Michel Jean na festivalu Étonnants Voyageurs ve francouzském Saint-Malo v květnu 2024 představoval svůj román Kukum. Rok předtím za něj získal ve Francii čtenářskou cenu nakladatelství Points, což se románu vzniklému mimo Francii často nepoštěstí. Na festivalu mluvil také o své nové próze Tiohtiá:ke (původní název pro quebecký Montreal). Oba romány se dotýkají osudů innuské komunity, zdecimované spolu s jinými původními národy kanadskou vládou – první intimně vypráví o osudu autorovy prababičky, druhý o současné bezvýchodné sociální situaci příslušníků původních kmenů, která je výsledkem dlouholeté snahy o jejich vykořenění z rodných komunit.

iLiteratura: Když jsem se na tento rozhovor připravovala, mluvila jsem o vašich románech s přáteli a uvědomila si, že u nás v Česku čtenáři nemají o osudech původních národů Kanady silné povědomí. Často nevědí, že mezi ně patří tolik kmenů, neznají jejich dějiny ani vývoj politických konfliktů s kanadskou vládou. Byla bych proto ráda, aby tento rozhovor byl svého druhu úvodem do problematiky, protože vy jste pro něco takového osoba povolaná. Původním povoláním jste novinář, ale v jistém bodě jste se rozhodl vrátit se k historii své rodiny prostřednictvím prózy…
Michel Jean: Vyrostl jsem mimo svou komunitu. V Quebecu žijí původní obyvatelé (autor důsledně používá ve francouzštině výraz „autochtones“, pozn. red.) v takzvaných rezervacích, my jim ale říkáme komunity. Když se území kolonizovalo, půda byla rozdána farmářům a dřevařským společnostem. Původním obyvatelům byly ponechány jen malé kousky země, kde potom vznikly jejich osady, dnešní rezervace. Já jsem vyrůstal mimo tato území, takže nemluvím vlastním jazykem innu-aimun – tím mluví jen ti, kteří skutečně žili v komunitách. Dlouho jsem v práci a lidem kolem sebe neprozrazoval, že patřím k původním obyvatelům, protože když jsem se o tom sem tam zmínil, dostávalo se mi jen rasistických reakcí a špatných vtipů. Když novinář patří k původním obyvatelům, lidé mají za to, že nebude schopen pojmout téma původního obyvatelstva objektivně. Přitom nikdo nevidí problém v tom, že se ženy angažují v problematice potratů nebo že frankofonní Quebečané mohou mluvit o svém vzdělání a jazyce… pro autochtonní obyvatele přesto tohle neplatí. Rasismus je v Quebecu občas subtilní, ale stále přítomný. Když jsem začal publikovat, zkraje jsem se tématu původních obyvatel tolik nevěnoval. Pak jsem napsal první knihu, Atuk, která je o osudech mé babičky, s níž jsme si byli velmi blízcí. Žila tradičním způsobem života v lese až do doby, než se vdala. A já při psaní té knihy najedou pocítil, že jsem se svou komunitou ztratil spojení. Už jsem se do ní nemohl vrátit, protože babička byla po smrti. Ale někdy v té době mě navštívila sestřenice, znala mě jen z televize, bylo to poprvé, co jsme se potkali osobně. Řekla, že se mnou musí mluvit, a pověděla mi: Micheli, máš v sobě Indiána.

iLiteratura: Co to znamená?
Michel Jean: Zeptal jsem se na totéž: To je moc hezké, ale co to znamená? A ona na to: Když tě vidím v televizi, ostatní novináři se pořád vztekají – to je ostatně v novinářské profesi skutečně běžný jev –, ale ty jsi vždycky klidný. To je ten Indián v tobě. Zasáhlo mě to, protože to byl pravdivý postřeh. Vždycky jsem byl takový, ale myslel jsem si, že je to prostě moje povahová vlastnost. A ona mi řekla, že je to vlastnost kulturní. A takhle – díky mé sestřenici Jeannette – se započal můj návrat.

Napsal jsem pak román Maikan, který vypráví o osudu Jeannette – jak ji a její sestry poslali do internátu pro původní obyvatele. Když se řekne internát, člověk si představí školu, ale tohle bylo něco úplně jiného. Byla to zařízení, kam byli na základě tzv. zákona o Indiánech násilně umisťovány děti mezi 5 a 15 lety. Účelem internátu bylo zabít v dítěti Indiána – to zákon výslovně stanovoval.

