Dílo Rainera Marii Rilka, jednoho z nejvýznamnějších moderních básníků (1875-–1926), sahá od impresionisticky laděných juvenilií (Obětiny lárům) s častými pražskými motivy přes zvěcňující psaní a poetiku nového vidění (Nové básně a Kniha obrazů) až po náročnou filozofickou lyriku, kterou Rilke nazýval tvorbou srdce (Elegie z Duina a Sonety Orfeovi). Sbírkami se jako červená nit táhne motiv věčného hledání, snahy o sebepřekonávání jako o cestu zrání, provázenou trýznivým sebezpytem.

Část Rilkovy fascinující tvorby je přístupná českým čtenářům v novém dvoujazyčném vydání: básník a překladatel Radek Malý do svého výběru zařadil třicet básní z celkem šesti Rilkových sbírek vydaných v letech 1897 až 1912 (Advent, Mně k oslavě, Kniha obrazů, Nové básně, Nových básní druhý díl a Mariin život), ale i několik textů z jeho pozůstalosti. Většina básní pochází z Rilkova středního tvůrčího období. Mezi nimi najdeme slavné básně Panter a Podzimní den i další básně inspirované podzimem, k nimž má Malý jako překladatel Georga Trakla blízko. Výběr obsahuje také básně s francouzskými a italskými reáliemi, básně s náměty biblickými i antickými nebo básně reflektující umění.

Kniha V cizím parku na první pohled zaujme svým grafickým zpracováním. Dvoujazyčné vydání ve vázaném čtvercovém formátu je rozděleno na dvě části: v první polovině se nacházejí přeložené básně, druhá polovina je koncipována jako přehled básní v originálním znění s připojeným překladem. Překlad každé básně je tak v knize uveden dvakrát. Dvoujazyčná sekce je vysázena menším písmem a neobsahuje ilustrace. Toto řešení vychází vstříc jak čtenářům, kteří knihu vezmou do ruky kvůli básním v češtině, tak čtenářům, již se chtějí potěšit porovnáním originálu a překladu. Pochvalu si zaslouží i příjemně čitelný font.

Radek Malý (nar. 1977 v Olomouci) je autorem několika básnických sbírek a knih pro děti. Za sbírku Větrní (2005) mu byla udělena Magnesia Litera v kategorii poezie, kniha Listonoš vítr (2011) mu vynesla stejné ocenění v kategorii kniha pro děti a mládež. Dlouhodobě se věnuje překladům z německy psané poezie (Georg Trakl, Erich Kästner či Paul Celan). V pořadu Liberatura na Radiu Wave na sebe Malý prozradil, že když je mu úzko, přeloží si něco od Rilka. Překlady, které obsahuje kniha V cizím parku, však nevyvěrají z přechodných nálad. Jejich výsledný tvar je, tak jak si žádá povaha originálu, obdivuhodně propracovaný. Ponor, kterým překladatel a potažmo každý čtenář Rilka prochází, je ilustrován přebalem knihy, kterou navrhl malíř a grafik Vít Ondráček: na ní se kamenná socha obklopená oblými liniemi dotýká slunce, jehož žár ji – na zadní straně obálky – taví. Tento sled dvou obrazů, střet žhavé koule a chladné sochy, je možno chápat jako výraz snahy přiblížit se k Rilkově poezii. Tu totiž nelze ohmatávat s pomíjivou neurčitostí, se kterou se dotýkáme stébel trávy podél cesty. Tak jako všechno u Rilka je i kontakt s jeho dílem otázkou života a smrti, jež u něj souvisí s otupělostí smyslů a imaginace. Neriskujeme spálené prsty, ale setkání s básníkem v tušení nejistoty blízké budoucnosti v neukojitelné touze po nalezení dokonalého řádu, kde utrpení představuje podmínku zrání.

Čím větší obdiv sklízí něčí poezie, tím náročnější úlohu představuje pro překladatele, který se k ní musí přiblížit nutně i jako vykladač. V minulosti se do Rilkových básní pustili překladatelé Pavel Eisner, Vladimír Holan, Václav Renč, Jiří Gruša nebo v srpnu zemřelý Jindřich Pokorný. Že je básník smrti, jak se Rilkovi někdy říká, stále živý, dokládá v posledním roce vedle novinky, o které je řeč níže, i ediční plán nakladatelství Labyrint. Z plánovaného trojsvazkového výboru rovněž ve dvoujazyčném vydání vyšel v osvěžujícím výtvarném zpracování v roce 2013 titul Neboť hvězd skákalo nespočet, který obsahuje básně z Rilkova zralého období, publikované pouze časopisecky nebo v antologiích, a to v překladu Miloše Kučery, a Tichý doprovod a jiné prózy (2014), představující autorovu ranou prózu v překladu Milana Tvrdíka.

