Literární pořad Das Buch (něm. kniha) je už po několik let tradiční součástí veletrhu Svět knihy a ani letos na programu nechyběl. Během pátku a soboty se tak postupně představilo celkem sedm autorů z Německa, Rakouska a Švýcarska.

Berlín leží na východě
Když německou literaturu, proč ne rovnou z Berlína? S touto myšlenkou v hlavě možná organizátoři německojazyčné sekce rozesílali pozvánky letošním hostům, neboť hned dvě mířily právě do německé metropole. Jejich adresáty však za čistokrevné německé spisovatele označit nelze. Jan Faktor (*1951) a Nellja Veremej (*1963), kteří společně program zahájili, vyrostli v zemích východního bloku – Faktor v Praze, Veremej v Sovětském svazu – a do Německa odešli až dlouho po studiích. „Berlín byl tehdy ošklivý, jedno z nejošklivějších měst, které jsem znal,“ prohlásil Jan Faktor, který na konci 70. let do tehdejšího Východního Berlína odešel za svou německou manželkou, dcerou Christy Wolfové. „Který blb by se taky do NDR hrnul?“ dodal s úsměvem. Český rodák však svého kroku nikdy litovat nemusel. V Berlíně se totiž velmi záhy stal součástí neoficiální literární scény, která jej v jeho rané experimentální tvorbě výrazně ovlivnila.

Ve svém druhém románu Georgs Sorgen um die Vergangenheit (2010, české vydání připravuje Plus pod názvem Jiříkovy starosti o minulost) se Faktor vrací do socialistické Prahy svého mládí, do prostorného bytu, v němž žije mladík Georg, autorovo alter ego, a především početná část jeho příbuzenstva včetně hrozivého strýce STRÝCE. Dle svých slov pracoval autor na prvních obrysech tohoto příběhu už v 80. letech, vydat jej však nemohl i kvůli tomu, že mnozí příbuzní, které v knize zkarikoval, byli v té době ještě naživu. „Věděl jsem, že tuhle knížku nesmí dostat do ruky nikdo z mé rodiny. Když jsem jednou naznačil mámě, že na něčem pracuji, rázem celá zbledla. Bylo mi jasné, že by to pro ni nebyla příjemná četba.“ Faktor nakonec potřeboval celé čtvrtstoletí, než se jeho šestisetstránkový opus ocitl na pultech knihkupců. O to sladší ovoce sklidil. Humorný příběh o Georgově erotickém dospívání byl mj. nominován na Cenu lipského veletrhu a Německou knižní cenu, tedy dvě nejsledovanější německá literární ocenění.

Debutový román Nellji Veremej Berlin liegt im Osten (2013, Berlín leží na východě) se podstatně víc než ten Faktorův odehrává na pomezí dvou světů, na hraně dvou kultur, jak si na to čtenáři u multikulturní literatury už zvykli. Pečovatelka Lena odešla do Berlína v naději, že v německé metropoli nalezne svůj kousek ráje. V jejím vyprávění, které nemapuje pouze život mezi tamními ruskými emigranty, ale navrací se i do dětských let strávených na Kavkazu, se nicméně odráží především zklamání z nenaplněného očekávání. „Leně jsem svěřila určitou část vlastního příběhu. Když se člověk mermomocí snaží odstřihnout od své minulosti, snaží se ji zapírat, pak je nejvíc nešťastný,“ líčila Nellja Veremej vlastní zkušenost odchodu z vlasti. V té nové se však už zabydlela: „Berlín je mým domovem už dvacet let. Ne Německo, ale Berlín. Když se mě někdo ptá, odkud jsem, odpovídám, že z Berlína, protože Německo samotné moc dobře neznám.“ Kdyby však měla možnost vrátit čas, nejspíš by do Německa nikdy neodešla: „Tehdy jsem si myslela, že neexistuje jiná možnost. Mládí je netrpělivé, člověk blouzní o svobodě, vnímá takový odchod dosti romanticky. Dnes to přirozeně vidím jinak. Kdybych o životě tehdy věděla tolik, kolik vím teď, zůstala bych a pokusila se přispět svou troškou k tomu, aby se situace v zemi třeba jen o zlomek zlepšila.“