Chtěli z nás udělat civilizované lidi

iLiteratura: Takže šlo o převýchovu?
Michel Jean: Přesně tak. Když chtěli Jihoafričané vystavět doktrínu apartheidu, přijeli se inspirovat kanadským zákonem o Indiánech. Lidé, kteří si tím systémem prošli, mi vyprávěli, že se s dětmi zacházelo jako s dobytkem – byly násilím odvážené v nákladních letadlech bez sedaček tisíce kilometrů od domova, na ostrov uprostřed Severního ledového oceánu. Když vystupovaly z letadla, přepočítali si je – kdo vystoupil jako dvaadvacátý, dostal jméno Dvacet dva a podobně. Oholili jim vlasy, umyli je, zakázali jim používat rodný jazyk, přísně je za to trestali. Neustále je nutili opakovat, že jejich rodná kultura je zaostalá, že jejich rodiče trpí mentální retardací. A vtloukali jim, že z nich udělají civilizované lidi. Na konci z nich byli lidé rozbití.

Kukum, román, který vyšel o něco později, v roce 2019, vznikl také z konkrétního popudu – uvědomil jsem si, že Quebečané nemají sebemenší ponětí o tom, jak vypadá život původních obyvatel ani proč žijí v rezervacích. Ve vztahu k autochtonním komunitám se řešily hlavně sociální problémy. Míra sebevražednosti, alkoholismu, násilí, zneužívání drog, bezdomovectví – to všechno jsou jevy, kterými původní obyvatelé trpí mnohem více než zbytek kanadské populace. A je to právě důsledkem činnosti internátů. Jde o problémy, které internáty vytvořily tím, že rozbily rodiny a celá společenství.

Quebečané mi často namítali, že původní obyvatelé přece žijí v rezervacích už od dob Nové Francie (označení pro území kolonizovaná v Severní Americe Francií v letech 1534–1761, pozn. red.). A já jim na to odpovídal: Kdepak, moje matka se narodila ve stanu v lese, moje babička se narodila ve stanu v lese… Až já jsem se narodil v porodnici. Nebo mi dřív lidé tvrdili, že prý původní obyvatelé žijí v rezervacích, protože prohráli válku! Ale my jsme přece nikdy žádnou válku nevedli. Lidé neznají svou vlastní historii; ani původní obyvatelé ji neznají, protože o tradičním způsobu života se dozvíte mnohem víc, když si s prarodiči sednete večer kolem ohně, než ve škole, kde máme stejný vzdělávací program jako bílí Kanaďané. Proto jsem potřeboval napsat Kukum – aby lidé pochopili, proč zanikl kočovný způsob života, jak původní obyvatelé přišli o svá území a že se to stalo před méně než sto lety. Jsou to problémy, které způsobila kanadská společnost. A ta je může soudit tehdy, až za ně přijme svůj podíl odpovědnosti. Nemůžete někoho praštit a o dvě hodiny později mu vyčítat, že má monokl.

iLiteratura: Vaše babička se provdala za bílého dělníka, který stavěl v její osadě železnici – vlaková doprava byla přitom další katastrofou, se kterou se komunity potýkaly.
Michel Jean: Ano, to byla má babička, také se jmenovala Jeannette. Když stavěli železnici, tak samozřejmě nechtěli vést koleje přes zemědělskou půdu, takže je vedli přes území původních obyvatel a rezervace. Vlak projížděl hned kolem jejich domu – v Kukum píšu o tom, že po nich chtěli, aby dům přesunuli. Takhle se babička poznala se svým budoucím manželem – pracoval u nich na zápraží. Měl složité postavení, jeho matku manžel opustil a už se nevrátil. Po dvou letech počala mého dědečka s jedním z původních obyvatel, ale protože se nevzali, syn byl oficiálně zapsán jako dítě prvního muže a měl status bělocha. Když si vzal mou babičku, ona podle zákona o Indiánech musela opustit rezervaci – proto jsem také vyrostl mimo komunitu, zákon nás k tomu donutil.

