Na podzim 2024 vydalo nakladatelství Host debutový román Emmy Kausc (nar. 1998), který okamžitě získal nevídanou pozornost (a uznání) literární kritiky a v lednu se objevil na seznamu tří prozaických titulů nominovaných na nově založenou Cenu literární kritiky. Autorka zaznamenala úspěch už se svou sbírkou poezie Cykly, za niž získala v roce 2018 nominaci na cenu Jiřího Ortena. Román Narušení děje je široce rozkročený tematicky, myšlenkově i prostorově, ohledává bolesti západního světa i ty bytostně osobní, ale především stojí na hluboké fascinaci příběhem jako způsobem (možná jediným možným), jak uchopovat lidský život a lidskou zkušenost.

Na žádost autorky připojuje nakladatelství k románové anotaci přívlastek „autofikční“. V rozhovoru pro Tvar (19/2024) Emma Kausc uvádí, že autofikci vnímá především jako závazek vůči sobě samé. V tom pro Český rozhlas zase: „Zajímalo mě, co to udělá, když vezmu fakta a emoce svého života, promítnu je do toho, co se mohlo stát a nechám to rozeznít na papíře.“ Navzdory vlně autorského i čtenářského zájmu o autofikci, kterou nejen v české literatuře registrujeme poslední roky, je definice onoho pojmu stále poměrně rozmlžená, což autorské pojetí Emmy Kausc, která přistupuje k napětí mezi fikcí a realitou úplně jiným způsobem než třeba Marek Torčík, jenom potvrzuje. O to zajímavější ale je se do mnohovýznamového textu ponořit.

Prolog a epilog autorka věnovala Krtkovi z Hackney, muži, který v sedmdesátých letech poddoloval svůj londýnský dům i okolní čtvrť sítí tunelů, které hrozily pohltit život nad povrchem, a musely být proto zality betonem. Vytvořila tak pro svoje vyprávění rámec platný na více úrovních – jednak otevírá klíčový motiv mizení a narušování kontinuity; jednak jako by ilustroval i autorský přístup: hledání, hloubení, vracení se, propadání, noření se do sebe. Jako by se neustále tříštil i sám akt vyprávění zpodobňujícího nestabilitu, která má kořeny někde pod povrchem. Ztratili jsme jistoty, aniž bychom to vůbec zaznamenali, a najednou cítíme, jak se svět kolem nás otřásá.

Románový příběh (k tomuto slovnímu spojení nicméně bude ještě třeba se vrátit) začíná v Londýně, a jak již bylo řečeno, ústředním motivem je mizení či ztráta – protagonistka Emma se stále vyrovnává se smrtí své matky Zuzany, jejíž nesnášenlivý postoj vůči homosexuálům ji nutil skrývat svou orientaci. Jak ale vypravěčka na začátek zdůrazňuje, především předkládá čtenáři pokus o milostné vyznání. Další ztráta, s níž se vyrovnává, je totiž odloučení od osudové ženy, nebo jak často podotýká, od jejího osobního mýtu, fotografky Alyony. Ta jako by jednoho dne zmizela z povrchu zemského a Emmě zbývá jenom to, co je sama schopná zrekonstruovat: „Soustavně se v něm pokouším o překlad vzpomínek do slov. Hodně slov. Jdu tak hluboko, jak jen Alyona sahá. Snaha najít Alyonu v její celistvosti neustále naráží na paměť a její sklon ponechávat důležité celky nedořečené.“ (s. 38)

Textem prostupuje přesvědčení, že teprve ve slovech těch ostatních, svědcích životů, naše příběhy ožívají: „Ti, kdo přežijí, jsou koneckonců ti, kdo mohou vyprávět. Příběhy existují hlavně v rukou vypravěčů.“ (s. 48) Nebo: „Po mé smrti Alyonin příběh neodvypráví nikdo; po smrti našich blízkých padá povinnost na nás.“ (s. 112) Ale paměť je nedůvěryhodná a jazyk nedostatečný – vypravěčka zkoumá hranice vlastní paměti, stejně jako možnosti jazyka, pátrá ale nejenom ve vlastní mysli, ale ohledává i paměť a jazyk míst a lidských těl. Vedle příběhu, paměti a jazyka je potom výrazným leitmotivem rovněž čas.

