jako smutná netopýří křídla, a s vystrašeným výrazem ve tváři jsi mi ho přidržel u nosu a chtěl jím zastavit vytékající krev. Řeknu ti, tate, tohle byl jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě! Možná že jsi mi tím, žes mě seřezal do krve, zachránil život, protože já jsem v té chvíli z výrazu tvé tváře vnímal náklonnost a lásku, to, co jsem tak dlouho postrádal a někdy tak toužebně hledal ve tvém spodním prádle.“1)

A právě tento rozpolcený pocit mohl v Josefu Winklerovi díky nově zjištěným faktům naplno dorůst v poslední knize Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání. Josef Winkler se totiž shodou okolností teprve nyní dozvěděl, že na pozemku v rodné vesnici, místními příznačně označovaném „Svinský“ (neboť v minulosti tam sedláci pásli prasata a později tam každoročně sklízeli obilí a kukuřici), byla těsně po válce zahrabána mrtvola válečného zločince, fanatického „vyvražďovače Židů“ Odila Globocnika (skutečná osoba). A co víc, jeho otec, stejně jako všichni ostatní dospělí ze vsi včetně faráře, o tom nemohl nevědět. („Zamlčel jsi to úmyslně? Že bys nás chtěl uchránit a nechtěl nám říct, že sklízíme žito na náš černý chléb vezdejší a pšenici na bílý chléb vezdejší na Svinským nad lidskou kostrou, ze strachu, že by nás morbidní představy mohly pronásledovat i ve snech, nebo že snad jíme nesprávný chléb?“) A že otec musel dotyčného znát a snad s ním i popíjet v dosud stále oblíbené hospodě v nedalekém Villachu. Toto nové zjištění se posléze transformovalo v nejzásadnější a nejobraznější Winklerův text.

Sám název knihy je víc než výmluvný. Jestliže jeho první část expresivně vyjadřuje autorovu trvalou zlobu, druhá část – slovy modlitby – vyjadřuje nemožnost vymanit se z pout rodné patriarchální vesnice. Protagonistou zde výjimečně není autor sám, ale jeho otec. Tentokrát jej autor v celém textu oslovuje jako ublížený, žalující vypravěč a označuje jej místním nářečním výrazem „tate“, nikoli jako ve všech ostatních dílech „otec“. Ovšem slovo „tate“ v tomto kontextu nepředstavuje neutrální nářeční oslovení, neboť stejné slovo se v identickém významu používá i v jidiš. Z neutrálního výrazu se tak stává silně iroinizující jazykový prvek, ještě vystupňovaný spojením se slovem „můj“. Otcovým pokrytectvím znechucený syn tedy namísto obvyklého „otče“ vytrvale sarkasticky opakuje a zdůrazňuje: „můj tate“. Můj – neboť s tebou ve spojení musím vytrvat až do skonání, nikdy se, můj tate, nezbavím tvého příkoří.

Táhni k čertu, otče… je šestá Winklerova kniha, kterou jsem překládala, a zasáhla mě nejsilněji. Je to motivicky koncentrovaný text; ačkoli zde autor uvádí většinu klíčových událostí, jak je známe z předchozích knih, nejsou vyprávěny jako samostatné historky či obrazy. Tentokrát jsou součástí monolitického tématu, které se jako černá nit vine celým jeho dílem. Je to expresivní výraz nově vyhrocené fáze vztahu k otci, který se nevyřešil trilogií Divoké Korutany ani drobnou prózou Roppongi, napsanou v Japonsku po zprávě o otcově smrti, v níž se autor na pozadí oné zprávy pokouší definitivně vymezit svůj vlastní postoj k otci i ke smrti vůbec. Nová Winklerova kniha svědčí ještě silněji než ostatní prózy o tom, že otec vždy byl a i po smrti zůstal trvalým zneklidňujícím hybatelem spisovatelova bytí i psaní. Vzájemný vztah otce a syna je vyvýšen na úroveň samotného bytí, na pokračování minulosti v současnosti, v níž se všechno, i to netušené, zúročuje a není úniku. Nyní v autorovi cosi dozrálo a umožnilo mu odvrátit pekelné plameny z obrazu bezbožníka na vesnické kapličce („… jak leží ve vysoko sálajících plamenech pekelných a tělo mu ovíjí zelený had a nahý ďábel s rohy a červenými netopýřími křídly mu vlévá do úst horkou žluč“), jež jej od dětství děsily i fascinovaly, mimo vlastní osobu.

