Švédského literáta Henninga Mankella (1948–2015) zná celý svět především jako autora detektivních románů a duchovního otce komisaře Wallandera, jehož příběhům se věnoval celých dvacet čtyři let. První román s Wallanderem, Vrazi bez tváře, vyšel v roce 1991 a ihned představil témata, která se v Mankellových dílech posléze objevovala pravidelně, jako jsou xenofobie, rasismus, celostátní i mezinárodní politika či mafie. Komisař Kurt Wallander je nevrlý podivín s náklonností k alkoholu a řeší případy, které hloubkou zdaleka přesahují malý švédský rybníček.

Na Štědrý den roku 2013 spisovatele probudil bolavý a ztuhlý krk. Z toho, co nejdříve vypadalo na zablokovanou páteř, se vyklubala metastáza v krčním obratli a třícentimetrový nádor na plíci. Mankella zaplavil děs z „pohyblivého písku“, hrůza, že má nevyléčitelnou nemoc. Pohyblivý písek strachu ze smrti se ho snažil vtáhnout po deset dní, jemu se však nakonec podařilo uniknout a posbírat síly k rozhodujícímu boji o život. Během tohoto boje, v němž bohužel o necelé dva roky později podlehl, napsal sbírku volně navazujících úvah tvorbě, člověku, lidstvu a budoucnosti světa. Nazval ji Pohyblivý písek.

Radioaktivní dárek od dávných dobrodinců
Hlavním tématem knihy a podle Mankella i principem celého světa je pomíjivost. Všechno vzniká, chvíli přežívá a posléze zase nevyhnutelně zaniká, my lidé se však tomuto koloběhu neustále snažíme ze všech sil vzdorovat. Zániku vzdorují umělci, kteří například v pravěku vyráběli sošky a malovali na stěny jeskyní, a po krátkou dobu i lidé, kteří se nám nějak zapíšou do paměti.

Mankella v této souvislosti „fascinují“ pokusy o vytvoření úložiště jaderného odpadu, kde by materiál mohl zůstat 100 000 let, než z něj radioaktivita vyprchá. Jak se může lidstvo o něco takového snažit, když naše nejstarší stavby nejsou ani 10 000 let staré? Jak můžeme zaručit, že se nám to vůbec podaří? A až uplynou ty desetitisíce let a nové generace už dávno zapomenou, že je nebezpečná hmota v zemi uložená, jakým jazykem, jakými symboly dáme lidem budoucnosti najevo, před jakou hrozbou stojí?

Je vidět, že problematika ekologie a lidské odpovědnosti za stav světa s důrazem na ukládání radioaktivního odpadu se Mankella bytostně dotýká. S rozhořčením zmiňuje také například těžbu ropy v americké Albertě s ničivými následky na životní prostředí nebo popisuje záření, jež ve třicátých letech minulého století zabíjelo dělnice natírající radioaktivními barvami ručičky a ciferníky hodinek v továrně Sabina Arnolda von Sochockyho.

A umění a utkvělé figury
Téměř všemocné lidstvo jedním dechem tvoří i ničí. Nehledí na dlouhodobé následky svých činů, zajímá ho pouze okamžitý efekt, okamžitý zisk. Nezanecháme tedy za sebou jen zkázu? Nejtrvanlivější dílo, o které se pokoušíme, je úložiště radioaktivního odpadu, časovaná bomba, o jejíchž smrtících účincích máme velmi konkrétní, avšak zároveň mlhavé představy. Až se změní klima, oceány stoupnou a přejde další doba ledová, nezůstane po nás nic než radioaktivní odpad v nitru země. Přesto nepřestáváme malovat, skládat, tesat a budovat. Mankell vypráví příběhy vykopávek, starých slavných obrazů či fotografií, a předkládá tak důkazy o dvojaké povaze lidského pokolení.

V Pohyblivém písku Henning Mankell volně střídá úvahy o lidstvu a líčení svého boje s nemocí a strachem z ní. Vzpomíná na lidi, které potkal a kteří mu nějakým způsobem utkvěli v paměti, vybavuje si různé epizody ze svého života a filozofuje o smrti a zániku, ale bez patosu a sentimentu. Pohyblivý písek je o hledání půdy pod nohama uprostřed potopy světa, o malém tichém bezpečném místě v duši a o snaze zvítězit nad pomíjivostí, která nás spojuje s ostatními lidmi napříč celými dějinami, dává nám pocit, že jsme součást většího celku.