Současný korejský autor Pak Mingju (nar. 1968) otevírá v knize Castella (2005, č. 2021) otázky hodnot v konkurenční jihokorejské společnosti. Vybaven nadsázkou a obrazotvorností vypráví krátké příběhy lidí vystavených absurdním situacím, jako jsou útok mimozemšťanů a obřích olihní nebo přílet hejna šlapadel s funkcí nízkonákladové letecké dopravy. Ty je však nestaví do o nijak větší nejistoty než nástrahy pro nás známého světa: nedostatek pracovních příležitostí, přijímací zkoušky či dopravní zácpa. Všechny povídky sledují osudy mužských postav, společným tmelem jsou pocity zaseknutosti a bezmoci, ze kterých hrdinům pomáhají podivné události od hlučné ledničky po napadení světoznámým wrestlerem.

Castellu tvoří deset povídek o jedincích, kteří se nacházejí v jakémsi životním mezičase a ještě si nestačili vydobýt půdu pod nohama a pozici ve společnosti – ukončují školu, učí se na kvalifikační zkoušky, chodí na neplacenou stáž. Příběhy, z nichž každý je věnován jinému korejskému autorovi, jsou zasazeny do nám známého a snadno pochopitelného prostředí okořeněného něčím nestandardním, v doslovné interpretaci zcela absurdním. Klasický korporátní svět, kde je možné propadnout počítačové hře a proměnit se v mývala. Náročný farmářský život ještě ztížený útoky mimozemšťanů. Nebo třeba povolání tlumočníků blbounů nejapných, které vymřelo spolu s nimi.

Korejci nejsou bezchybní

Pak Mingju je spolu s Kim Onsuem (nar. 1952, česky vyšel v roce 2020 román Skříň #13) a Čchon Mjonggwanem (nar. 1964, česky vyšly jeho povídky v antologii Dveře úsvitu, 2022) hlavní osobností jihokorejské generace moderních spisovatelů píšících od počátku nového tisíciletí konečně bez omezení autoritářskými režimy. Vystudoval tvůrčí psaní a roku 2003 debutoval novelou Čigu jongung čosol (Legenda o superhrdinech Země), za kterou získal Cenu Muhaktongne pro začínající spisovatele (Munhakdongne New Author Award). Od té doby obdržel další literární ceny včetně Ceny Sin Tongjopa za kreativní psaní (The 23rd Shin Dong-yeop Creative Writing Award) právě za sbírku Castella v roce 2005 a prestižní Isangovy ceny za literaturu za rok 2010 (Yi Sang Literary Award).

Pak Mingju se odklání od dosavadních exportních narativů o bezchybné a jedinečné korejskosti. Popisuje nespravedlivé a nesmyslné stránky společnosti s přesahem do filozofických témat překračujících hranice jedné kultury. Pracuje s naturalistickými a existenciálními motivy – společenskou neprostupností, pocitem izolovanosti, vztahem peněz a lidské důstojnosti. Přes vážnost svých témat je Pak známý nadsázkou a lehkostí, z jeho psaní je cítit optimismus vycházející z humanistického základu. Autor pracuje s alegorií, hojně využívá slovní hříčky a kulturní i historické reference. Každá z povídek ve sbírce je věnována někomu z jeho blízkých. V Koreji je velmi populární a byl přeložen i do několika světových jazyků. Byť je považovaný za excentrického, nerad poskytuje rozhovory a nedělí se o své plány do budoucna. Do češtiny jsou přeložené ještě čtyři jeho povídky v antologii Dveře úsvitu (2022), kde nalezneme i texty jeho dalších generačních souputníků.

Solidarity s vyvrheli

Povídky z Castelly spojuje motiv hledání smyslu v rigidní hierarchické struktuře, do které představitelé nezapadají. Autor sympatizuje s nonkonformisty, kteří kvůli svým hodnotám, zkušenostem nebo osobnostním charakteristikám nemohou být součástí většinové společnosti a v důsledku toho vedou život v chudobě a na okraji. Řešení se většinou nalézá v sounáležitosti s vyvrheli, ve vymanění se ze společenských pravidel proměnou v mývala, žirafu nebo odletem na šlapadle či papírové vlaštovce. Ačkoliv se v textech objevují absurdní prvky, jejich jádrem jsou lidé a jejich vztah ke společnosti. Absurdita zde není pro efekt; naopak, vede postavy k tomu, aby si uvědomily absurditu svých dosavadních životů a přehodnotily svou roli ve světě.

