Třetí historický román Juana Josého Saera Oblaka uzavírá trilogii, kterou autor zasazuje do dávné minulosti: první román, Pastorek, spadá do období dobývání amerického kontinentu a vyšel i v češtině, druhý, La Ocasión (Příležitost), se odehrává v argentinské pampě devatenáctého století. Děj románu Oblaka nás přivádí do povodí řeky Paraná v roce 1804, v době před válkou o nezávislost. Dějinný kontext však v knize hraje pouze vedlejší roli, i když v mnohých ohledech může osvětlovat názory hlavního vypravěče nebo uvádí do pohybu dějovou linku. Témata románu jsou však nadčasová.

Román se otevírá částí psanou v kurzívě, v níž univerzitní profesor Garay Pichón, pro českého čtenáře známá postava ze Saerova románu Pátrání, usedá k četbě zvláštního rukopisu, který mu poslal Marcelo Soldi (další postava vystupující v Pátrání, ale i v některých povídkách ze sbírky Místo). Ten se společně s Carlosem Tomatisem pře o autentičnost rukopisu. Pichón má tento spor rozřešit. Jeho názor se však už nedozvíme, protože zbytek románu představuje text samotného rukopisu popisující zvláštní události jedné horké zimy, během níž se na stomílovou pouť vydává karavana s neobvyklým osazenstvem.

Vypravěčem a hlavní postavou rukopisu je doktor Real, lékař duše. Ve svém příběhu se vrací k nejdůležitějšímu období svého života a snaží se, podle svých vlastních slov, nekriticky předat budoucím čtenářům, co vše se karavaně pod jeho vedením přihodilo. Dostane nelehký a náročný úkol – má převézt skupinu bláznů do Domova zdraví, novodobého blázince postaveného ve stylu Epikúrovy zahrady a nizozemských bekináží. Tato neobvyklá psychiatrická léčebna je na argentinském území výjimečným počinem, vzniklým díky úsilí doktora Weisse, vypravěčova mentora, jenž si nápad vybudovat takovouto léčebnu přivezl z Evropy. Za pomoci příspěvků mecenášů a tučných obnosů, které platí přímo rodiny duševně chorých, se tak může otevřít dům U tří akátů. Ten se stává cílem zmíněné pouti doktora Reala a pětice bláznů. Aby byla zaručena bezpečnost a pohodlí jednotlivých cestujících, přidávají se ke skupině také vojáci a nakonec i prostitutky.

Doktor Real se průběžně nechává strhnout svými vzpomínkami a často v ději předbíhá. Třídění vzpomínek a hra s pamětí je jedním z motivů, které se v knize opakují, především v podobě zamyšlení nad povahou minulosti a přítomnosti a jejich vzájemného ovlivňování. Vypravěč je však svědomitý a má smysl pro podrobnosti: dříve než přejde k líčení podniknuté cesty, věnuje se detailnímu popisu všech postav. Čtenář se tak blíže seznámí nejen s rozcuchaným doktorem Weissem, jenž rád navštěvuje nevěstince a preferuje vdané ženy, ale postupně i se všemi blázny, u nichž se šílenství projevuje odlišně, od letargie až po manické stavy. Nezkušený doktor Real se tak musí potýkat s různými druhy šílenství a naučit se, že informace, které mu podávají nejbližší pacienti, jsou často zkreslené.

Asi nejplastičtěji se jeví postavy dvou bláznů, sestry Teresity a pana Troncosa – ti příběhu dodávají na energičnosti. Sestra Teresita se ve své snaze sjednotit lásku lidskou a božskou znelíbí prostitutkám, které karavanu s vojáky doprovázejí, protože svůj nový úděl nechápe jako řemeslo, ale jako poslání. Troncoso zase svou živelností způsobí doktorovi Realovi nemalý problém, při němž psychiatr musí dokonce riskovat svůj život. Během dlouhé cesty tedy na skupinu nečekají pouze přírodní pohromy a výpady indiánů, ale musí se potýkat i s běsněním skrývajícím se v hlavách stižených šílenstvím.

Doktor Real by se na své pouti po vyprahlé nížině nemohl obejít bez pomoci svých stopařů, a to především indiána Osuny, na nějž se může spolehnout. Tomu se také dlouho daří uhlídat, aby celá karavana nepadla do rukou nebezpečných indiánů, kteří v čele s Jesusitem podle zvěstí rabují vozy a vyvražďují bělochy. Přechod do Domova zdraví je tak komplikován hned z několika důvodů.

Nekonečný prostor pampy, „nelidský dech krajiny“, jednotvárnost pouště a neobvyklé horko vedou doktora Reala k pocitu, že je jako Aeneas plavící se na neznámém moři (volné chvíle příznačně tráví čtením Vergilia). Chybí pak už jen málo k tomu, aby si čtenář karavanu představil jako Loď bláznů, plující do nového světa s kapitánem doktorem Realem, snažícím se uchovat si aspoň trochu rozumu.

Motiv cesty a hledání vlastní identity provázejí celý příběh, kdy vrtkavost „normálních“ postav kontrastuje se zvláštní stabilitou bláznů, kteří jsou ve svém šílenství konzistentní. Doktor Real si na konci cesty „sám sebe váží víc“ a putování vyprahlou krajinou ho vede k lepšímu poznání sebe sama: po této výpravě více věří svým schopnostem, vyhrocené situace mu dovolí lépe pochopit jak okolní realitu, tak „vzdálené krajiny prostírající se v nitru“ jeho svěřenců.

Saerovi se daří zaujmout bizarními popisy šílenství každého z bláznů, příběh je poutavě vystavěný, nechybí napětí a erotika. Zároveň je román psán poetickým jazykem, v němž se zrcadlí nekonečný horizont argentinských pamp. Popisky rudě zbarveného slunce, které se pomalu pohybuje po obzoru, dodávají širému prostoru barevnost, neúnavná cykličnost přenáší na čtenáře pocity jednotlivých postav sužovaných návaly horka. Román by tedy mohl oslovit i čtenáře, kteří se se Saerovou tvorbou ještě nesetkali.