Publikace Jiřího Hrabala Fokalizace. Analýza naratologické kategorie je vítaným dílem na poli české naratologie, která se ještě nemůže chlubit velkým množstvím originálních knižních studií. Ač vyšlo již několik publikací naratologického zaměření, šlo často o kratší počiny nebo o kolektivní sborníky. Ostatně mezi Hrabalovy poslední publikace patří Naratologie. Strukturální analýza vyprávění sepsaná spolu s dalšími českými naratology Petrem A. Bílkem a Tomášem Kubíčkem. Jiří Hrabal působí v současné době na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a je šéfredaktorem Aluze, revue pro literaturu, filozofii a jiné. Naratologie a literární teorie patří k jeho dlouhodobým zájmům.

Jak napovídá její podtitul, Fokalizace je práce analytická. Cílem autora je komplexně předestřít naratologickou problematiku fokalizace, pojmu, který byl zaveden Gérardem Genettem, aby nahradil starší a z důvodů přílišných vizuálních konotací nevyhovující termín „úhel pohledu“. Hrabal poukazuje na nedostatky v existujících koncepcích fokalizace a na závěr navrhuje koncepci vlastní. Práce začíná historickým přehledem konceptu. Mapuje vývoj termínů zhruba od přelomu devatenáctého a dvacátého století, tedy od Henryho Jamese, který se problematikou úhlu pohledu zabýval. Nejprve Hrabal podává kritický přehled naratologického vývoje v oblasti angloamerické, pak francouzské a nakonec ruské, přičemž nejvíce prostoru v kapitole věnuje Teorii kompozice Borise Uspenského. Hrabal neposkytuje jen telefonní seznam jmen a prací, ale zasazuje jednotlivé ideje do kontextu, usouvztažňuje je navzájem a kriticky komentuje a své postřehy dokládá příklady.

Následující tři kapitoly jsou věnovány přehledu nejvýznamnějších konceptů fokalizace. První je Genettova koncepce, který Hrabal velebí, protože v rámci narativu umožňuje rozlišit instance vyprávěcí a fokalizační. Zde však dle Hrabala pozitivum Genettova návrhu fokalizace končí. Prvním problémem je Genettův předpoklad pre-textuálního světa, který je vyprávěním teprve reprezentován. Druhým zásadním problémem je pak samotná Genettova typologie fokalizace, postavená na různých kritériích. To vede k tomu, že jeden typ fokalizace je možné nahradit kombinací typů jiných, čímž celá typologie pozbývá smyslu.

Dále se Hrabal obšírně věnuje koncepci Mieke Balové, která Genettův návrh fokalizace značně revidovala. Tuto revizi vidí Hrabal jako nešťastnou, protože vede k zastření rozlišení mezi vyprávěním a fokalizací, kvůli kterému Genette koncept fokalizace vůbec zavedl. Samotnou typologii, která Genettovy tři kategorie nahrazuje pouze dvěma, pak kritizuje jako vnitřně rozpornou. Z metodologického hlediska pak Hrabalovi vadí i zmnožování termínů, ke kterému koncept Balové vede. Ač její snahu o aplikaci fokalizace na výtvarné umění označuje jako zbytečnou, neb v teorii umění nepojmenovává nic nového, jako kladné hodnotí kulturální aspirace pojmu v jejím pojetí.

Zatímco zahrnutí konceptů fokalizace Genetta a Balové je nezbytné (Genette koncept zavedl a Balové revize je vedle Genettova návrhu kategorie nejvýznamnější koncepcí), drobnější návrhy pojednané ve třetí kapitole jsou již vybrány subjektivně. Hrabal do této kapitoly zahrnuje pojetí, která považuje za nejvýznamnější, a ta pak usouvztažňuje k Genettovi a Balové, někdy i k ostatním drobným konceptům, kterými se zabývá. Za „nejpřínosnější a nejpodnětnější příspěvek k teoretické diskusi o tomto konceptu“ pak Hrabal považuje pojetí Andrease Kablitze, jehož od ostatních odděluje zejména „zdůraznění role konvencí a tradice literární reprezentace při rozumění narativu“ (113–114).