Záchvěvy zralých plodů
Výbor nese všechny atributy sbírky mimořádně povedených překladů, což se projevuje zvláště na zvukové a syntaktické rovině. Podíváme-li se detailněji na překlady jednotlivých básní, všimneme si však vedle jinak skutečně obdivuhodných postupů i některých slabších míst v oblasti rýmů a lexikální ekvivalence. Ale postupně. Malý většinou zachovává rýmové schéma – specificky obměňující rým střídavý (abab) a obkročný (abba). Spíše výjimečné odchylky od původního schématu jsou vydařené. Jedno místo však čtenáře irituje – a sice když místo obkročného rýmu je zvolen náhle rým sdružený: „Kdo lépe mohl by ho znát, / ten věděl by, že počítá teď tiše / do sedmdesáti. Potom podepíše.“ („Sie wüßten, kennten sie ihn genug, / daß er nur langsam bis siebzig zählt / eh er es unterschreibt“, Král, s. 67). Zde se „unterschreibt“ rýmuje s „bleibt“ v předchozí strofě, zatímco Malého sdružený rým na sebe strhává pozornost, která mu nepřísluší vzhledem k tomu, že se celá báseň nese v rytmu střídavého, popř. obkročného rýmu. Volba rýmů je zdařilá, jen místy se nelze ubránit dojmu, že Rilkovu vzoru je zkrátka těžké se přiblížit, a tak zvuková shoda zůstane daleko od německého originálu, jako v obkročném schématu: srpy-pocítí-nesvítí-trpím (schneide-empfindet-erblindet-leide, Živote tajuplný, ze mě tkaný, s. 52) či v rýmech, které ve srovnání s Rilkem neobstojí: ruka má-rukama (Podzim, s. 58), aniž-vání (Ukolébavka, s. 73).

Převod básní je do značné míry věrný významům Rilkových veršů. I bez novátorství a zcizování je však svébytným básnickým počinem s interpretačními momenty. Je však otázkou, zda tyto interpretace nejsou až příliš často formálně vynucené. Malý si totiž často vypomáhá na konci verše slovem, aby dosáhl rýmu. Dodává tak Rilkovým obrazům specifické příznaky, které v originálu nemají ekvivalent: „míhá“ (Pozdní podzim v Benátkách, s. 69), „vání“ (Ukolébavka, s. 73), „kmit“ nebo „v rytmu dechu“ (Loučení, s. 72), na konci jiného verše je „verloren“ přeloženo rovnou jako „ztracen ve své duši“ (V cizím parku, s. 61). Tyto příznaky veskrze umocňují představy o Rilkovi jako básníkovi jemných záchvěvů a senzitivních nálad, představy, které lze přičíst spíše konzervativní interpretaci Rilka. Není ani zcela jasné, proč si direktivní zvolání „drück mich der Erde in den Schooß!“ vykládat jako „do klína země vtlač mé malíky!“ (Živote tajuplný, ze mě tkaný, s. 52), kde slovo malíky eufemisticky sráží fakt absolutního odevzdání se životu provázeného utrpením. Na závěr stejné, úvodní básně výboru čteme libozvučné a skvěle komponované verše: „Nemusíš říkat, co pravda je, co klam, / jen rač mi naznačiti / a protkat mě tou stejnou nití, / jíž ty jsi protkán sám“ (Živote tajuplný, ze mě tkaný, s. 52). Avšak při pohledu na německý text se ukazuje, že je báseň v převodu do češtiny okleštěna v zásadním aspektu trojrozměrnosti: „Du mußt mir nicht sagen wie alles ist. / Du mußt mir nur einige Zeichen geben / und mich mit allen Dingen verweben, / darinnen du verwoben bist.“ Malý opomíjí přání lyrického subjektu být „setkán“ s objekty žité reality, a tak vynechává rovinu, skrze kterou mají oduševnělé věci pomoci člověku přiblížit se tajuplnému životu. Jak dokládá druhý z těchto veršů, „jen rač mi naznačiti“, je Malý volbou modálního slovesa pokornější než Rilke se svým drzejším „mußt“. V básni Podzim o padání (nejen listí) a pádech se Malý dopouští mylné interpretace: „Wir alle fallen. Diese Hand da fällt. / Und sieh dir andre an: es ist in allen“, kde „andre“ a „es ist in allen“ odkazuje na ostatní lidi, kteří padají nebo kterým padají končetiny. Malý si však vyložil „andre“ jako „die and(e)re“ – pak by nebylo pochyb o tom, že Rilke měl na mysli druhou ruku: „Padáme všichni. I ta ruka má. / Padá i druhá: pád je v každé paži“ (Podzim, s. 58). Druhý z veršů tak kvůli neporozumění „dopadá“ groteskněji, než bylo Rilkovým záměrem. Ještě poslední poznámka týkající se překvapivých posunů sdělovaného: Když jsou v básni Soudný den mrtví voláni k Poslednímu soudu, nechává je Malý hledat v hlíně zbytky víry, zatímco Rilkovi mrtví si v hrobě prostě lebedí (Soudný den, s. 78).