Podráždění a vztek

iLiteratura: Jak vaše rodina vnímala, že si babička vzala „bělocha“? Bylo to tenkrát něco běžného?
Michel Jean: Můj pradědeček Thomas Siméon byl tenkrát proti tomu, i když sám si také vzal bílou ženu. Možná proto, že věděl, že dcera bude muset opustit rodinu, že ji k tomu zákon donutí. Nebyl ani na svatbě. Ale babička se stejně vdala. A její matka Almanda jí na svatbu šla. Protože pak rodina žila mimo komunitu, moje matka a moje tety čelily spoustě rasistických projevů. Jejich rodina byla jediná autochtonní rodina ve městě. Severoamerická společnost žila z těžby dřeva a jiných zdrojů a na původní komunity tenkrát nahlížela skutečně jako na primitivní. A když jsi ve vesnici ten primitiv, lidi si na tebe ukazují prstem – hele, to jsou oni, Indiáni. Babička skrývala, že je z původního kmene – nevypadala na to, stejně jako můj dědeček. A moje matka byla ze svých sester vlastně jediná, která své děti vychovávala se vzpomínkou na původní kulturu. Byli jsme jediní, kdo jezdil do původní osady Mashteuiatsh za prababičkou Almandou, pak jsem tam jezdil i sám, takže jsem si nějaký kontakt uchoval nejvíc – na rozdíl od mých mladších bratrů, kteří tam tolik nejezdili. Bratranci tam nejezdili vůbec. Nikdo v tom neviděl smysl, pouto se ztratilo – dodnes jsou v rodině lidé, kteří tím dědictvím žijí, a pak takoví, třeba jako moje tety, kteří na rodinné slavnosti nepřijedou, přestože je zvu – trochu mě to bolí, protože je mám rád. Chápu, že to není jejich chyba, ale stejně mě to pokaždé zamrzí.

iLiteratura: Když jste v sobě při psaní svých románů začal otevírat všechny tyto zapomenuté dveře rodinného osudu, co to ve vás vyvolalo? Umím si představit, že člověk musí tváří v tvář podobným zkušenostem cítit příšerný vztek…
Michel Jean: Přišla taková chvíle, kdy jsem dostal vztek – když jsem v Kukum psal kapitolu o tom, jak se rodina vrací po řece na své území, ale zjistí, že řeka je zničená plavením dříví a oni už se domů nedostanou. Strávil jsem u té kapitoly večer, dokončil jsem ji – byla neděle, osm hodin. Zavolal jsem kamarádce, která je také z původního kmene, a řekl jí, že se omlouvám, že ji ruším takhle v neděli, když je s rodinou, ale že jsem zrovna dopsal kapitolu a mám takový vztek, že si o tom potřebuju popovídat s někým, kdo je taky autochtonní. A ona odpověděla, že mi rozumí, jen ať mluvím. Bohužel si myslím, že i tohle je dnes součástí identity původního obyvatele. Nejsem povahou vzteklý člověk, ale čím dál častěji se mě zmocňuje určité podráždění – třeba když quebecká vláda před dvěma týdny oznámila, že zakládá muzeum quebeckého národa. V Quebecu je dvanáct národů, z nich jedenáct patří k původním obyvatelům – ale ty pro premiéra a ministra kultury ke quebeckým národům nepatří. Nemáme prý stejné dějiny, takže postaví muzeum frankofonního národa. Jiným národům samozřejmě peníze na muzeum nedá. Jeden historik se nedávno vyjádřil, že původní národy tvoří pouze prehistorii Quebecu, nejsou tak součástí „skutečných“ dějin. Takže s námi se nepočítá. Víte, špatně se mi to o tom mluví, protože je to tak neuvěřitelná pitomost.

