Michel Jean pochází z kmene Innuů – na rozdíl od Inuitů žijí Innuové v zalesněných oblastech Kanady a živí se lovem namísto rybolovu. Patří k více než padesáti původním kanadským národům, pro něž kolonizátoři mylně používali označení „Indiáni“ a které kanadské vlády svým zločinně paternalistickým přístupem zbavili možnosti žít tradičním životem ve volné krajině. Komunity původních obyvatel (dnes souhrnně označovaných jako First Nations) v celé Kanadě dodnes čelí problémům, které jim násilná změna životního stylu způsobila.

Tady se nemůžete potulovat, vraťte se domů

Almanda, titulní hrdinka románu Kukum, který v Kanadě vyšel roku 2019 a rychle si vydobyl pozici národního bestselleru, má reálný základ – Michel Jean ji (tak přesně, jak jen dokázal) vymodeloval ze vzpomínek na svou prababičku, jak si ji pamatuje on a jeho matka a tety. Dcerka evropských přistěhovalců v dětství osiřela a vyrůstala u pěstounů mezi osadníky v okolí quebeckého jezera sv. Jana (Lac-Saint-Jean). V patnácti letech se provdala do kočovné innuské komunity, jež trávila léta prodejem kůží na jezeře a zimy v divoké přírodě u horního toku řeky Peribonky.

Od náročného života osadníků, který znamenal každodenní dřinu na poli a nejistou obživu, utekla za svobodným životem v kmeni; naučila se mluvit jeho jazykem, lovit a žít podle jeho způsobů. Innuové si zakládali na úctě ke starším, pospolitosti, rozvážnosti a zejména na sepětí s krajinou, která pro ně představovala domov, obživu i životní lásku. Po rozsáhlém zalesněném území Nitassinanu (částí Labradoru a Quebecu) se pohybovali v pravidelném tempu, aby zajistili, že bude mít komunita po celou zimu dostatek zvěře.

Zkáza komunit se plíživě blížila, až vypukla naplno: už od 18. století evropští kolonizátoři odlesňovali kanadské území, které je přes jejich snahu dodnes ze čtyřiceti procent pokryto hustými lesy. S nástupem průmyslové éry viděla kanadská vláda v těžbě dřeva obrovský finanční potenciál. A na celém území Quebecu se proto začalo kácet ve velkém. Dřevo se přepravovalo po řekách – tisíce a desetitisíce masivních plavených kmenů ničily jejich toky, a když se v nějakém místě vytvořila hráz, pomáhali si těžaři dynamitem. Záhy si přivlastnili většinu území původních obyvatel a vytlačili je do nových, umělých osad u jezer:

Muž se na mě zadíval – jistě ohromený, že mě slyší mluvit svým jazykem bez zpěvného přízvuku Innuů.
„Co tu chcete? Tady nemůžete zůstat, je to nebezpečné. Koukejte vypadnout.“
„Co jste to řece udělali?“
Těžař na mě nevěřícně vyvalil oči: „Plavíme dříví, paničko. Price si nahoře otevřel těžbu,“ řekl a ukázal násadou dýmky proti toku řeky. „No a my tu plavíme dříví.“
„Ale jak se podle vás teď máme tudy dostat na sever?“
Zpětně mi dochází, jak naivně moje otázka vyzněla. Chlap se zasmál, pak potáhl z dýmky a jeho tvář prozradila, že mu konečně svitlo, že pochopil, co jsme zač a kam jdeme.
„Tudy nikdo neprojde.“
Popošla jsem až k němu a upřeně se na něj zadívala. Nasadil si zase klobouk, aby si dodal na vážnosti.
„Těžba začíná na jezeře Peribonka. Kácí se i na Manouanu, mám chlapy i tam. Nemůžete se tady potulovat, celé území patří obchodní společnosti. Vraťte se domů.“

Kovoví ptáci odnesli děti

Žádné „doma“ samozřejmě pro tisíce původních obyvatel už nebylo. V nových osadách byli odkázáni na pomoc státu, protože už nemohli lovit. Ta ale byla nedostatečná a navíc kontroverzní. Nikdy si nezvykli na život mezi čtyřmi stěnami a začali pít. Tradiční řemesla udržovali už jen proto, aby výrobky prodávali bílým turistům, kteří začali do oblasti proudit po nově vystavěné železnici. Zoufalí Innuové se na nich často pokoušeli ukončit svůj život – a tak byli strojvedoucí navyklí zpomalit a hlasitě troubit pokaždé, když se blížili k „indiánské“ osadě.

Michel Jean na příběhu své rodiny popisuje vykořenění, které postihlo několik generací kmene Innuů. Nepoznamenalo jen osud celé komunity, ale projevilo se i v těch nejosobnějších, nejniternějších detailech – jako když si Almanda uvědomí, že už nikdy nebude moci navštívit hrob svého dítěte, protože má zákaz vstoupit na své bývalé území.