Cesta do hlubin študákovy duše
Páteční sekce pokračovala čtením rakouského prozaika Norberta Gstreina (*1961), jenž do Prahy přicestoval představit svůj nejnovější román Eine Ahnung vom Anfang (2013, Tušení začátku). Gstrein v něm líčí příběh mladíka Daniela, kterého obyvatelé provinčního rakouského městečka podezřívají, že stojí za nedávnými výhrůžkami bombovým útokem. Ty se nesly v silně náboženském duchu a Danielův učitel Anton, vypravěč příběhu, se sám sebe musí ptát, zda chlapci svými literárními doporučeními nemohl v tomto směru nějak uškodit. „Pro román je navíc důležitý vztah mezi učitelovým bratrem a právě Danielem. Tento vztah ale existuje pouze v učitelově hlavě. Jeho bratr totiž před lety spáchal sebevraždu a on se přirozeně už tehdy ptal, zda je možné, že je za smrt bratra zčásti zodpovědný, když mu dal ke čtení určité knihy. Pustí se tedy do poměrně odvážného experimentu. Dává svému oblíbenci Danielovi ke čtení tytéž knihy, které doporučoval bratrovi. Jako by mohl bratra skrze Daniela přivést zpátky k životu, respektive transplantovat mozek jednoho mladého člověka do hlavy někoho jiného,“ vysvětloval Gstrein další roviny své knihy.

O tom, že je možné uchopit román z celé řady úhlů pohledu, přesvědčila přítomné i navazující diskuse, v níž autor mj. hovořil o homoerotickém jiskření mezi učitelem a žákem a vyjádřil svou nelibost nad přiřazením některých svých děl k tzv. antiheimatliteratur (regionální literatuře zobrazující poměry na venkově kriticky až velmi negativně), jakkoliv se jeho díla často skutečně odehrávají na malém prostoru, formovaném provinční mentalitou: „Už od svých prvopočátků se svou tvorbou snažím z tohoto označení vyvléknout. Rakouský antiheimatroman měl ve své době přirozeně své opodstatnění, ale dnes už je to přežitek a všechno, co v této kategorii vzniká, vychází z jednoduchých premis, které už dál nikdo neověřuje. A to by si spisovatel neměl dovolit.“ Naopak jej velmi potěšila zmínka o hledání a osvojování identity. „Čím víc píšu, tím více si uvědomuji, že právě tohle je mé centrální téma. A to nejlépe v negaci, tedy jak je možné již přiřazené identitě uniknout. Postavy z mého nového románu se snaží přesně o totéž, chtějí se skrýt před světem, utéct.“

Zatímco Gstreinovy postavy nacházejí mír a klid v trávě u řeky, ústřední hrdina dobrodružného románu Imperium (2012, česky Impérium, Mladá fronta 2014) August Engelhardt jde v představách o úniku z civilizačního soukolí ještě dál. Coby fruktarián a nudista prchá na počátku 20. století z upjaté kazajky vilémovského Německa do jeho prosluněných tichomořských kolonií, kde zakládá společenství uctívající kokosový ořech. Švýcarský prozaik a novinář Christian Kracht (*1966) si tuto pozoruhodnou postavu nemusel ani vymýšlet: „Engelhardt byl skutečně člověk, který se na konci 19. století rozhodl být nudistou a vegetariánem. Za čas mu to ale nestačilo a stal se striktním fruktariánem, odjel do tehdejších německých kolonií a tam se šestnáct let živil výhradně mlékem a dužinou z kokosu.“ Jedná se už o autorův čtvrtý román, avšak předchozí tři napsal v ich-formě a během prezentace knihy přiznal, že pro něj třetí osoba byla úplné novum. S ještě většími potížemi se Kracht musel vypořádat, když se během práce dozvěděl, že o bizarní postavě Augusta Engelhardta píše román i někdo jiný. „Naprosto mě to šokovalo, protože jsem přece nepsal o Humboldtovi, ale o postavě, která téměř zmizela z německé kultury. A tenhle šok jsem také výrazně pocítil. Když má knížka později vyšla, chtěl mě ten druhý autor dokonce žalovat, že jsem se dopustil plagiátu. To samozřejmě není pravda. Četli jsme jen stejné zdroje, z čehož nutně pramenily některé podobnosti. Navíc na ostrově, kde jsou jen kokosové ořechy, se toho zase tak moc vymyslet nedá. V obou románech tak například někdo umírá po zásahu kokosem,“ usmíval se Kracht.

Německá fantastika pochází z Prahy
Svět knihy letos patřil i fantasy a sci-fi literatuře, a přestože anglo-americká produkce má u českých nakladatelů i v žánrové tvorbě jasnou převahu, výjimky by se našly. Jednou z nich je německý autor fantasy Kai Meyer (*1969), vedle Markuse Heitze jeden z nejznámějších autorů fantastiky u našich sousedů, jehož některé romány jsou přeloženy i do češtiny. O tom, že se autor v tuzemsku těší značné popularitě, svědčil v sobotu odpoledne zaplněný Sál fantasy & sci-fi, jemuž Meyer ochotně líčil své dojmy z magické Prahy. Ostatně česká metropole je podle něj kolébkou německé fantastiky. „Německá fantastika se tu vlastně narodila. Autoři jako Kafka a především Gustav Meyrink sehráli v tomto směru velkou roli,“ zmínil Meyer své pražské „předky“. Přesto to němečtí autoři až donedávna v žánru fantasy neměli vůbec jednoduché. „Mé první romány se prodávaly jako romány historické,“ vracel se Meyer k vlastním začátkům, „neboť mezi nakladateli panovala v 90. letech představa, že německý autor fantasy se nebude prodávat. Fantastické prvky jsem tedy do knih musel vpašovat. Naštěstí je posledních řekněme deset dvanáct let situace už jiná.“

