Hlavními hrdinkami povídkového cyklu Ženské lži současné ruské spisovatelky Ljudmily Ulické (*1943) jsou ženy: příslušnice tohoto pohlaví ve všech svých podobách a stádiích, od dívenek po ženy zralé. Žijí různé životy a mají mnohdy strastiplné osudy, o čemž se čtenář dozvídá prostřednictvím vypravěčky Ženi, obratné pozorovatelky každodennosti se špetkou naivity, která (Žeňa i její naivita) dává prostor pro rozvinutí oněch malých nepravd, jimiž si hrdinky často zkrášlují či usnadňují dennodenní šeď.

Ljudmila Ulická je renomovaná autorka, jež byla oceněna nejednou literární cenou, a která se kromě literatury pohybuje dokonce i v oblasti divadla. Povídkový cyklus Ženské lži byl vydán v Rusku v roce 2003 a po deseti letech se v překladu Aleny Machoninové dostává i k českému čtenáři. Ženské lži sestávají ze šesti kratších textů – Diana, Bratr Juročka, Vyčerpané téma, Přírodní úkaz, Šťastná náhoda, Umění žít. Jejich scelujícím prvkem je pozorovatelka a zároveň vypravěčka pozorovaného Žeňa, která spolu s dalšími hrdinkami prožívá prapodivné příběhy, zasazené ještě do minulých dob sovětského Ruska. Ženiny přítelkyně, kamarádky, známé a příbuzné odhalují před jejíma očima zvláštní až kuriózní historky a peripetie vlastních životů, jejichž společným jmenovatelem není ani tak lež jako spíše ženská fantazie, jež tyto příběhy probouzí k životu (lživá zpráva o smrti dětí náhodné dovolenkové známé, milostný poměr mezi dívkou-dítětem a dospělým mužem…).

To, co čtenáře upoutá jako první, je stupeň neobvyklosti jednotlivých příběhů. Ač název předznamenává mnohé, už první povídka (Diana), ve které se Žeňa dozvídá o tragické smrti čtyř dětí své náhodné známé, s níž tráví večery na dovolené, což se ve výsledku ukáže jako obyčejná blamáž, zarazí neadekvátností. Podobné kuriozum je pak v menší či větší míře přítomno ve všech povídkách – snad jen v povídce Bratr Juročka je absurdita zápletky nižší. Hrdinkou této povídky je Naďka – mystifikátorka, dívenka obdařená bohatou fantazií, hraničící s chorobou. Díky ní, ale možná díky nějakému zvláštnímu osobnímu kouzlu si dokáže podmanit všechny ve svém okolí. Naďčin charakter Ulická předvádí s tak mistrným důrazem na detail, že čtenář o její existenci (na rozdíl od existence jiných hrdinek a jejich příběhů, které v kontrastu k Naďce působí nejen nepatřičně, ale především nedůvěryhodně) nepochybuje.

Z výše řečeného by se mohlo zdát, že za hlavní slabinu knihy, která plodí všechny další pochyby, považuji míru mystifikace a nepravděpodobnosti, kterou v ní spatřuji. Není tomu tak: celá umělecká literatura je přece svého druhu mystifikace a bez tohoto „klamu“ by valná většina toho, co kdy bylo napsáno, pozbyla svého kouzla. To, co v souvislosti s recenzovanou knihou budí mé pochyby, je ovšem klam pro klam, mystifikace pro mystifikaci, samoúčelná iluze. Ulická většinou nejenže nedává odpovědi, ale nenaznačuje ani motivaci, a tak většina povídek vyznívá poněkud kratochvilně až prázdně.

Ženské lži Ljudmily Ulické jsou nekomplikované čtení, které usnadňuje i hladký překlad Aleny Machoninové. Texty neurazí, ale troufám si tvrdit, že ani nijak zvlášť nenadchnou. Ačkoli se snad lze s podobnými mystifikacemi, fantaziemi a nepravdami z úst jiných žen setkat i v reálném světě, fabulační potenciál povídek mi připadá značně nepravděpodobný, nesmyslný až zbytečný. I když jsou ženské charaktery mnohdy vykresleny zručně, to, co je devalvuje, je fakt, že se s podobnými ženami setkal (alespoň podle mého názoru) málokdo. I proto zůstávají Ženské lži zajímavým pokusem o sondu do duše jen málokteré ženy.