V Quebecu dnes totiž panuje určitý konflikt mezi autochtonními obyvateli a nacionalisty – neplatí to o všech nacionalistech, ale o některých ano: Už čtyři sta let bojují s anglofonní federální vládou za to, aby měl Quebec určitou autonomii, a mají dojem, že když původní obyvatelé říkají, že jsou tady také, a to už nějakých čtyři sta let, jako by tím snižovali jejich nárok, jejich územní legitimitu. Takže je vlastně složitější patřit k původnímu národu v Quebecu než ve zbytku Kanady – ne že by samotní lidé byli větší rasisti, ale celé jedno politické hnutí nás upozaďuje a zneuznává. To je pro nás přece jen dost těžké. Ale obecně nejsem naštvaný člověk, neviním z ničeho konkrétní lidi, nemyslím si, že bílí jsou špatní a Indiáni dobří. Jen se snažím poukázat na některé situace, aby je lidi pochopili. Myslím, že hlavním problémem je nevědomost. Když lidem ukážeme skutečnou historii, budou schopni se jí otevřít. A jsem moc rád, že se mé knihy čtou i mimo Quebec. Protože to zpětně vytváří určitý tlak na i na Quebec samotný. Protože dlouho nás tam nikdo neposlouchal. Ale s nástupem internetu se to začalo trochu měnit, dnes už je těžší nás neslyšet.

Cesta k porozumění je dlouhá

iLiteratura: Máte dojem, že by se mohla v Quebecu revidovat i otázka původních národů s tím, jak se v rámci globalizace čím dál zvučněji mluví o ekologických tématech a problémech? Otevírá se například téma zničujících dopadů těžby dřeva, které popisujete i v románu Kukum. Přece jen, když si společnost přizná, že se dopustila zločinu na přírodě, mohlo by s tím jít ruku v ruce i přiznání, že zničila celé národy, které s ní byly pevně spojeny, žily v ní a v souladu s ní…
Michel Jean: Tohle je těžké, protože Kanada vznikla nedávno a celé její obydlené území se vytvořilo na základě odlesňování. Spousta vesnic dodnes žije z těžby dřeva. Vezměme si třeba soba karibu, ten je takovým kanadským erbovním zvířetem: jednoho konkrétního druhu lesního karibu zůstalo tak málo, že vláda dělá, co může, aby ohnula zákony a na federální úrovni ochránila lesní zóny, ve kterých karibu přežívá. Zároveň ale nechce uškodit dřevařskému průmyslu, protože v těch zónách jsou obce, jejichž obyvatelé by bez těžby dřeva přišli o práci. Podle mě je to předem ztracený boj, protože jsme ho už jednou viděli – když rybáři bojovali proti zákazu lovu tresky, vyhráli soud a mohli tresku lovit dál, až u nás žádná treska nezbyla (spory o tresku probíhaly v Kanadě v roce 1992 a přes přijaté regulace se tyto populace ryb dodnes nepodařilo obnovit, pozn. red.). Lesy se obnoví, ale trvá to dvacet let. Takže v Kanadě sice sledujeme principy ochrany přírody, podepisujeme dohody o ochraně druhů, ale dopustili jsme, že karibu skoro vymřel. Protože když jsou ve hře pracovní místa, je najednou diskuse úplně jiná. Cítím, že v mladé generaci, dejme tomu u lidí pod pětatřicet let, se přístup hodně proměnil. Jsou mnohem otevřenější vůči otázkách prvních národů, a to nejen u nás, ale i na Novém Zélandu, v Austrálii, Evropě, USA, tam všude téma hodně rezonuje. Ale i u starších lidí se občas stává – když objeví, že pravda je trochu jiná, než jim vyprávěli –, že se jejich vztah k otázkám životního prostředí promění. Hodně lidí mi říká, že bychom se měli přístupem prvních národů k přírodě inspirovat. Možná to nakonec pomůže.

iLiteratura: Jak by taková inspirace přístupem prvních národů k přírodě mohla v praxi vypadat?
Michel Jean: Lidé ze Západu ani dnes úplně nerozumí tomu, jaký vztah původních národů k přírodě vlastně je. Proto o tom často mluvím. Máme odlišné přístupy. Západ žije ve společnostech, založených na nepřetržitém růstu. Na vrcholu pyramidy života jsou lidé, savci, pak plazi a tak dále; lidé využívají přírodní zdroje, aby vytvářeli civilizaci. Vynalezli jsme kolo, auta, letadla, rakety, sledujeme neustálý progres. Ale najednou se objeví problém oteplování a něco nám v tom začne dřít. Innuové oproti tomu nezacházejí s představou křivky nebo pyramidy, ale s představou kruhu. Vesmír je kruh. Uprostřed kruhu jsou si všichni živočichové rovni a člověk je nepřevyšuje. A když lovec zabije soba, myslí si, že se to stalo proto, že sob vědomě daroval svůj život, aby lovec mohl žít. Na oplátku lovec masem nemrhá, loví, jen kolik potřebuje, má úctu k duši zvířete. Jedná se tedy o společnost, založenou na harmonii druhů. Přístup k využívání přírodních zdrojů je úplně jiný. Takový přístup vyžaduje po člověku oběti, nevede ho ke shromažďování majetku, na kterém jsou západní společnosti vystavěné. Takže cesta ke vzájemnému pochopení je ještě dlouhá.

