Jméno Henninga Mankella (1948–2015) mají příznivci severské literatury spojené především s detektivním žánrem. Série příběhů s komisařem Wallanderem z jihošvédského města Ystadu začala vycházet již počátkem 90. let, tedy ještě předtím, než se detektivky staly významnou součástí švédského exportu, a její vliv na tvorbu mnoha pozdějších autorů je velmi zřetelný. Mankell se však nevěnoval jen kriminálním příběhům, v jeho tvorbě bychom našli romány o jeho milované Africe či o Švédsku v předvečer průmyslové revoluce i knihy pro děti. V jeho portfoliu nalezneme též pozoruhodný román Italské boty, který vyšel v roce 2006 a českým čtenářům jej letos zpřístupnila překladatelka Hana Švolbová prostřednictvím nakladatelství Host. Za zmínku stojí, že se k této knize Mankell o devět let později vrátil románem Svenska gummistövlar (Švédské holínky, český překlad se připravuje), v němž rozvinul další osudy hlavního hrdiny, a tento román se stal autorovým posledním dílem.

Děj Italských bot čtenáře zavede na osamělý ostrov v šérech, na němž tráví veškerý čas stárnoucí bývalý chirurg Fredrik Welin. Dny mu plynou zejména v zimě tak jednotvárně, že Welin každý den vyseká v ledu díru a ponoří se do chladné vody, aby se ujistil, že je ještě vůbec naživu. Jeho dlouhodobou letargii nejlépe potvrzuje skutečnost, že mu v obývacím pokoji domu během let postupně vyrostlo mraveniště. O nic lépe na tom není ani jeho člun, který se Welin již několik let chystá opravit. Jediné spojení se světem mu tak zprostředkovává listonoš, který ostrov třikrát týdně navštěvuje. Jinak dělají Welinovi společnost jen pes a kočka.

Z jednotvárného přežívání jej nečekaně vytrhne nezvaná návštěva, která mu připomene dávno zapomenutý slib a přiměje jej vydat se na dlouhou cestu s nejistým cílem. Během výpravy Welin zjišťuje, že jeho minulost zdaleka není uzavřená kapitola, jak se celá léta domníval. Cesta mu zároveň dodá energii a odvahu setkat se znovu se ženou, kterou před dvanácti lety navždy poznamenal chybným lékařským rozhodnutím, v jehož důsledku musel ukončit kariéru chirurga. Obě zmíněná setkání silně ovlivní celý jeho další život a pobyt na ostrově už pro něho nikdy nemá být jako předtím. Jak se postupně ukazuje, tajemství skrývá nejen Welin, ale i mnoho lidí v jeho okolí a nakonec i ono mraveniště rostoucí v jeho obýváku.

Na rozdíl od Mankellových detektivek děj knihy nepřekvapí čtenáře nečekanými zvraty, pohltí jej však díky zdánlivě bezútěšné atmosféře, kdy čtenář doslova cítí ledový chlad na kůži, vidí zamlžené moře a slyší vzdálený hluk lodního motoru. I v tomto prostředí se však najde prostor pro naději, odpuštění a vykoupení. Welinův příklad ukazuje, jak je těžké přijmout vlastní odpovědnost a požádat o prominutí, ale také to, že někdy se jej naopak viník může dočkat snáze, než sám očekával. Prostřednictvím líčení Welinova návratu zpět mezi lidi po dvanácti letech v téměř úplné izolaci pak autor čtenáři připomíná změny, kterými za tu dobu švédská společnost prošla – ne vše, co si Švédové již zvykli pokládat za normální a fungující, totiž skutečně normální a fungující je.

K umocnění čtenářského zážitku přispívá pečlivá práce překladatelky a redaktorky, čtenářovu pozornost díky tomu nic neodvádí od úvah stárnoucího muže na prahu sedmdesátky, rekapitulujícího svůj život a snažícího se vyrovnat s nečekanými změnami.

A ony v názvu knihy uvedené italské boty? Jak Mankellovy věrné čtenáře nepřekvapí, sehrají v ději zajímavou, nikoli však klíčovou roli – podobně jako tomu bylo u jeho románů Bílá lvice a Leopardens öga (Oko leoparda).

Švédští recenzenti se po vydání knihy vyjádřili, že pokud by si čtenář chtěl pro podzim 2006 vybrat jen jednu knihu ke čtení, měly by to být právě Italské boty. S jejich hodnocením lze i po více než deseti letech souhlasit.