Stručně řečeno – román Davida Zábranského Za Alpami být nominován měl, protože jde o profesionálně zvládnutý text, zabývající se (jakkoli konstruktivisticky, chladně a bez u nás tolik oblíbené slovní bžundy) akutním stavem Evropy. K Houellebecqovi má možná daleko, ale evropská literatura (na rozdíl od několika nominovaných) to je.

Mně osobně toto pochybení bohatě vynahradilo vítězství Josefa Pánka, protože román Láska v době globálních klimatických změn je zjevení srovnatelné s Hrabalem či Škvoreckým, a kdyby mu nebyla přiřknuta přinejmenším Litera za prózu, tak bych teprve měl strach, že něco není v tuzemském literárním provozu v pořádku.

Tedy v tom oficiálním a medializovaném, protože mimo ofiko proud existují autoři, kteří si svobodně píší, o čem se jim zachce, a nominováni patrně nikdy nebudou, protože jsou na to příliš svérázní, ba divocí, ba nezařaditelní (Michal Šanda, Patrik Linhart, Ladislav Čumba, Jan Stern, Petr Motýl, Jan Keller – ten ovšem dostal nižší státní vyznamenání z rukou prezidenta Zemana). Nutno dodat, že k jejich štěstí. Jaroslav Hašek ani Ladislav Klíma dozajista netvořili své texty s tím, že jim za ně bude někým někde předána nějaká cena. Psali prostě z přebytku čehosi těžko pojmenovatelného. Talentu, vášně, nepřekonatelné nutnosti dodat k tomu zkurvenému životu (citace z Ladislava Klímy) svých pár slov.

Takže v rámci Magnesie Litery vlastně není co kritizovat. Zaplať bůh, že existuje. Průser ovšem je, že zmizela Cena Josefa Škvoreckého a že neexistují další podobné akce, takže se Litera začíná rok od roku víc a víc podobat Českému lvu. Svým chladným leskem, načasovaným tempem, nenápaditostí, víceméně předepsaným dress codem a koneckonců i moderátorskou rutinou.

Jsme, pravda, malá a bezvýznamná země. Nicméně stejně jako nám scházejí aspoň dvě tři města srovnatelná s hlavním (kdyby se Brno stalo hlavním městem republiky, byl bych první, kdo by se pomátl štěstím), chybí tu nejméně dvě až tři literární ceny srovnatelné významem, rozsahem, publicitou i investicemi. Lidí, co velmi slušně píšou a kteří by si těch pár tisícovek na zaplácnutí dluhů zasloužili, by se našlo dost.

Na závěr si dovolím opět citovat, tentokrát Andreje Stankoviče: „Je cosi finského ve státě dánském…“