Univerzální příběhy

iLiteratura: Na festivalu v Saint-Malo jste měl také debatu s maorským spisovatelem Witim Ihimaerou. A divákům se mohlo zdát, že vaše texty jsou ve vzájemném dialogu, i když vznikaly v různých koutech světa. Když jsem před časem zpovídala Marysu Condé, vyprávěla mi o tom, že si postupem doby uvědomila, jak jsou příběhy univerzální. A to samé napadalo mě při četbě románu Kukum. Texty vás tří spojuje, že jsou vyprávěné, jako by je jejich vypravěči v roli předků chtěli předat svým dětem. Vzbuzuje to ve mně silnou odezvu a říkám si, jestli právě takovéto vyprávění předků není něčím, co současnému vystresovanému městskému člověku v životě schází. Stává se vám často, že se vám snadno vede dialog s autorem z jiné kultury?
Michel Jean: Ano, často. Nepřekvapuje mě to, ale považuji to za krásné. Líbilo se mi, když Witi vzpomínal, jak mu babička řekla: Vezmi svou minulost a rozprostři ji před sebou. Je to nádherná věta. Před dvěma lety jsem byl ve Švédsku, kde jsem mluvil s jednou básnířkou z kmene Sámů. A co mi vyprávěla, byla stejná realita, jakou žijeme my, stejný vztah k zemi. U nás sice soby tradičně lovíme, zatímco Sámové je domestikovali a vodili je ve stádech – putovali se svými stády přes tři nebo i čtyři země. Pak se vrátili do Švédska a tam jim řekli: Vždyť jste odešli, už se sem nevracejte. Mají se svým územím stejné potíže. V Čechách je vymezené území vaší země jasné, stejně tak ve Francii: hranice státu máte jednoznačně stanovené. Ale první národy takhle nefungují – země není naše, ale my jsme její. Harmonie druhů, o níž jsem mluvil, míří stejným směrem, prozrazuje náš vztah k zemi. A sámská básnířka mluvila o tom samém. I Witi včera ve svém zpěvu ukazoval něco podobného. Takže něco sdílíme: na celé planetě první národy stále tvoří společnosti, v nichž lidé žijí v určité harmonii s přírodou, namísto toho, aby své prostředí zneužívali. V Severní Americe nejsme jediní, koneckonců i v Asii první národy kočovaly ještě dříve než my v Kanadě.

iLiteratura: V České republice máme početnou romskou minoritu, která po dlouhou dobu žila kočovným způsobem života. Pak zákony kočování zakázaly a romské komunity uzavřely do obcí. Tito lidé dodnes bojují s větší mírou nezaměstnanosti a dalšími překážkami, které často vytvořil stát. A teprve v posledních desetiletích se množí a vydávají texty romských autorů, případně texty v romském jazyce. Díky tomu objevujeme, že celou dobu tu paralelně s námi byla bohatá tradice vyprávění, která se liší od hlavního proudu.
Michel Jean: Zrovna jsme v Bretani. A i tady mi lidé říkají, že jejich jazyk a jejich kultura byly potlačeny. A lidé v produktivním věku tu nemluví bretonsky – jejich rodiče ano, jejich děti začínají bretonštinu znovu objevovat ve školách, i když mluví bretonsky s francouzským přízvukem, stejně jako když se bretonsky učí Francouzi. Ale mezi nimi je jedna či dvě generace, které bretonštinu neznají. Před dvěma lety jsem byl v Estonsku, kde jsem slyšel, že moje vyprávění v lidech silně rezonuje, protože stejnou zkušenost měli s Rusy – žili ve své zemi, pak je obsadili Rusové a s nimi přišly stovky tisíc lidí, kteří si zabrali půdu, obsadili perspektivnější zaměstnání, vytlačili estonský jazyk a kulturu. Takže jsou to jiné kultury, ale stejné příběhy.

