Dvacátá sedmá stařenka umírá rukou tajemného vraha. Pařížané se ženou za vánočními dárky. K zemi se snáší nepatrný útržek papíru, který ukáže na vraha. Malá říční loď proplouvá tropickým vedrem. V jednom z kufrů zesnulého spisovatele je nalezen rukopis o trojské válce. Hosté v restauraci stěží rozdýchávají úmorné horko před bouřkou. Všechny zmíněné nesourodé události se proplétají v románu Pátrání Juana José Saera. Obálku českého vydání této knihy střeží velká žlutočerná můra. Pokud potenciálního čtenáře noční hmyz neodradí, čeká jej nevšední literární zážitek.

Uznávaný argentinský autor, od jehož smrti v červnu uplynulo deset let, se touto knihou zdejším čtenářům představuje teprve podruhé. Pátrání je temný detektivní román, přičemž samotným výběrem tohoto žánru vykročil Saer naproti tržnímu úspěchu, kterého se kniha v Argentině dočkala. Černé detektivky představují v současné španělsky psané literatuře módní žánr a těší se velké čtenářské oblibě. Detektivní motiv pátrání, který knize propůjčil název, se objevuje v obou dějových liniích.

V té hlavní se Argentinec Pichón vrací z Evropy do vlasti: se svými přáteli chce pátrat po neznámém autorovi rukopisu V řeckých stanech, románu nalezeného v pozůstalosti jistého spisovatele. Svým společníkům přitom Pichón vypráví kriminální příběh o komisaři Morvanovi, marně pátrajícím po zločinci, jenž zcela brutálním způsobem sprovodil ze světa téměř tři desítky pařížských stařenek. Právě v druhé pařížské linii čelíme zdlouhavým a podrobným popisům násilností – vrah své oběti znásilňuje a krutě zbavuje jakékoliv lidské důstojnosti, když jejich těla rozřezává a zohyzďuje. A zdá se, že autor se v líčení krvavé řeže doslova vyžívá. Uspokojuje tak nejprostší čtenářský chtíč: lačnost po senzaci i ty nejnižší pudy po násilí.

Kdyby zůstalo jen u toho, nebyla by Saerova kniha ničím pozoruhodná, právě naopak. Obscénní děj Saerovy knihy totiž vůbec nijak nevyčnívá nad žánrový průměr černých románů. Zajímavé je až téma v pozadí krvelačné historky. Stejně jako u autorova slavného románu Pastorek se jím stává hledání identity. Pátrání po tvůrci objeveného rukopisu se v zásadě nezdaří, postavy při něm spíš objevují sebe navzájem a své vlastnosti skryté pod společenskou slupkou. Také v pařížské linii se pátrání po vrahovi mění v hledání sebe sama. Komisař Morvan při marném vyšetřování neustále pociťuje znepokojující blízkost vraha. Viníka stále nenalézá a pomalu se zaplétá do osidel jeho léčky, ztrácí soudnost i obezřetnost. Začne mít velmi živé sny, které jen těžko odlišuje od skutečnosti. Saerovi se zdařilo pasáže snu a bdění sepsat tak rafinovaně, že čtenář až do poslední chvíle netuší, zdali Morvan sní, či bdí. Až zpětně si skládáme obrázek reality skutečné a snové. Autor také bravurně proniká do nitra postavy, které vytváří velmi plastický psychologický obraz.

Největší kouzlo příběhu tak netkví v zápletce, nýbrž v tom, jak je napsán: v práci s jazykem. Zvláště v závěrečné scéně v rozpálené restauraci se projevuje autorovo nadání a cit pro správně volená slova. Nechává čtenáře cítit, vidět, slyšet i ochutnávat. Jen pouhými náznaky, němými gesty a chytře volenými detaily umí tak dokonale vykreslit atmosféru, že i dusno, které postavy obklopuje, se stává doslova hmatatelným. Jazyk, který zachycuje myšlenky postav, je svůdně poetický, přičemž tyto niterné myšlenky jsou prokládány věcnými poznámkami. Celá kniha má zvláštní rytmus neúnavně dlouhých souvětí, plných detailních popisů, které se střídají s úsečnými větami.

Dějiště románu přitom nejsou náhodná, Saerova rodná Argentina stojí po boku Paříže, do které emigroval. Osobní zkušenost mu jistě pomohla ve věrohodném vykreslení míst. Na Argentinu čtenář pohlíží stejně jako Pichón prizmatem vzdálené Evropy a její atraktivní barvy, tvary i ruchy pohlcují jeho smysly.

Kniha nicméně trpí několika nedokonalostmi. Například těžko sledovatelná spojitost dvou hlavních linií nás nutí zůstat trochu v odstupu. Nešťastná je i volba jmen Pichón a jeho společníka přezdívaného Pinocho, což je španělská verze Pinocchia, která se kvůli podobnosti snadno zamění. Možná se jedná o autorský záměr, ale obojí v součinnosti si vynucuje pekelné soustředění, které brzdí touhu vniknout do nitra románu intenzivněji. Našla by se i jiná drobná pochybení, nejproblematičtější ale zůstává lacinost celé zápletky.

Přestože má román jisté kvality, jako například některé poutavé pasáže a zmíněné zajímavé vypravěčské prvky, přílišnou pozornost si spíše nezaslouží. I na detektivku je příliš přímočarý. Nepostrádá sice temnou atmosféru, ale místy mu chybí to zcela zásadní: napětí. Děj lze odhadnout, ještě než se odehraje. Totéž platí pro samotné rozuzlení. V závěru se navíc autor snaží příliš okatě zahladit všechny stopy a dopodrobna vysvětlit všechny okolnosti. Možná nevěří v důvtip a inteligenci svých čtenářů a má je, s prominutím, za blbce. Možná se tak vší silou brání těm všetečným, kteří by v jeho příběhu hledali mezery a chyby. Překousne-li čtenář zmíněné nedostatky a bude-li mít chuť na nevšedně pojatou detektivku, může sám posoudit, jestli autorovi schází víra v čtenáře, anebo vlastní sebevědomí.