Tón v tónu v českém znění
Čeština umožňuje překladateli z němčiny pohrávat si více se slovosledem nebo například rozličnými způsoby nahrazování substantivních kompozit. Toho Malý využívá excelentně, pakliže se nenechává rigidně strhávat ať už nejběžnějšími slovotvornými způsoby v němčině, které by českému uchu zněly křečovitě, nebo pevným postavením valenčně povinných větných členů stojících v pravé části výpovědi, aniž by byly rématem. Apozici tak kupříkladu elegantně nahrazuje větou vztažnou: „On spravedlivý, jenž se nehne z bodu,“ („Er ist der unbewegliche Gerechte, / in viele wirre Wege hingestellt“, Pont du Carrousel, s. 76), v básni V cizím parku (s. 61) místo adverbia (erwartungsvoll) nachází vhodnější predikativ (Co ještě čekáš): „Proč jako tehdy poprvé ti je, / co ještě čekáš od těch vlhkých míst / ve skrytu jilmů, stinných, opuštěných?“ („Was zögerst du ganz wie zum ersten Mal / erwartungsvoll auf diesem Ulmenplatz, / der feucht und dunkel ist und niebetreten?“) a třeba vedlejší větu způsobovou řeší svěžím genitivním atributem: „Pocit zbloudilosti máš;“ („Es ist, als gingst du fehl“). V básni Pozdní podzim v Benátkách Malý perfektně napodobil Rilkův spektakulární výjev: „A léto ze zahrad / visí jak loutky unavené z plesu, / spletenec zplihlých zbitých těl“ („Und aus den Gärten hängt / der Sommer wie ein Haufen Marionetten / kopfüber, müde, umgebracht“ Pozdní podzim v Benátkách, s. 69).

Malý kompenzuje výrazný rytmus němčiny bohatšími slovesy a zvukomalebností. Čeština působí melodičtěji, němčina je rytmičtější, zato křehčí, lámavější: „každému pak do podpaží vloží / to, co v hluku někdejšího bytí / přestálo čas, aniž znesvěceno; ať se to tam zbytky tepla sytí“ („um jedem in die Achselhöhle / das zu legen, was er in dem Lärme / damals seines Lebens nicht entweihte; denn dort hat es noch ein wenig Wärme“ – Soudný den, s. 78). Rilkovu zvukomalebnou aliteraci hlásek w, d a s, kterou naopak převést do češtiny bylo úkolem splnitelným jen zčásti, napodobil Malý v češtině poměrně uspokojivě, jestliže verše „jedes Wort wird wie ein Wald / vor unserm Wandern sein. / Unser Wille ist nur der Wind, / der uns drängt und dreht; weil wir selber die Sehnsucht sind, die in Blüten steht“ přeložil jako „každičké slovo jak lesy / před cestou stojí v tmách. / Naše vůle je vítr ten, / jehož nás žene dech; / neboť sami jsme touhou jen, / dlící ve květech“ (Jsme sami, máme strach, s. 56). Jinou překladatelskou výzvu představuje v básni o slepci verš „Denn alles um ihn irrt und rinnt und prunkt.“ Byť v překladu vypadl moment bloudění (irrt), oslní i v češtině svou plností: „Kolem něj vše se řine, chce se skvět“ (Pont du Carrousel, s. 76). K diskutabilnímu uchopení došlo v básni Podzimní den, když se původně až manicky direktivní zvolání mění na laskavé pohlazení založené na hlásce ž: „Posledním plodům v jižním poledni / dvou dnů pak přikaž uzrát, ať jsou plné / až po okraj a vžeň pak v žhavé vlně / do ztěžklé révy sladkost poslední“ („Befiehl den letzten Früchten voll zu sein; / gieb ihnen noch zwei südlichere Tage, / dränge sie zur Vollendung hin und jage / die letzte Süße in den schweren Wein“, Podzimní den, s. 57). Za celkově nejvydařenější překlady lze považovat dvě básně z pozůstalosti – Předjaří (s. 60) a Ty poslední, přijď, již ctím, jíž se kořím (s. 80) a obě slavné básně Panter (s. 64) a Podzimní den: „Kdo teď je sám, ten dlouho bude ještě, / bude bdít, číst a dlouhá psaní psát / a alejemi budou ho pak hnát / jako list sem, tam neklid, vítr s deštěm“ (s. 57).

Olomoucké nakladatelství Aleše Prstka, soustředící se na poezii, vydává vedle dvoujazyčných titulů sbírky debutantů nebo výbory básní polozapomenutých autorů. Všechny tituly pak spojuje nepřehlédnutelné grafické zpracování. Podle svého motta chápe Aleš Prstek knihu „především jako objekt, který musí být současně esteticky hodnotný i funkční“. Malý, Ondráček a Prstek tímto svým projektem, doplněným o erudovaný doslov Lukáše Motyčky, názorně ukazují, jak takovému záměru dostát. V poezii Rainera Marii Rilka si rozhodně nepřipadají jako v cizím parku. Zaslouží si velké uznání za společné úsilí přibližující českému publiku Rilkovu živelnou tvorbu prostřednictvím svébytného uměleckého díla na poli knižní kultury. I přes vytčená zaváhání budou další překlady Radka Malého z německy psané poezie velkým přínosem pro překladovou literaturu.