V souvislosti s nedávným vydáním antologie moderní české povídky v Chorvatsku – Baršunaste priče (viz aktuality) - jsem se obrátili na jednoho z redaktorů této knížky, současného lektora češtiny na Filozofické fakultě Záhřebské univerzity Jiřího Hrabala, s několika otázkami:

Jaroslav Otčenášek: Jak složité je vydat v současném Chorvatsku takovouto antologii poměrně méně významné literatury, jako je česká?
Jiří Hrabal: Tahle otázka by měla směřovat spíše na nakladatele než na editora, protože on nese hlavní rizika tohoto „podnikání“. Já jsem se k práci na antologii dostal tak, že mi můj současný kolega ze záhřebské Katedry západní slavistiky Petar Vuković nabídl, abych antologii spolu s ním sestavil. Nakonec jsme si práci rozdělili: on překládal povídky a editoval texty dalších překladatelů, kteří se na antologii podíleli (Sanja Miličević Armada, Branka Čačković, Ivana Dite, Janja Domanić, Katica Ivanković, Zoran Jurić, Suzana Kos, Dragana Matijašević, Duška Nazor, Ivana Oraić a Dubravka Vidović), a já jsem vybral povídky a napsal medailony autorů a předmluvu. Kniha je součástí obsáhlé edice „Živi jezici“, jež sestává z antologií současných povídek jednotlivých národních literatur a kterou zaštiťuje mladý chorvatský autor, nakladatelský redaktor a pořadatel každoročního Festivalu evropské povídky Roman Simić. Připravit a vydat knihu není nikdy jednoduché, zejména když obsahuje texty mnoha autorů (v tomto případě devatenácti), navíc v daném prostředí převážně zcela neznámých, podílí se na ní řada překladatelů atd. A zdejší knižní trh ve srovnání třeba s tím českým není ani poloviční, takovýto podnik nemůže být nikdy finančně návratný, natož výdělečný – bez podpory Ministerstva kultury ČR by kniha jistě vyjít nemohla. Chorvatští bohemisté si však myslí, že v rámci těchto národně koncipovaných antologií by se ta česká mohla prodávat docela dobře, protože česká literatura má v Chorvatsku stále velmi dobrý zvuk, i když je tomu tak často i kvůli určitým klišé, např. kvůli tzv. českému humoru. Klišé o českém humoru je v Chorvatsku velmi silné, zmínka o něm se objevuje téměř v každé recenzi na českou knihu či film, nikdo však přesně neví, co se tím míní – ale to je téma pro sociokulturní studii.

 JO: Na základě jakých kritérií jste povídky vybírali?
JH: Hned když jsem se rozhodl, že antologii s Petarem Vukovićem připravím, vymínil jsem si, že nesplníme jedno z obecných kriterií edice „Živi jezici“: antologie měla obsahovat současné povídky autorů do pětatřiceti let. Takovou knihu jsem nechtěl připravovat ze dvou důvodů: a) vzhledem k předlistopadové cenzuře by starší autoři, kteří nesměli publikovat, nemohli být nikdy součástí takovéto antologie, což mi připadlo nespravedlivé; b) obával jsem se, že bych při tomto omezení nenašel dostatek textů k tomu, abych sestavil kvalitní knihu. Nechtěl jsem dělat antologii současné české povídky, v níž nebude zastoupen třeba Jiří Kratochvil nebo Jan Balabán. Proto mi bylo povoleno posunout toto kritérium tak, že antologie obsahuje texty autorů, kteří oficiálně publikovali prozaickou prvotinu až po r. 1989 (tento rok jsem vzal jako mezník, oddělující českou literární současnost od minulosti). Tak se mi podařilo dostat do antologie např. Vlastimila Třešňáka, z těch nejmladších je zastoupen např. Václav Chochola. Samozřejmě každé kritérium s sebou přináší i jistá vylučování, která se mohou jevit jako nespravedlivá z jiného úhlu pohledu: do antologie jsem nemohl zařadit autory, kteří publikovali třeba jen jednu prozaickou knihu před r. 1989, ale většina jejich tvorby spadá až do 90. let po dnešek. Při výběru jsem se snažil postihnout rozmanitost současné české povídky (tematickou, narativní, stylovou…), chtěl jsem, aby kniha nebyla jednostrunná. Byl jsem si také vědom toho, že s výjimkou Michala Viewegha (který je v Chorvatsku populární téměř jako u nás a nakladatel, sledující zisk, měl z jeho přítomnosti ve svazku neskrývanou radost) se jedná o vůbec první publikaci těchto českých prozaiků v Chorvatsku. Přestože jsem se snažil přihlížet i k názorům české kritiky a přinést pokud možno celistvý obraz současné české povídkové tvorby, konkrétní výběr povídek byl však nepochybně podmíněn mými kompetencemi a preferencemi – ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Výběr povídek jsem uzavřel před rokem, od té doby vyšlo už několik povídkových knih, jež by mým výběrem určitě zamíchaly. Rád bych přidal do antologie např. některou z povídek Josefa Moníka z knihy Neser bohy!, ale už to nebylo možné.