iLiteratura: Jak vaši příbuzní reagují na romány, které se zakládají na vaší, ale i na jejich rodinné historii? Čtou je?
Michel Jean: Kolem toho vznikla hrozně zvláštní situace. Byl jsem přesvědčený, že celá rodina bude ráda, že jsem ten příběh popsal, že ho pro sebe bude moci objevit – ale nebylo to tak. Mé tety se mnou o tom prakticky nemluvily. Vím, že mé matce se knihy líbí. I když nemá ráda, když o některých věcech píšu, protože to otevírá její staré rány. Někteří příbuzní nejsou velcí čtenáři. Ale z původních komunit se mi vracely spokojené reakce, což mě potěšilo. Protože píšu hlavně pro ně, aby znali vlastní dějiny, které jim školní osnovy neosvětlí. Moje texty také povzbudily další autory z okruhu původních obyvatel, nové hlasy. Byl jsem první, ale jak jdou roky, je nás čím dál víc. A to mě uspokojuje – protože ve skutečnosti doufám, že jednoho dne se budu moci posadit někde na břehu moře, nalít si skleničku a říct si: moje práce je hotová.

Tiše a pomalu, o to naléhavěji

iLiteratura: Román Kukum je zajímavě vystavěn: při četbě je čtenář první polovinou takřka kolébán, plyne pomalu a jednoduše, vidíme poklidný život bez jakýchkoliv konfliktů. Pak se příběh prudce přelomí a vpadnou do něj osudové rány. Zvolil jste takovou formu vědomě? Cílil jste na efekt, kdy se čtenář nejprve nechá ukolébat, aby byl pak z klidu vytržen o to brutálněji?
Michel Jean: Spousta lidí se domnívá, že takzvaná primitivní společenství nemají vlastní literaturu, a proto nejsou součástí dějin civilizace – že jejich životy jsou jakousi prehistorií (jako to říká i quebecký ministr kultury). V první polovině knihy Kukum jsem se snažil o to, aby čtenáři pochopili, že způsob života, který vedou původní národy, má stejnou hodnotu jako jiné způsoby života. Není lepší, ale rozhodně ani ne horší. Prostě se jen liší od toho, co známe ze západních společností. Postava Almandy nám umožňuje poznávat spolu s ní právě tento způsob. Ve svém skutečném životě byla má prababička (která „sběhla“ od adoptivní rodiny a provdala se do innuské komunity, pozn. red.) svým novým životem nadšená, byla fascinovaná a okouzlená tím, co objevovala. Protože co znala předtím? Společenství osadníků žila na malých kouscích kamenité půdy, ženy rodily jedno dítě po druhém – patnáct, osmnáct dětí… Byly k tomu nuceny místními faráři, kteří obcházeli domácnosti: Ty nejsi těhotná? Jak to, že nejsi těhotná. Lidé měli potíže naplnit i svoje nejzákladnější potřeby. Jaképak to jsou životní obzory? Byla to deprimující existence, v níž se člověk ze svého políčka dostane jednou za týden, když si v neděli zajde do kostela. Almanda to dobře viděla, a když pak poznala Thomase, viděla zase jeho život: cestu, svobodu. Nebylo to bez chybičky, mělo to své mouchy – i v kmeni se umíralo hlady, Almanda přišla o dítě, její nový svět nebyl dokonalý, ale mohla dýchat svěží vzduch, zatímco ve své původní komunitě se dusila. A právě to může čtenář skrze postavu téhle bílé ženy objevovat.

Román se láme ve scéně plavení dřeva. Od začátku jsem věděl, že tahle scéna musí v knize být, jen jsem ji oproti původnímu plánu trochu přemístil. I ve skutečnosti se to událo přesně tak, jak jsem to popsal. Chtěl jsem, aby čtenáři pochopili, že se to stalo s nečekanou brutalitou, bez upozornění, bez vysvětlení. Proto je začátek tak pomalý a pak se rytmus vyprávění zrychluje, události následují jedna po druhé. Další věc je, že jsem záměrně vystavěl první polovinu jako něžné, jemné vyprávění – protože kolem sebe osobně vidím tolik násilí a tvrdosti; když se od toho neoddálím, zavalí mě to a pohltí mě hněv. Takže jak jsem říkal i včera na debatě: Křičím, ale potichu. Proto se i můj text nese tak zvolna. Nevím, jak to vyzní v překladu, ale originál jsem záměrně psal způsobem, který má evokovat prostotu a jednoduchost, což pro mě není úplně snadné, běžně píšu jinak. Kukum měl před finální podobou asi deset verzí. Zhruba čtvrtinu textu jsem vyhodil, protože jsem chtěl, aby z knihy a jejích postav dýchal klid. Chtěl jsem, aby se mé postavy vyjadřovaly jen v málo slovech – nemůžeme nechat Thomase Siméona mluvit jako rétora, on se tak nevyjadřoval, negestikuloval, neměl velkou slovní zásobu. Charakter postav se musí poznat z jejich slov, z chování.

