Co bylo tím stínem, který ztratil Peter Schlemihl, ptá se malá Lena v knihovně podkavkazského městečka, když vrací přečtenou Chamissovu novelu. Čeho se vlastně zbavil jeho prodejem, takže všechny odpuzuje a dráždí? Odpověď nachází Lena o několik desítek let později, osamělá v ruchu německé metropole. Existovat bez zřetelně konturovaného vztahu k půdě je totiž zavrženíhodné. S dvojdomím se primárně nepočítá. Jak se vypořádat se vztahem k domovu a jak žít daleko od něj? Možná je lék na rozpolcenost ukryt v příbězích místních seniorů.

Román Berlin liegt im Osten (Berlín leží na východě) je loňský debut Nellji Veremej (nar. 1963), autorky ruského původu žijící od poloviny 90. let v Berlíně. Kniha zaznamenala velkou pozornost díky zařazení do širší nominace na Německou knižní cenu 2013. Veremej za ni získala rovněž cenu Adelbert-von-Chamisso-Förderpreis, udělovanou autorům, pro něž němčina není mateřským jazykem.

Dějová linka románu je prostá: pečovatelka ruského původu Lena (postava tvarovaná do značné míry autobiograficky) žije s dcerou Marinou v Berlíně poblíž Alexanderova náměstí. Odtud vyráží na procházky do ruského krámku, kde se jí dostane vedle chalvy i možnosti prohodit pár slov s krajany, ale především za seniory, kteří pozbyli soběstačnosti. S jedním z pacientů, panem Seitzem, se sblíží natolik, že mu dá v rozporu s kodexem své telefonní číslo a stráví s ním Vánoce i Silvestra. Dnes stárnoucí elegán, za nacismu i NDR však snaživý zbabělec, jehož vznešené úmysly vedly k tragédiím ve vlastní rodině. Dogmatickým lpěním na dodržování společenského řádu tak například neúmyslně vydal otce nacistům. Pak je tu ale také chorobně podnikavý Schura, Lenin manžel, s nímž ji pojí už jen společná dcera. Kdysi s ním opustila někdejší Leningrad střízlivějící z omračující revoluce, aby se vydali za vidinou štěstí na Západě. Schura na rozdíl od Leny stále slepě věří tomu, že toto štěstí na něj čeká za nejbližším rohem. V čase vyprávění do hry vstoupí další muž, lékař Roman. Čtenář by tomuto vztahu fandil nejvíce, jenže jeho perspektiva bere záhy zasvé.

Klopýtání migranta usilujícího o socializaci, doprovázené odcizením, osamělostí a steskem po domově (nebo spíše po jeho obrazu konstruovaném v daleké cizině), tvoří kostru příběhu. Masem ji pak obalují vzpomínky Leny a jejích blízkých na dětství, domov a rozličné životní zákruty, ať už se tyto příběhy odehrávají v zapomenutém kavkazském městečku, revolučním Leningradu, nebo afghánských stepích. Topos, který drží text pohromadě a hraje nejdůležitější roli, je už z názvu zřejmý: bez rozpaků lze dílo označit za berlínský román. Při zasazení příběhu do těchto kulis se nabízí srovnání se slavným expresionistickým románem Berlin Alexanderplatz (1929) Alfreda Döblina. Na příběh Franze Biberkopfa Veremej explicitně odkazuje, když nechává Lenu bloumat kolem domů popsaných citáty z tohoto díla. Současně se tak připojuje k diskusi o možnostech oživení literárního dědictví ve veřejném prostoru.

Knihou rozdělenou na pět částí se táhnou útržky vyprávění o lidech, kteří mají pramálo společného – spojuje je pouze vypravěčka. Vzpomínky na osvícenou knihovnici Veru pro ni mají stejnou váhu jako strhující životní příběh Ulfa Seitze, antihrdiny obou posledních padlých režimů v Německu. Autorčinou strategií není nechat znít do prázdného prostoru polyfonii hlasů z různých koutů světa. Místo toho dává Leně pravomoc ujímat se veškerých příběhů, osvojovat si je a domýšlet je, ich-formu libovolně rychle převést na er-formu, budovat ve sdílení příběhů domov nepodléhající gravitaci. Vzpomínky na situace prožité ve velké vzdálenosti geografické i časové jsou řetězeny asociativně, tu při míjení stánku s rychlým občerstvením, tu při pohledu na lednici v zatuchlém bytě svěřeného klienta či při Lenině návratu do tísnivě prázdného domu, kde vyrůstala.

Nejzdařilejší složkou díla je jazyk, jímž se nesděluje, nýbrž sochá. Podmanivé metafory mnohdy až snového charakteru jsou zárukou čtenářského zážitku. Veremej zachází s jazykem, jenž není její mateřštinou, po všech stránkách brilantně. Ačkoliv se text odvíjí do značné míry od zkušenosti migrace, bylo by liché zařadit jej do škatulky „migrační literatura“. Rozkročení mezi dvěma kulturami, inscenované například dvojím silvestrovským přípitkem – o půlnoci v časovém pásmu někdejšího ruského domova a později o půlnoci německé – udává sice hlavní tón příběhu, ale Veremej si pohrává s hybridizací jako takovou, nejen tematicky ve smyslu kulturním. Román totiž současně pojednává o zrůdných úsecích německých dějin – jenže pohledem, který zaujímá sociální pracovnice ruského původu nasloucháním svému klientovi. Míra autenticity vyprávěných příběhů zůstane skrytá, ale o patent na pravdu v knize nejde. Specifickým se tak pro tento román stává pohyb na zlomu slova a obrazu, faktů a fikce i dějin Východu a Západu. Název knihy lze chápat jako narážku na klišé spojená s teritoriálním rozdělením světa a šíře jako provokaci k přehodnocení jakýchkoliv konstruktů založených na vágních, ale populárních tezích.

Zřídka narážíme na debut o více než třech stech stranách. Mladší debutanti většinou, jakoby z opatrnosti, přicházejí s útlejšími tituly. Nellja Veremej však bez ostychu předložila román velmi zralý a čtivý. Navzdory již řečeným kvalitám by knize slušelo decentní prokrácení, po kterém by čtenář zas až tolik nepostrádal zběžné líčení osudu zamilované ruské dvojice, zpečetěného poněkud kýčovitým obrazem zpackaného potratu. Tento motiv, předestřený snad jako doklad zaostalosti zdejších obyvatel, je pouze slabým odvarem zpracování pokoutných praktik v kanonickém Probuzení jara Franka Wedekinda. Rozhodně se vyplatí do budoucna sledovat produkci mladého salcburského nakladatelství Jung und Jung, které stojí mimo jiné za vydáním knih Melindy Nadj Abonji a Ursuly Krechel, oceněných Německou knižní cenou.

Kniha Nellji Veremej, ve které národnost a státní hranice představují v rovině osobních vztahů kategorie zcela nadbytečné, promlouvá ke čtenáři v době politicko-společenských otřesů na Ukrajině a ruské okupace Krymu nanejvýš aktuálně. Někomu se může vtírat otázka, tolik kladená už v souvislosti s vítězným tažením nacistů v Německu – jak může národ s kulturou, jakou má a jakou obdivuje celý svět, působit tolik zla? Stejně jako jsou hranice mezi státy umělé, musí nutně korodovat i představa o homogennosti obyvatelstva jednoho státu. Text Nellji Veremej nemluví za žádnou skupinu, ale sám za sebe. Nabízí model soužití, ke kterému patří i občasná selhání. Jak ovšem dokládá až dojemně grandiózní závěr, je od nich ke smíření vždy jen malý krůček.