Už je to tu zase, fenomén zvaný severská krimi. Tentokrát ve ztělesnění švédského autora, který vydával detektivky už v době, kdy Stieg Larsson psal o extrémní pravici a měl před sebou ještě třináct let života. Henning Mankell je totiž ročník 1948, a patří tedy už mezi autory starší generace. Dokonce i k nám pronikl, když jeho dnes slavnější kolega zřejmě ještě neměl ani tušení, jak se vymotá z labyrintu zápletky Milénia: už v první dekádě nového tisíciletí si ho tady riskli vydat dva nakladatelé, každý po jedné knize, a rychle té bláhovosti zase nechali, byť sáhli v jeho díle po tom nejlepším, tedy po sérii s komisařem Wallanderem, která byla k serializaci dobrá i pro BBC.

Brněnský Host, severský emisar na našem knižním trhu, teď sáhl, zdálo by se, do Mankellova díla nazdařbůh. Nakladatelství totiž vydalo knihu, která toho s diskutovaným módním fenoménem má společného snad nejméně ze zatím u nás vydaných knih. Mankell se těší pověsti žijícího klasika, někteří dokonce udávají jako dva nejlepší švédské exportní artikly právě jeho a Ingmara Bergmana (s jehož dcerou se ostatně oženil). V takové roli se nemusí držet žádných přednastavených úzů a může si dovolit experimentovat. A věru, že v Číňanovi se do toho pustil plnou parou.

Ze čtyř knih, do kterých román rozčlenil, jedině první naplní daný kánon, a tedy zjitří čtenářovo očekávání. Někde vysoko, daleko na severu, ve vesničce, na jejíž počet domů stačí bohatě prsty na dvou rukou, dojde k masakru. Dům za domem, když je prochází policie, jen samí mrtví, hrůzostrašně zprovození ze světa, rozsekaní za živa, před skonem mučení. S výjimkou tří přeživších vzala za své celá populace zasněžené vesnice, devatenáct duší. Policejní a soudní vyšetřovatelé v čele s Vivi Sundbergovou jsou předpisově seversky zachmuření, melancholičtí, moc bychom se s nimi nezasmáli, i kdyby scenérie nebyla tak krvavá.

Přichází střih, který tento zločin až podezřele rychle propojí se soudkyní Birgittou Roslinovou, žijící o pár desítek kilometrů jižněji, jež najde ve svém rodokmenu vazbu na inkriminovanou vyvražděnou vesnici a začne se víc a víc vměšovat do vyšetřování, pátrat na vlastní pěst, posléze dokonce trochu narušovat policejní vyšetřování. Je z ní záhy pro vyšetřování tak vlezle rušivý element, že snad jen talár a bezúhonná pověst ji zachraňuje od toho, aby s ní tělnatá policistka zatočila trochu razantněji. Roslinová odsouvá policistku do druhořadé role a přebírá úlohu hlavní postavy. Ta už je o něco veselejší, ale ani ona nezapře, že figuruje v severském thrilleru. V manželství jí to moc neklape, s mužem už pomalu rok nespala, a z přepracování si ničí zdraví. Přesto má čas na šťourání v případu, který ji přitahuje jak petrolejka můru. Fakt je, že má větší úspěchy než policie. To ona první přijde na čínskou stopu v případu vyvražděné vesnice.

A pak jsme najednou v druhé knize a už ne ve Švédsku, nýbrž v Kantonu a potom v Nevadě, a už ne v roce 2006, nýbrž v polovině 19. století, a sledujeme krušné osudy chudobných čínských sourozenců nejprve doma a pak v maskovaném, ale drsném otroctví za oceánem. Tato linka se čte, jako by sem zavítala z jiného románu, a třebaže je po svém poutavá, z hlediska stavební jednoty do knihy nepatří.

Druhá kniha nás zavede generaci za generací až do čínské současnosti, a když začne třetí kniha, jsme sice zpátky na zasněženém severu a znovu v současnosti, ale ona slibná „severská krimi“ se nám nějak rozklížila, rozjela do stran, do všech světových stran, globalizovala se. Je to sousto, které je třeba déle trávit. Z Číňana se třetí knihou stává především politický román. Desítky stran popíše Mankell úvahami o minulosti, současnosti a otazníky poseté budoucnosti Číny. Na dalších desítkách stran opráší svůj vlastní maoistický světonázor, a i když už jej pentlí pochybami, nechá hlavní postavy, vrstevnice na prahu šedesátky, vést dialogy v podobě až jakéhosi politického traktátu a transplantuje jim evidentně vlastní revolucionářské ideje, jaké razil, když mu bylo něco přes dvacet. Vždy v pravý čas se vzpamatuje, uvědomí si, že nepíše Zrazenou revoluci, nýbrž thriller, a přisype špetku napětí.

V poslední knize nás stačí ještě zavést do Afriky – dobře ji zná, neboť tam částečně žije –, aby nám konečně odhalil pachatele. Toho, kdo pobil devatenáct vesměs přestárlých Švédů za jejich dědičný hřích, nám ukáže samozřejmě také. Je démonický, skoro až s rysy bondovského zloducha. Ale hlavní pachatel je Čína, kde pokrokové (čti maoistické) síly prohrály boj s představiteli dravého čínského expanzionismu a imperialistického neokolonialismu, který pod maskou vznešených cílů a zdánlivého oboustranného prospěchu přistupuje k porobení Afriky.

Je to hodně divoké, hodně spekulativní, a přece čtivé. Severský thriller dovedený do scestného extrému…