Povídky mnohdy kombinují faktické údaje s fikcí. V jedné je převyprávěna historie chladících technologií, jinde je popsán proces vyhlazení ptáka Dodo na Mauriciu. Příběh vyvolává zvědavost a potřebu ověřit, kde začíná fantazie a zda jsou data a jména reálná. Texty se sice odehrávají v kulturně poměrně vzdálené Koreji, případné vysvětlivky jsou však do nich umně vbudovány a místní fenomény, jako jsou povinná vojenská služba, jasně daný vztah nadřízeného a podřízeného či specifické lokality jako obrovský zábavní park Everland, je v případě zájmu snadné dohledat. To platí i pro hojné narážky na americké hudební skupiny a historické osobnosti: od Francise Bacona po Buzze Aldrina.

Postupné odhalování vrstev

Pakova sbírka ani po několikerých přečteních neodhaluje všechny své vrstvy. Bohužel se v překladu nevyhnutelně ztrácí řada narážek a slovních hříček, které dávají alespoň částečný smysl mnohdy nesmyslně znějícím názvům a frázím. Příkladem budiž povídka Měsíčník svítivý. Je ze sbírky snad nejhůře srozumitelná a nejtěžší na čtení – možná právě proto, že samotný její název je těžko přenositelnou slovní hříčkou. Latinský název měsíčníka zní mola mola, což zároveň v korejštině znamená „nevím, nevím“ a text se na to několikrát odkazuje. V takových momentech si čtenář může říct, zda je vůbec cílovým publikem, jako by byly některé příběhy postavené na interním vtipu, kterému nemá šanci porozumět. Kniha místy vyvolává pocit, že je za ní něco víc, co nám uniká kvůli nedostatku kontextu, nepřeložitelnosti jazykových narážek či nedostatečnému odstupu. Troufám si ale odhadovat, že ani čtenář originálu všechny vtipy a metafory neodhalí ihned. Ovšem i bez porozumění slovním hříčkám a historickým metaforám povídky z většiny potěší, pobaví a přivedou k zamyšlení. A s každým dalším přečtením poodhalí další vrstvy.

Na některé příběhy je třeba mít náladu, některé sednou víc, některé méně. Mnohé jsem docenila až s odstupem či po opakovaném čtení. Pokud čtenáře určitá část knihy v daný okamžik nezaujme, doporučila bych ji přeskočit či nechat na jindy, protože v ní pro její absurdní povahu nenaleznete rozuzlení, které by nepříjemnou četbu ospravedlnilo. Někdy můžeme být v rozpoložení číst o blbounech se zácpou, kteří zrcadlí dopady lidské honby za bohatstvím, jindy spíše o výletě do vesmíru v papírovém letadélku s Buzzem Aldrinem. Osobně se ke sbírce vracím, své okolí jsem donutila alespoň jednu dvě povídky přelouskat, protože mě doposud baví rozebírat Pakovu mnohovrstevnou symboliku a fantaskní nápady. Čím víc nechávám textům prostor, aby se mi rozležely v hlavě, tím podnětnější mi připadají, tím větší dojem ve mně zanechávají.

Autor píše nekonvenčním jazykem, hraje si s formátem odstavců, repeticí, metaforou i zvukovou stránkou. Fantazií a nepředvídatelností povídky asociují postavy z Pohádek Miloše Macourka, tedy kdyby děti z jeho příběhů vyrostly a musely se popasovat s každodenním životem studenta či kancelářského pracovníka, anebo Alenku v říši nekonečných přesčasů a drahého podnájmu. Ráz humorné společenské kritiky vystihují slova středoškoláka z povídky Cože? Já jsem přece žirafa, který má brigádu pušmena a tlačí lidi v době dopravní špičky do metra: „Svět byl jako metro. Na vagón maximálně sto osmdesát lidí, ve skutečnosti jich tam muselo být aspoň čtyři sta.“ Osamělí protagonisté ve své izolaci budují teorie a konstrukty až do okamžiku, kdy jsou konfrontováni projevem laskavosti – probiotetkou, která jim řekne, co to plácají za blbosti, že nevypadají zdravě, a podává jim na trávení jogurt jakult. Nebo mývalem, který jim ve veřejných lázních pořádně vydrbe záda. Zní to absurdně. Taková Castella je. Plná hmoty a surovin, zvířátková. Ve světě, který je jako metro.