JO: Pro jakou cílovou skupinu je kniha především určena?
 JH: Pro jakéhokoli čtenáře, od studenta bohemistiky po řidiče kamionu, úředníka, důchodce, kuchaře, vojáka, zahradníka, námořníka, ženu či muže v domácnosti, lékaře, plynaře, lyžaře, ministra financí ad., dokonce i pro kritika či spisovatele.

JO: Je název antologie Baršunaste priče (česky Sametové povídky) nějak symbolicky provázán se sametovou revolucí?
JH: Bohužel ano. Já z toho názvu nejsem příliš šťastný... Prosadil si ho redaktor R. Simić, který měl tento název vymyšlen zřejmě již před sestavením antologie. Je přesvědčen, že takovýto název napomůže prodejnosti antologie. Já ho pociťuji jako velmi „klišovitý“, neřkuli kýčovitý. Redaktoru jsem předložil alespoň deset jiných návrhů, ale byl neústupný. Musím však uznat, že pokud bude mít pravdu a název bude skutečně antologii lépe prodávat, je to pro mě ústupek snesitelný. Když mám ale ten titul vyslovit (zvláště v Česku), vždycky se trochu červenám… Atribut „sametový“ má v názvu podle mne jedinou smysluplnou funkci, a tím je vytyčení mezníku: všechny povídky obsažené v antologii byly prvně oficiálně publikovány po r. 1989.

JO: Provádí nakladatelství nějakou mediální prezentaci knihy, třeba i za podpory naší ambasády?
 JH: Nijak zvlášť velkou mediální prezentaci kniha zatím nemá a zřejmě ani mít nebude. Nicméně připravujeme prezentaci na knižním veletrhu v Pule (3. prosince) a v Záhřebu (5. prosince) za účasti Jana Balabána a Michala Ajvaze.

 JO: Od vydání sbírky uběhla velmi krátká doba, ale už jste zachytili nějaké ohlasy čtenářů?
JH: Zatím mnoho ohlasů nemám, kniha je v prodeji teprve asi měsíc. Vyšlo už sice pár anotací v novinách, jejich text byl ale sestaven a vypreparován z textu na záložce knihy či z mojí přemluvy a žádná hodnocení neobsahoval. Mohu-li soudit, negativní literární kritika se v současném Chorvatsku příliš nepěstuje. Škála je nastavena spíše od neutrálního informování po pozitivní soud, známkou odsudku je zřejmě mlčení, záměrné přehlížení.

 JO: Chystáte se připravit k vydání nějakou další knížku?
JH: Ano. Podařilo se mi prosadit v nakladatelství Profil ediční řadu současné české prózy. V první fázi vyjde pět knih, pokud bude edice úspěšná, mělo by být vydáno dalších pět. V příštím roce vyjde Truchlivý bůh Jiřího Kratochvila a Europeana Patrika Ouředníka, poté knihy Michala Ajvaze, Jana Balabána a Miloše Urbana.

JO: Děkuji za rozhovor.

Praha – Záhřeb, říjen/listopad 2005