Na pozadí příběhu nadšeného nacistického přisluhovače Odila Globocnika se otcův charakter (a stejně tak mravní obraz celé vesnice) potvrzuje jako zoufale problematický, což syn nese ještě hůř než absenci otcovské lásky. Zde už netouží po nějakém rozhřešení, už nestojí o otcovu lásku a smíření, naopak do něho svými slovy bije hlava nehlava. Lítost nahrazuje nenávistná výčitka. Při každém vyslovení jména mrtvého vraha Globocnika nebo výrazu „na Svinským“ se litanicky jako zaklínadlo pokaždé znovu opakuje táž strašlivá věta: „Dva miliony jsme jich voddělali!“, podobně jako se při zmínce o některém z otcových bratrů opakují jejich charakteristiky („strýc Franz, tvůj bratr, který byl v Norimberku u SS a každý rok, aniž se ho kdokoli ptal, se zapřísahal, že v Norimberku jenom seděl za psacím stolem a nic nedělal“ a „strýc Hermann s hitlerovským knírkem“), ale také chleba je opakovaně „chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny“. Zoufalství a výčitky, jako v poutních litanických zpěvech. Nejde o samoúčelné opakování, litanie není použita jen jako druh literární formy, slouží k vyjádření Winklerova současného prožitku neprožité minulosti. Trauma z dětství se posouvá do zralého věku, kdy už je pozdě se s minulostí vyrovnávat. Evokace minulosti, již nelze ani zapudit nebo změnit, ani se s ní vyrovnat.

Poslední próza je zároveň i výtvarnější, více zde na sebe navazují a prolínají se slovy namalované obrazy, jimiž autor surreálně vykresluje vlastní rozrušené stavy („… ďábel co nikdy nespí, nakreslený fialovou inkoustovou tužkou za svatým obrazem anděla strážného, mi dlouhým drápem na svém prstu ukazoval cestu k močůvkové jámě, tam abych šel, abych skočil z balkonu a potopil se do ní i se svým mokrým probrečeným polštářem, za trest za moje neslýchané a zoufalé hanobení Boha, abych jeho, ďábla, doprovodil do jeho obydlí, až na dno hluboké, čpavkem páchnoucí jámy naplněné lidskými výkaly“). Obrazy vykreslené slovy připomínají přízračné postavy z obrazů Hieronyma Bosche, přízraky oživlé ve vší hrůzostrašnosti. A kontrastují s idylickými lidovými obrázky, s motivy andělíčků na řetízku od matky („Jednou, asi na ochranu před smrtí a ďáblem, dala mame nám dětem zlatý řetízek, na němž byl zavěšený zlatý andělíček, andělská hlava s křídly na šíji, a zatímco my jsme se modlili andělíčku, můj strážníčku, pod velkým zarámovaným svatým obrazem Raffaelovy Madony della Seggiola nám jednomu po druhém zavěsila řetízek na krk“). Vyprávěná skutečnost včetně historických informací tvoří jednolitý celek s fantaskním světem, do nějž neustále prostupuje.

I zde je přítomna nedílná součást vesnického života pevně zakotveného v katolické víře a i tento motiv je tu silněji a koncentrovaněji akcentován než v předchozích knihách. Náboženské pokrytectví, jemuž se autor po celý dospělý život přímo nenávistně vzpouzí, vyznívá naléhavěji a současně se o to tísnivěji vynořuje autorova evidentní touha po zakotvení ve víře, po opoře, potřeba něčemu vyššímu oddaně věřit a důvěřovat – stejně přirozeně a silně, jako kdysi bezelstně a bezvýhradně věřil malý Josef Winkler, když jako „arciministrant“ pomáhal při mších v kostele.