Lidé přišli o půdu, která byla pro ně i jejich předky základem života i živobytí. Kanadská vláda pak znovu zasáhla do posloupnosti generací, když v roce 1936 rozhodla, že o „indiánské děti“ z osady převezme péči stát. Děti starší šesti let musely povinně opustit rodinu, aby se naučily „civilizovaným“ způsobům ve speciálních internátech. Za celou historii této praxe do nich bylo umístěno přes 150 000 dětí, mezi nimiž panovala neuvěřitelně vysoká úmrtnost – podle střízlivých odhadů se jich pětina domů nikdy nevrátila:

Jednoho rána se na horizontu objevily čtyři hydroplány. Obkroužily Pointe-Bleu a udržovaly ve vzduchu rovnováhu houpavým pohybem svých křídel. Pak zamířily dolů a přistály na hladině Pekuakami, zrovna naproti našemu domku. S bručením tančily na vodě, než je piloti navedli ke břehu. V tutéž chvíli se po silnici od Robervalu v dodávkách přihnali strážníci kanadského královského četnictva. Ve velké limuzíně černé jako havran před nimi jeli federální hodnostáři. Zaparkovali vedle hydroplánů.
Z prvního auta vystoupil velitel a nakázal, aby se všichni shromáždili. „Jsem seržant Leroux. Jsme tu, abychom vaše děti odvezli do internátních škol. Kanada jim poskytne potřebné vzdělání.“
Lidé kolem velitele a pátera Jodoina, místního faráře, který ho doprovázel, vytvořili sevřený kruh. Seržantův hlas zněl jako polnice, jednotlivá slova se rozléhala jako hrom, když oznamoval: „Všechny děti od šesti do patnácti let musí do školy. Sbalte jim věci, za hodinu odlétáme.“ […]
Muž v sutaně, který byl zatím potichu, si vzal slovo. Ujišťoval nás, že církev se o děti postará. „Přece byste se nevzpouzeli vůli našeho Pána a naší dobré svaté Anny – aspoň v to doufám,“ pronesl sametovým tónem. Svatá Anna je naše patronka. Dokonce i já jsem proto znejistěla. […]
Četníci naložili děti do člunů a pádlovali s nimi k hydroplánům. Některé z dětí neuměly plavat a plakaly strachy, že spadnou do vody. Čluny se vrátily na břeh prázdné a stroje se začaly vzdalovat, motory řvaly, kovoví ptáci se vznesli do výšin. S plnými břichy se drali k nebi, stočili se k západu a odnesli má vnoučata a s nimi i ostatní děti. Všech, kdo stáli na břehu a nenašli sílu postavit se vůli Ottawy a Říma, se zmocňoval stále tíživější pocit studu.

Pochopit vlastní povahu

Michel Jean je původní profesí reportér a investigativní novinář. Kromě autorství vlastních próz také sestavil antologii innuských povídek a spolu s básnířkou Joséphine Bacon patří k prvním a dodnes hlavním propagátorům vydávání prózy v jazycích původních kanadských národů. Jak říká, k příběhům o své rodině se uchýlil, protože reportérská práce mu nepřipadala dost úderná, nepřibližovala dostatečně příkoří utlačovaných komunit. Zároveň pociťoval vůči svým kořenům dluh, protože patří ke generaci, která už vyrůstala ve městě a přijala většinový životní styl. Sám byl podle svých slov dlouho zvyklý své kořeny nezmiňovat a proplouvat vzdělávacím systémem i zaměstnáním v médiích coby „bílý“ Kanaďan, což mu umožňoval jeho vzhled.

Román Kukum Jeanův pomyslný dluh bohatě splácí – podařilo se mu napsat prózu, jež v první polovině pomalým tempem vyprávění ve čtenáři vyvolá dojem, že Almandinu rodinu důvěrně zná, že se stává její součástí, že s ní putuje, pracuje a loví. Když pak rodina čelí krutým dějinným událostem, i čtenář tragické osudy postav vnímá, jako by bolest byla jeho vlastní. Podobnou cestou prošel při psaní i samotný autor: v několika rozhovorech zdůrazňuje, že teprve románový návrat ke kořenům mu umožnil pochopit sebe samotného, svou povahu a osobnost.

K tématu innuských komunit se Michel Jean znovu vracel, například v románu Maikan popisuje praxi umisťování dětí do státních „převýchovných“ internátů nebo v próze Tiohtiá:ke (původní název pro quebecký Montreal) mluví o vykořenění nejmladších generací původních obyvatel, tíhnoucích k alkoholismu a propadajících se do bezdomovectví. Knihy Michela Jeana se dočkaly úspěchu ve Francii i v anglických překladech, na český překlad zatím čekají.