iLiteratura: Kukum je navíc psán jako vyprávění Almandy, navozuje dojem orálního vyprávění.
Michel Jean: Ano, a každé slovo toho musí v literárním plánu říkat co nejvíce. Bylo to pro mě náročné, ale zvolil jsem ten způsob vědomě – odstranil jsem všechna příslovce, text neobsahuje skoro žádná přídavná jména. Občas mi lidé říkají, že mají rádi mé popisy, a já jim odpovídám: Díky, ale v té knize žádné popisy nejsou. Ve skutečnosti nepopisuji místa, vyjadřuji jen to, jak se vůči těm místům cítíme, a doufám, že si o nich čtenář vytvoří v hlavě vlastní představu. Když si vezmeme začátek románu Kukum, stojí v něm: „Moře mezi stromy. Voda kam až oko dohlédne, podle nálady nebe šedá nebo modrá, protnutá ledovými proudy. Jezero je krásné a děsivé zároveň. Nezměrné. A život u něj je stejně křehký jako plný ohně.“ Krom toho, že je jezero velké a že jsou kolem stromy, to o místě nic moc výslovně neříká. Jde o obrazy. „Moře mezi stromy“ jsou tři slova, to není na popis moc, ale čtenář si udělá obrázek. Dál vytvářím obraz nezměrnosti, která je nádherná; modrá je krásná, šedá děsivá, navozuje to představu míru, ale i nebezpečí. Když jste u jezera, je přesně takové. Pokaždé, když píšu, snažím se svým psaním vyvolat nějaký dojem a ten pak ve čtenáři vyvolá představu. Možná to nevyjde pokaždé, ale snažím se. A když postava něco dělá, pokouším se o to, aby nebylo nezbytné to přímo říct, ale vyvolat u čtenáře stejný pocit. Když se Almanda škrábe nahoru po útesu, nenapíšu, že je strmý a že je to pro ni namáhavé, ale popisuji, že ji pálí nohy, že zakopává, zatíná nehty do kamenů, znovu se zvedá, má před očima mlhu a těžce se jí dýchá… Celé mé psaní je vystavěné z takových pasáží.

iLiteratura: Když kolem poloviny románu Almanda ztratí dítě, cítila jsem se, jako by o člena přišla moje vlastní rodina – její emoce mě zasáhly takhle silně…
Michel Jean: Kdyby čtenář u mých knih nic necítil, měl bych za to, že jsem selhal. Víte, ty knihy můžete číst pro milostnou linku, protože máme rádi přírodu, nebo pro jejich příběh. Ale já je v základu píšu proto, abych vyprávěl o nuceném usazování kmenů – ten příběh, který lidé prožili, se skrývá pod všemi dalšími vrstvami jako základ malby. Snad to ke čtenáři proniká: když na sto stránkách s Almandou žijete, zjistíte, že se jí líbí to, co se líbí i vám, začnete cítit podobné věci jako ona, v hloubi pochopíte, že určitá krása se skrývá i ve dni, kdy o všechno přijdete. U kapitoly o plavení dřeva pocítíte stejný vztek jako ona a já už vám nebudu muset vysvětlovat, co udělali původním obyvatelům, protože to sama budete cítit. A to je pro mě velká výhoda literatury, proto nepíšu eseje ani netočím dokumenty. Protože mám za to, že román je způsobem vyjádření, že román je sice tichým, ale silným jazykem – ještě silnějším než filmový jazyk.

iLiteratura: Vyvolává v nás nostalgii, ale zároveň určitou bojovnost.
Michel Jean: Přesně tak.