Osazenstvu sálu, které tvořili čtenáři všech věkových kategorií, Meyer dále líčil, že navzdory představám mnohých přátel vstává brzy ráno, během dopoledne pročítá a upravuje, co napsal včerejšího dne, a pak se snaží napsat vždy zhruba deset stran manuskriptu. V právě rozpracovaném románu se jeho hrdinové možná podívají i do Prahy: „Zvažuji to. Ještě hledám jedno město, kde by se několik kapitol mé nové knihy mohlo odehrávat. Je možné, že to bude právě Praha,“ nechal si Meyer otevřená vrátka.

Zkušenosti s literaturou pro děti má i Švýcarka Zöe Jenny (*1974), v Praze však četla ze svého debutového románu Das Blütenstaubzimmer (1997, česky Pokoj posypaný pylem, Archa 2010), jenž se stal ve Švýcarsku svého času literární senzací. Hrdinkou knihy je mladá dívka Jo, která právě složila maturitu a nyní by se ráda odrazila do života. Jenže nemá dostatečně pevnou půdu pod nohama, a tak se od otce, u nějž doposud žila, přestěhuje k matce, s níž v posledním desetiletí prakticky ztratila kontakt. „Už jsem z knihy dlouho nečetla, ale mám ji pořád moc ráda,“ upozornila rozpačitě autorka, která se narodila v Basileji, ale osm let žila v Londýně, rok v Berlíně a krátce třeba také na Bali. „Bylo mi to tam velmi cizí a hodně mi tehdy Evropa chyběla. Její historie, její rány, ta bolest jednotlivých zemí, která je současně spojuje. Považuji se za Evropanku a mám pocit, že bych mimo Evropu nedokázala být dlouhodobě šťastná,“ vyprávěla. Přestože se před čtyřmi lety stala matkou a cestování musela výrazně omezit, na psaní si najde čas pořád. Loni vydala sbírku povídek Spätestens morgen (2013, Nejpozději zítra) a chystá další: „Mám vždycky vícero knižních projektů, na nichž pracuji současně, k tomu ještě řadu článků do novin. Teď načítám literaturu pro chystaný román a připravuji také další výbor kratších textů jako v Spätestens morgen. To je forma, která se mi hodně zamlouvá, ráda ji čtu i píšu. Člověk se koncentruje na velmi malý prostor, na jedinou situaci, zachycuje jeden krátký okamžik, a čtenář si zbytek může domýšlet.“

Závěr okořenila slam poetry
Sobotní program Das Buch uzavřela autorským vystoupením Mieze Medusa (*1975), přední rakouská představitelka slam poetry. Především díky její pohotovosti a vtipným textům na adresu Vídeňanů, dětí, hospodářské krize, ale třeba také milostných trablů se její posluchači vraceli mezi jednotlivé nakladatelské stánky v lepší náladě.

Das Buch tak i po roce obhájil pověst dobře promazaného soukolí, které do Prahy každoročně přiváží pozoruhodné hlasy německojazyčné literatury. Letos se pořádajícím organizacím povedlo smíchat překvapivě vyvážený literární lektvar, v němž nechyběla nadsázka (Faktor, Kracht) ani hmatatelná bolest (Veremej, Jenny). Na své si navíc přišli i mladší čtenáři (Meyer), a tak je jen škoda, že ani tentokrát se hlavním organizátorům Světa knihy nepodařilo vhodně odstínit jednotlivé sály nebo alespoň stanovit jasná pravidla, jimiž by se jednotliví zvukaři museli řídit. Když se např. herečka Helena Dvořáková pustila do čtení kapitoly z Meyerova románu Ledový oheň, jejím soupeřem nebyl jen hlahol procházejících návštěvníků, ale především nepřiměřeně hlasitý mikrofon České televize, jejíž stánek se nacházel o dobrých dvacet metrů dál.

Představení Jana Faktora coby finalisty Německé knižní ceny 2010
Videomedailonek Nellji Veremej
Rozhovor s Norbertem Gstreinem
Rozhovor s Christianem Krachtem
Rozhovor s Kaiem Meyerem
Rozhovor se Zöe Jenny
Slam poetry v podání Mieze Medusy