První dvě pravidla Klubu rváčů jsou totožná: Nemluvit o Klubu rváčů. Světová popkultura má štěstí, že Chuck Palahniuk obě tato pravidla bezstarostně porušil. Poměrně dobré prodeje autorovy prvotiny pak vyhnalo do astronomických čísel filmové zpracování Davida Finchera, jenž do hlavních rolí obsadil Brada Pitta a Edwarda Nortona. Z Klubu rváčů se stal kult, v němž si každý našel to svoje: kritiku konzumní kapitalistické společnosti, satiru na vznik revolučních buněk, východisko ze spirituální krize či zkrátka zábavu s příchutí testosteronu. Zhruba dvacet let po vydání přichází Palahniuk se sequelem, jednoduše nazvaným Fight Club 2 – ale nikoli literárním, ale komiksovým. Vydání českého překladu chystá na přelom září a října nakladatelství Crew.

Deset let po událostech prvního dílu sledujeme kdysi anonymního vypravěče, dnes známého jako Sebastian. Obyčejné jméno pro obyčejného člověka žijícího obyčejný život. Pryč jsou doby brutálních rvaček, podvratných teroristických akcí a divokého sexu s Marlou Singer. Žena, již kdysi zachránil před smrtí předávkováním, je dnes jeho manželkou, má s ním syna a nemůže snést nudu stereotypního manželství a maloměšťáckého života. Z nedostatku vzrušení začne svému muži místo antipsychotik, držících na uzdě jeho maniakální stavy, podsouvat neúčinné placebo, čímž opět přivolá charismatického šílence Tylera Durdena. Jeho stoupenci jsou připraveni, svět (stále) hoří, masakr může začít.

Sotva Palahniuk vydal prohlášení, že pracuje na komiksovém pokračování Klubu rváčů, vzedmula se mezi jeho čtenáři vlna nervozity. Proč se po takové době vracet ke knize, jež skončila přesně na místě, kde skončit měla? Nehledě na to, že i většina skalních fanoušků uznává postupný úpadek jeho tvorby a je ochotna bít se za něj přibližně do Ukolébavky. Pozdější knihy jako Snuff, Pygmej či Prokletí a Zatracení – velice taktně řečeno – nevzbudily příliš velký ohlas. A pak jsou tady ostatní, kteří tohoto amerického spisovatele se zvráceným smyslem pro humor znají právě a jen kvůli Klubu rváčů. Přesně těm je komiks určený – Palahniuk se totiž rozhodl zbořit kult, který mu už dávno přerostl přes hlavu.

Celý scénář komiksu protkává autorova únava nad neustálým probíráním „toho, jak to vlastně všechno myslel“. V mnoha scénách si utahuje z pobláznění, které kdysi způsobil, z lidí nechávajících si tetovat jeho věty, ze vzniknuvších klubů inspirovaných Klubem rváčů. Jedním takovým je i „Write Club“, jakýsi seminář tvůrčího psaní, který v knize vede sám Palahniuk. Ano, čtete správně, autor se vepsal do příběhu, nespočetněkrát ho vidíme dumat nad dalším dějem, postavy mu telefonují o radu a dokonce se s ním osobně setkávají. Jestli to není znak zoufalství a bezradnosti, pak jím je dozajista scéna, v níž kreslený Palahniuk přiznává, že neví, jak dál. Vše, co platilo po skončení prvního dílu, je rázem naruby: postavy, které zemřely, žijí, z Roberta Paulsona se stane zombie-golem, z Tylera je spíše mentální virus než půlka rozdvojené osobnosti, Marla začne chodit na setkání rapidně stárnoucích dětí, z nichž se během chvilky stane profesionální zabijácká jednotka.

Probírat děj knihy nemá příliš smysl, jednoduchá zápletka (Tyler se vrací, unese vypravěčova syna a chce za pomocí zbraní hromadného ničení „resetovat“ civilizaci) ustupuje do pozadí pod tlakem Palahniukových sarkastických komentářů. Závěrečná scéna konfrontace autora, jeho postav i čtenářů je jednoznačný vztyčený prostředník všem, kdo by se snažili ještě někdy Klub rváčů rozebírat trochu vážněji. Ale nebyl by to Palahniuk, aby trochu neprovokoval – poslední replikou si nechal otevřené dveře pro třetí pokračování. Bůh ví, co by se muselo stát, aby se ho opravdu rozhodl napsat.

Ve stínu Palahniukova vzteklého rozkopávání vlastních báboviček trochu zaniká živý styl cenami ověnčeného kreslíře Camerona Stewarta, jenž umí vystihnout to ošklivé v lidech, což se projevuje především ve scénách rvaček. V souladu s autorem předlohy však četbu zákeřně ztěžuje, neboť dialogové bubliny často překrývá pilulkami, lístky růží či krví, takže si mnohé věty čtenář musí domýšlet. Z výtvarného hlediska jsou ovšem nejpoutavější obálky a předěly výtvarníka a spisovatele Davida W. Macka, pohybující se na hranici kresby a koláže. Od něj mimochodem pochází velice zajímavá komiksová řada Kabuki, pojednávající o japonské vražedkyni z blízké budoucnosti. Aby se vydávání této komiksové série chopil někdo v České republice, je však zatím pouze zbožným přáním.

Palahniukovo pokračování Klubu rváčů se vzhledem ke svému nepříliš rafinovanému protičtenářskému naladění dá objektivně hodnotit jen těžko. Většina jeho fanoušků udělá jen dobře, když si nebudou sebenenávistnou existenci druhého dílu připouštět a zachovají si v paměti jen výborný první díl. Ti ostatní si mohou s komiksem během říjnového Festivalu spisovatelů Praha dojít za autorem pro podpis. Avšak nelze zaručit, že jim Palahniuk neodpoví ve stylu Klubu rváčů: ranou pěstí.