Kniha Táhni k čertu, otče… je stejně jako všechny Winklerovy knihy autobiografické dílo, nelze ji ovšem považovat za životopisný román. Josef Winkler se zde odpoutal od uhranutí mrtvými a od rituálů spojených se smrtí. Tématu vévodí jen jeden mrtvý. Na pozadí jeho smrti se autor také intenzivněji zabývá sociálními vztahy. Kromě dopadu minulosti na současnost („… chtěl jsi odchovávat dojné krávy a produkovat v krevním oběhu dějin sýr a máslo ze zamořeného mléka ze Svinskýho, které se mělo vtělit do našich těl, chtěl jsi prodávat mléko do mlékárny, aby se zamořené máslo a zamořený sýr mohly předávat i dalším a příštím generacím“), podtrhuje hierarchické postavení muže a ženy („Dědeček, který pracoval se srpem a kosou na Svinským dlouho předtím, než tam na obecním poli zahrabali onoho masového vyvražďovače Židů, ležel v rakvi v černých kožených botách v okázalé selské jizbě, zatímco babička byla vystavena v odpudivé čeledínské komoře páchnoucí tabákem, do rakve ji uložili jenom v černých punčochách, bez bot. Když dědeček, děd Enz, ležel na márách, se smutným výrazem ve tváři jsi nás poprosil, abychom zašli na zahradu natrhat květiny a položili mu je do rakve. Dosud si přesně vzpomínám na tvoje slova: ‚Kluci, dojděte na zahradu a přineste dědovi pár kytek!‘ … Když ležela v rakvi v čeledníku tvoje matka, o květinách nepadlo ani slovo, na jejím černě oblečeném těle neležel ani jeden mečík nebo růže, rakev pokrývala jenom průsvitná černá látka potištěná stříbrnými růžemi, žádné červené ani růžové růže“) a akcentuje politické pokračování minulosti v současnosti. Paralelně s románem Až nastane čas se v tomto textu opět objevuje obdoba závěrečné scény, v níž se scházejí tři starci, tj. autorův otec a jeho dva bratři („… strýc Franz a strýc Hermann dorazili na Všechny svaté a na Dušičky po kropení hrobů na návštěvu do domu mých rodičů… Kapky svěcené vody na pláštích tří pánů válečných zpravodajců už za tu dobu uschly a kapičky vosku na lemu zelených lodenových plášťů, které v chladné zimě na hřbitově ztuhly, v teple a dusnu z vosku ze svíček, dušičkových květin a jemně probublávající fritátové polévky z kostí Odila Globocnika…“), aby se sesedli v kuchyni, „kde matka a sestra připravovaly řízky“, a zavzpomínali na svá válečná dobrodružství. Latentní nacismus proniká z jejich vzpomínání do živé reality dneška.

Prolnutí minulosti a přítomnosti, kterému nelze uniknout a jež autora zcela ochromuje, pak kulminuje v poslední kapitole. Každoročně opakované vyprávění starců se tu postupně zcela vymyká z reality, surreálné řetězení jednotlivých klíčových obrazů se prolíná do skutečnosti, až ji posléze nahrazuje. Jde o pečlivě volený záznam reflexí, jakoby mimovolných, spontánních asociací, jež se postupně přetvářejí, zhušťují do většího a většího zmatení, fantaskních obrazů, útržkovitých zážitků, rotují v jediném gigantickém víru slov a obrazů, až nakonec splasknou do závěrečné věty, kterou kdysi hrdě pronesl Winklerův otec, nyní proměněné v zoufalý výkřik autorův: „Já jsem a vždycky navždycky zůstanu Rakušan!“

Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání je asi nejzoufalejší a nejtemnější Winklerovo dílo. Kniha dotváří pomyslný oblouk, který spojuje román v pravém smyslu slova se zcela osobní výsostně literární výpovědí. Autor hledal vyjádření pro něco nového, přestože je to svým způsobem i návrat k minulému: Winkler (opět – jako kdysi po vydání trilogie Divoké Korutany, při svém „návratu ztraceného syna“ do rodné vesnice a rodného domu) hledá nový jazyk a látku, opět nový začátek. Josef Winkler tímto svým posledním textem mnohé završuje, zdá se mi, jako by dělal za vším tlustou čáru, avšak stejně jako se nedokázal zbavit žádného ze svých dávných traumat (bez nichž by ovšem neměl „látku na psaní“), pravděpodobně se výkřikem z prostoru mezi bytím a nebytím nevymaní z nutkání psát ani tentokrát.

Český překlad knihy Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání vyšel v březnu 2020 v nakladatelství Archa.