Nakladatelství Runa představilo další z děl slavného argentinského spisovatele Juana Josého Saera (1937–2005) v překladu Jana Macheje. Jedná se tentokrát o poslední sbírku povídek, kterou Saer vydal za svého života – nepočítáme-li Cuentos completos (Sebrané povídky), jež vyšly roku 2001 v nakladatelství Seix Barral. Jak slibuje název celé sbírky jednadvaceti povídek, kniha přenese čtenáře na různá místa. Nejedná se ovšem pouze o místa reálná, ale také o místa imaginární, často ukrytá v samém nitru člověka. Čtenáři se také mohou znovu setkat s trojicí kamarádů Carlosem Tomatisem, Pichónem Garayem a Marcelem Soldim, známých již z jiných překladů Saerova díla, z románů Pátrání a Oblaka. I povídková forma autorovi vyhovuje: Saer láká čtenáře k objevování netušených zákoutí lidské duše.

Jak bylo naznačeno, tematickým mostem, který spojuje jednotlivé povídky, je zkoumání místa. Saer čtenáře zavádí do velkých západoevropských měst či do Buenos Aires, ale i na argentinský venkov, do Afriky nebo na povrch Měsíce. Mnohdy však konkrétní zakotvení příběhu nehraje zásadní roli a pozornost se přesouvá spíše do vnitřního světa protagonistů. Tak například v povídce Nekulturní člověk se Tomatisův strýc snaží metodou, již nazývá hlubinná speleologie, proniknout až k jádru své bytosti a odhalit prapůvodního člověka, jenž dřímá v nitru. Naopak egyptský obchodník v povídce Pyramidy propadne zoufalství, když mu zlý sen odkryje část jeho osobnosti, o níž dosud neměl tušení. Hlubšího poznání sebe sama se nedobere ani kosmonaut v povídce Vůně šeříku, který se v zapomenutém letu Challenger 3 dostane na Měsíc: „Ačkoliv mě pohled z Měsíce na modrou kouli obohatil o další rozměr, věci nevyjasnil, stejně tak jako pobyt na Měsíci mi neodhalil nic nového o něm samém…“ (s. 79). Tyto příklady poukazují na Saerovo velké téma – hledání lidské identity, lidskou snahu o poznání svého já, která může mnohdy končit nešťastně.

Šílenství a úniky
Místo formuje i budoucí život protagonistů. V povídce Napodobitel se rozvíjí jedno z dalších témat, které čtenáři mohou znát již z románu Oblaka – je zde popsán zvláštní případ šílenství, relativizující pohled člověka na okolní svět. Šílenství hrdiny H. jako by vyvolalo jeho narození na určitém místě – příběh se totiž odehrává v době stavby berlínské zdi a v letech po jejím dokončení. Doktorka Sofie Irinescová pak v povídce Mnohonásobné touhy líčí případ mladíka s duševní poruchou, jež se zdá být vázána k politickému režimu. Lidé se raději z aktuálního místa, kde žijí, vzdalují do jiného světa: „Ačkoliv jsme byli ve stejné místnosti, vypadal nepřítomně, jako by obýval nějakou dálnou ponurou krajinu a v ní byl pohřben pod skalnatými vrásami své apatie.“ (s. 140) Povídka v jistém smyslu evokuje téma vnitřního exilu, jež zažívalo mnoho argentinských spisovatelů za období diktatury. Únik na „jiné místo“, tentokrát fyzický, je popsán i v povídce Viditelné, kdy po výbuchu jaderného reaktoru jsou obyvatelé zasažené oblasti nuceni opustit svá obydlí. Hlavní postavy, starci, se však do kraje záhy vracejí a objevují ráj na zemi: „… překročili jsme linii, za níž všudypřítomně vládlo smrtící neviditelné, a pronikli jsme do oblasti, v níž, jak se zdálo, ještě nebyla nastolena žádná hierarchie a nepronášely se plané proslovy, a tato dosud nepoznaná a zcela nová situace nám poskytovala jedinečnou svobodu.“ (s. 219) Všechny tyto úniky mají společného jmenovatele, za jejich řádky lze cítit kritiku společenských a politických systémů.

Mise en abyme
Technika vyprávění, kterou Saer ve sbírce Místo s oblibou používá, je bezesporu vyprávění příběhu v příběhu. Recepce v Baker Street, v níž Saer vzdává hold Sherlocku Holmesovi, popisuje nejen setkání Nuly Turka s Tomatisem, Soldim a Pichónem, ale na paralele příběhu slavného detektiva odhaluje i osobnost a život protagonisty. Velmi dobře funguje vrstvení příběhů v povídce Traoré, kdy se na Place Vendôme potkávají dva metaři. Mysl jednoho nám nabízí exkurz do světa afrických griotů, díky vyprávění druhého se dozvídáme o nebezpečném vrahovi Traoré. Zaneřáděné náměstí, na němž pracují, je stejně nečisté jako korupce současných politiků. Povídka ukazuje, že Saer nerozvíjí pouze jednu myšlenku, ale zahrne čtenáře množstvím podnětů, odlišných perspektiv a témat, vyzývajících ho k opakovanému čtení. Svůj vypravěčský um Saer předvádí i v dalších povídkách, jako je například Noční hlídač. Autor si pohrává s principem zdvojení a nechá svého čtenáře tápat, jestli vypravěč, který pozoruje chování muže v kabátu, není nakonec sám oním pozorovaným. Rozmanitost témat se tak akcentuje i růzností formálních prostředků vyprávění.

Mozaika lidské duše
Juan José Saer napsal mnohovrstevnatý text, jenž nabízí množství interpretací i „hlubinného“ čtení. Sbírka se vyznačuje poetickým jazykem, působí na čtenářovy smysly, rozehrává barvité obrazy, které zahřejí i zamrazí. Široká paleta příběhů čtenářům nabízí krásu lidské imaginace, ukazuje nebezpečné sny, předvádí různé druhy šílenství, kritizuje společenské a politické dění a nechává je proniknout pod pokličku všední každodennosti. Zároveň připomíná něco, co jsme již ve svých životech zažili. Saerovi se mistrně daří právě takové momenty evokovat. Jako třeba v povídce Za setmění: „Při četbě vždy nastane okamžik plný klidu, ale i napětí, kdy dojde k jejímu přesahu a kdy čtenář, poté co v textu různými oklikami najde sám sebe, knihu odloží a pohrouží se do neznámé oblasti své vlastní bytosti, již mu právě četba odhalila: odkudsi, ať z dalekého či blízkého času či prostoru, se vynoří text a oživí skrytý plamínek čehosi, co již ve čtenáři, aniž by snad o tom věděl, plálo.“ (s. 103–104)

Saerovo poslední dílo je svou analýzou (časo)prostoru nesporně zajímavé a líbit se bude zajisté i náročnějším čtenářům.