Hrabal se velmi stručně (alespoň v porovnání se zbytkem knihy a ostatními koncepcemi, které si vybírá) zabývá třemi návrhy fokalizace ve filmovém vyprávění. Především poukazuje na problémy vznikající přenosem konceptu ze studia jednoho média do analýzy média druhého. Tvrdí, že z důvodu mnohosti sémiotických kanálů ve filmovém médiu „koncept fokalizace pak nemá v oblasti filmu využití“ (161). V rozvržení knihy představuje tato kapitola krátký výpad, který končí ve slepé uličce, z níž se autor posléze vrací k hlavnímu proudu své argumentace. Rozsahově (a tudíž) i obsahově je pojednání o fokalizaci ve filmu čistě symbolické a v knize, která se jinak zabývá fokalizací v literárním vyprávění, by vůbec nemuselo být. Naopak, studie by bez něj byla soudržnější.

Nakonec se Hrabal dostává k vlastnímu pojetí fokalizace. Jeho konceptem je nutno se zabývat poněkud obšírněji. Hrabal tvrdí, že fokalizace nastává, „konstituuje-li se v narativní výpovědi fokální subjekt, který přebírá distinktivní rysy narativního subjektu, vyjma první gramatické osoby“ (163). Splývá-li tedy vypravěč s fokálním subjektem, pak jde dle Hrabala o vyprávění nefokalizované. Mimo rozlišení narativů na fokalizované a nefokalizované Hrabal jakoukoliv typologii fokalizace odmítá. Vzhledem k vymezení fokálního subjektu vůči subjektu vyprávěcímu zabývá se Hrabal nejprve vypravěčem.

V průběhu celé studie se Hrabal vymezuje vůči tvrzení, že vyprávění automaticky předpokládá vypravěče. Odmítá tak komunikační model vyprávění, který implikuje vypravěče jako odesílatele fikční výpovědi. Jak se ukazuje, pro Hrabala je tento model zjednodušující, avšak je to Hrabal, kdo redukuje naratologii na „honbu za vypravěčem“ a pak ji za tuto omezenost kritizuje. Aby doložil, že ne každý narativ má vypravěče, uvádí Hrabal například následující příklad:

Když např. vidíme na nádraží nápis „Kouření je zde zakázáno“, rovněž se neptáme, kdo je vysílatelem této výpovědi, nevytváříme si na základě teto výpovědi hypotézy o „někom“, kdo za touto výpovědi stojí, například že je to despota, protože nám zakazuje kouřit, nebo že za výpovědí stojí sdružení astmatiků nebo bývalý poslanec Hovorka (svého času urputně bojující proti kouření), a nečteme následně onu výpověď skrze námi utvořenou hypotézu o vypovídajícím subjektu. (166)

Hrabalův příklad s nádražním nápisem nemá valnou hodnotu. Jestliže se Hrabal snaží podpořit svou argumentaci o narativních textech a využívá k tomu textů „nenarativních“, pak je jeho příklad zbytečný (nehledě na to, že Hrabal kategorii narativity nijak neošetřuje). Navíc, Hrabal nemá pravdu: naopak, má-li mít nápis nějakou pragmatickou funkci (zabránit kouření), pak musí být přijat s patřičnou autoritou. Tu ovšem získám pouze, pokud si „vytvořím na základě této výpovědi hypotézy o ‚někom‘, kdo za touto výpovědí stojí“, tj. příslušná osoba/instituce, která má oprávnění a (tedy) autoritu tento nápis na zeď umístit. Ignoruji-li tyto hypotézy (byť neuvědomované), pak ignoruji nápis samotný a nejspíš si zapálím.