Čas jako by se neustále tříštil, rozpínal a smršťoval. Vypravěčka zmiňuje kmen amazonského pralesa, který nezná minulost ani budoucnost, kroky hrdinů opakovaně míří na greenwichský poledník a často padá slavná Bogartova věta „Vždycky budeme mít Paříž“. Pocit vykolejeného času opět funguje jak na osobní rovině (první setkání a střetnutí pohledů Emmy a Alyony), tak univerzální, environmentální. V polovině knihy se pozornost najednou přesouvá na Island. Ač nemusí na první pohled dávat smysl, proč vypravěčka zčistajasna upozadí sebe a zprostředkovává perspektivu zcela nové hrdinky (jejíž propojení s ostatními postavami je pravda trochu krkolomné), ona pasáž je v mikrokosmu celého románu pevně ukotvená. Po bolestivém rozchodu („Okolo těch pár hodin v The Last Bookstore napne Sara po odletu z Islandu všechen čas.“ – s. 147) se Sara na Islandu účastní pohřbu ledovce. Přítomný glaciolog podotýká, že ledovce „mají tělo, do kterého se vejdou celá staletí“, islandská premiérka hovoří o vykloubeném času a obloukem se tak opět dostáváme k nezbytnosti příběhů: „Potřebujeme narativy, které náš strach překonají, které apokalypsu překročí.“ (s. 137)

Z Islandu bere vypravěčka čtenáře s sebou do Kalifornie. Už na letišti navazuje vztah s britskou novinářkou Anne a v Los Angeles se setkává s Johnem, spisovatelem českého původu a zároveň bývalým Sařiným milencem. Požáry obklopující Los Angeles sice efektně vystupují v kontrastu s ledovým Islandem, ale kromě toho oba jevy společně tvoří kulisy nachylujícího se času; postavy uvažují o konci historie, ale neustále přitom hledají možné způsoby vyprávění: „Pokud se nacházíme na konci historie, je mizení naším jediným jazykem.“ (s. 223) Úplně v závěru románu se Emma a John vydávají do Prahy. K prostředím, která se v románu střídají, má vypravěčka často ambivalentní vztah, což je reflektováno i v rozhovorech postav. V centru pozornosti tak spíše než samotná místa stojí to, co spouštějí v nitrech postav.   

Když už jsme u postav, nelze se u nich nepozastavit. Vypravěčka se sice zpočátku až obsesivně snaží o co nejdokonalejší vykreslení obrazu své zmizelé lásky, nicméně občas se vtírá otázka (zejména u Johna v druhé polovině), zda nejsou postavy spíše nositeli tezí než propracovanými charaktery. Na druhou stranu u takto intelektuálního typu prózy to nakonec není příliš velké překvapení. Ostatně z předchozích řádků už je nejspíš patrné, že významnější roli než postavy v knize Emmy Kausc zastávají paměť a jazyk.

Přestože Narušení děje pojednává o příbězích, text sám o sobě klasickým románovým příběhem není. Dýchá z něj láska k literatuře, k aktu psaní, a navzdory zdánlivé roztříštěnosti i dobře promyšlená kompozice a rytmus. Emma Kausc působivě pracuje s opakováním. Některé teze a myšlenky zaznívají hned několikrát, někdy kvůli novému kontextu, někdy kvůli opakování samotnému. Jako když Emma nutí Johna vyslovovat stále dokola stejnou větu, dokud není schopen jí uvěřit („Je to jenom příběh, který si namlouvám.“ – s. 248). Jako kdyby se vypravěčka neustále zamotávala, vracela se a bloudila, ale kruhy, v nichž se točí, jsou soustředné a jejich trajektorie není ani v nejmenším náhodná. Chce to však jistou trpělivost. Ne snad že by se text vzpíral čtení, ale jednoznačně představuje výzvu. Potřebuje vaši plnou pozornost a ochotu pouštět se společně s autorkou a postavami do úvah, které se přelévají z místa na místo a tříští se, stějně jako románový „příběh“ sám.