Tento příklad mimo jiné ukazuje, že pro Hrabala mají výpovědní hodnotu pouze výroky stylisticky příznakové: Hrabal považuje narativ za vyprávěný, je-li akt vyprávění subjektivně zabarven. Hlavním distinktivním rysem je pro něj potom přítomnost první gramatické osoby, tedy „já“. Jak už však Genette a Balová, a po nich i další, ukázali, vymezení narativní subjektivity podle přítomnosti či nepřítomnosti „já“ je chybné. Snad ještě důležitějším ukazatelem chybnosti než tvrzení těchto teoretiků jsou pak příklady vyprávění, která se zdají být vyprávěna nesubjektivním vypravěčem, a teprve později v jejich průběhu se ukáže, že je přítomno vyprávěcí „já“. Ačkoliv Hrabal vymezuje i jiné distinktivní rysy přítomnosti vypravěče, bylo by vhodné, kdyby se s takovýmto vyprávěním v knize nějak popasoval. Hrabal tedy vymezuje narativy na „1) narativy vyprávěné a 2) narativy vyprávěné někým“. Kromě toho, že je druhý typ silně neintuitivní, je z něj vidno, že Hrabal fakticky sdílí stanovisko Richarda Walshe: narativ vyprávěný extra-heterodiegetickým vypravěčem je vyprávěn „autorem samým“. 

Nedostatečnost tohoto rozlišení ukáže sám Hrabal, když tvrdí, že vidění narativu jako vyprávěného nebo vyprávěného někým je záležitostí interpretace. Jinými slovy: je otázkou interpretace, je-li ve vyprávění přítomen vypravěč. To však Hrabal nevnímá jako nedostatek. Kromě toho, že subjektivní pojetí vypravěče vede Hrabala k odmítnutí kategorie vševědoucího vypravěče (závěr správný, avšak ze špatných důvodů), vede ho i logicky k následující definici fokalizace:

Pokud tedy narativ obsahuje výše uvedené jazykové signály, dochází k jevu, který nazýváme fokalizace: konstituuje se centrum fokalizace, fokální subjekt, k němuž odkazuji prostředky časové a prostorové deixe, který určuje modalitu a jemuž připisujeme další příznakové jazykové prvky. Fokální subjekt však nemá hlas, nemůže být totožný se subjektem vypovídání. Z výše uvedených jazykových identifikátorů fokalizace je zřejmé, že k fokalizaci dochází v rámci řečového typu, který stylistika označuje jako polopřímou řeč. (183)

Hrabal si ostatně již na začátku kapitoly připraví definici fokalizace jako jevu, který „by měl být identifikovatelný na základě přítomnosti určitých jazykových znaků, nikoli např. na základě nějakého vyvolaného vizuálního či psychologického efektu“ (163). Na rozdíl od Genetta nebo Balové Hrabalova definice fokalizace nezakládá žádnou typologii: „k fokalizaci buď dochází, nebo nikoli, ale je to stále týž jev“ (188). Hrabal pak fokalizaci také vymezuje vůči termínům „perspektiva“ a „hledisko“: perspektiva dle něj označuje kategorii prostoru fikčního světa, zatímco hledisko označuje ideologii postav. Dle Hrabala k fokalizaci dochází pouze tehdy, zaujímá-li vypravěč lingvisticky realizované „hledisko“ jedné z postav. Fokalizace je tak v důsledku u Hrabala redukována na funkci stylistického prvku polopřímé řeči.

Ačkoliv s Hrabalovými závěry nesouhlasím a jeho argumentace si podle mě v některých místech protiřečí nebo se míjí cílem, největším nedostatkem Hrabalovy studie je fakt, za který nemůže: absence českého překladu prací Genetta a Balové (pomineme-li drobnější koncepty fokalizace u dalších autorů, o nichž Hrabal též pojednává). Tyto práce jsou sice dostupné v několika světových jazycích, ale nelze předpokládat jejich dostatečnou znalost u všech možných zájemců o danou problematiku. Hrabal tento nedostatek zdárně vyvažuje podrobným vysvětlováním, citacemi a uváděním příkladů a zasazováním konceptů do kritických kontextů. Stále se však jedná o selektivní prezentaci původních děl, předkládanou z Hrabalova teoretického stanoviska.

I tak je kniha vítanou polemickou prací na poli české naratologie, která komplexně představuje jeden z klíčových pojmů moderní vědy o vyprávění.