Již 14. ročník Das Buch měl být nebývale „nadupaný“ – zástupci Goethe Institutu, Rakouského kulturního fóra a švýcarského kulturního zastoupení v Praze rozeslali již začátkem roku mnoha překladatelům, redaktorům a spřízněným fanouškům německojazyčné literatury výzvu, aby se proaktivně zapojili do programu a veřejné literární diskuse. Realizace byla odročena, ale nepochybně se jí dočkáme v budoucnu.

Naštěstí nemusíme rezignovat alespoň na „tradiční import“ nových literárních hlasů a ohlasů, i když se protentokrát odehrává jen v rámci virtuálního prostoru – já osobně jsem i za toto propojení ráda. Kdo měl letos přijet do Prahy představit své knižní novinky anebo i tituly staršího data, které se však právě dočkaly českého vydání? Výběr pořadatelů byl v rámci šestice pozvaných jako vždy genderově vyvážený, z každé země muž a žena, debutanti i zavedená jména, zpracovávající historická témata i aktuální společensko-politické otázky. Jmenovitě (ladies first, abecedně): rakouská autorka z Vídně s japonskými (a českými) kořeny Milena Michiko Flašar (nar. 1980), německy píšící Gruzínka, autorka povážlivě objemného světového bestselleru Nino Haratischwilli (nar. 1983), Švýcarka Gianna Molinari (nar. 1983) – její úspěšná prvotina je mimochodem v současném světě snad ještě výmluvnější než v okamžiku vydání, ohledává totiž možnosti a limity našeho prožívání strachu. Nakolik může být tato emoce určující pro naše životy, naznačují ve svých románech i Jonas Lüscher (nar. 1976), Josef Winkler (nar. 1953) a Takis Würger (nar. 1985), kteří pozvání na Svět knihy 2020 rovněž přijali. Leitmotivem jejich próz jsou různé podoby zla: Zatímco Švýcar J. Lüscher, žijící od roku 2001 trvale v Mnichově, hledá v dnešním Silicon Valley odpověď na filozofickou otázku, kde se na světě bere zlo a kam s ním, Rakušan Winkler a německý novinář Würger se navracejí do období druhé světové války a z různých perspektiv se dotýkají bolestného tématu holocaustu.

Nové české překlady
Je skvělá zpráva, že celkem pět z šesti knih, které měli jejich tvůrci českému publiku představit, již vyšlo nebo brzy vyjde v českém překladu. Kdo se chce začíst už teď, má jedinečnou příležitost díky (průběžně doplňovanému obsahu) webových stránek Das Buch, kde najde mj. ukázky ze zmíněných titulů.

Prvotinu Říkal jsem mu Kravata (něm. 2012, č. 2019) M. M. Flašar o japonské sociální fobii čili o fenoménu zvaném hikikomori přeložil pro nakladatelství Beta Dobrovský Petr Janoušek. Jana Dušek Pražáková o knize ve své recenzi pro iLiteraturu píše: „Jedno je takřka všem postavám románu společné: procházejí životní krizí, která je nutí pochybovat o smyslu života, a to je vede až k sebedestrukci. Flašar zachycuje své postavy v intimních momentech nejistoty, iluzí, selhání, ale i lítosti, přiznání a odpuštění. Obě hlavní postavy, Hiro a Tecu, na většině plochy textu vyprávějí o své minulosti. A právě ono vyprávění v textu funguje jako katarzní činidlo, které vypravěče nakonec uschopňuje k aktivnímu jednání. Čím to, že na čtenáře nijak fatálně nedoléhá, že má před sebou osudy veskrze nešťastné? Souvisí to úzce s rozkoší ze samotného aktu čtení. Autorka frézuje svůj text nástroji citlivými na detail, jejž spatřuje v existenci člověka usuzované z důlku vysezeného v křesle, v jakoby ledabyle, a přitom záměrně nakřivo pověšené fotky z dovolené, v antropologii tvaru cigaretového kouře a v mozaice dalších kouzel všedních dní, jež mohou někomu připomínat poetiku filmů Jean-Pierra Jeuneta.“

Třetí, celosvětově úspěšný román prozaičky a dramatičky Nino Haratischwilli, která se narodila v Tbilisi, ale od roku 2003 žije v Hamburku, nese název Osmý život (pro Brilku) (něm. 2014, č. 2020). Česky jej vydal letos na jaře v překladu Michaely Škultéty Host. Obdivuhodných 800 stran textu naznačuje, že jde o rodinnou ságu; z ryze východní (gruzínské) perspektivy osobitě líčí spletité dějiny 20. století, nemoralizuje, naopak empaticky nahlíží lidské osudy několika generací a končí prázdnou, nepopsanou stránkou, symbolizující naději, že osmý život titulní Brilky, který má být teprve odžit, s sebou všechno to historické břímě uplynulého století nepotáhne – jak ostatně vysvětluje v rozhovoru i sama autorka. Že Nino Haratischwilli vzala svůj jedinečný dějinný exkurz „zgruntu“, naznačuje i úvodní románová scéna, jež je apokryfním popisem stvoření světa (ukázka).

V sazbě a předtiskové přípravě se momentálně nachází česká verze švýcarského románu „o vlkovi“ Tady je ještě všechno možné, který v překladu Marty Eich brzy vyjde v nakladatelství Archa. O jeho autorce Gianně Molinari, rodačce z Basileje a absolventce literárního institutu v Bielu, se ve švýcarském tisku v roce 2018 psalo, že právě ona by si zasloužila Švýcarskou knižní cenu, avšak je to prozatím jen „talentovaný literát na vzestupu, který potřebuje popostrčit o schůdek výš“, a „jury si to uvědomí až v roce 2021, kdy autorce vyjde další román“. To zatím nebudeme předjímat, bez okolků však mohu její úspornou, citlivou sondu do mezilidských vztahů v čase nejistoty (představované v románu blížícím se uzavřením továrny, kam se údajně odvážil vstoupit vlk a kde bezejmenná protagonistka a vypravěčka románu pracuje jako noční hlídačka) doporučit k četbě.

Zatímco všechny zmíněné autorky tímto oslavují své uvedení na český knižní trh, sedmašedesátiletý Korutanec Josef Winkler je díky devíti českým překladům v tuzemsku už dobře znám. Pokud by pro někoho bylo jeho jméno přece jen nové, přiblížit ústřední téma jeho tvorby mu může recenze Marie Voslářové pro iLiteraturu: „Krutý, udřený otec, chovající sympatie k nacistům, zamlklá, zkrušená matka, podvyživené děti a každodenní rutina pochmurného statku ve vesnici svázané náboženskými dogmaty: dětství a mládí, které v řadě svých knih popisuje Josef Winkler, aniž by vyprávění zaobalil do milosrdné neurčitosti – podobnost se skutečnými postavami, místy a událostmi je zde čistě záměrná –, působí jako jeden jediný horor, pravý opak venkovské idyly.“ Překladatelka Magdalena Štulcová označila Winklerovu novou knihu (ze které měl autor v Praze číst) Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (něm. 2018, č. 2020) za „asi nejzoufalejší a nejtemnější Winklerovo dílo. Kniha dotváří pomyslný oblouk, který spojuje román v pravém smyslu slova se zcela osobní, výsostně literární výpovědí.“

O svou profesní zkušenost novináře a válečného zpravodaje se opřel nejmladší host plánovaného programu Das Buch Takis Würger, který měl představit svůj druhý román, nazvaný podle titulní protagonistky Stella (něm. 2019, č. 2020). Würgerovi u nás už loni v Hostu vyšel provokativní debutový román o poměrech v prestižním britském akademickém klubu (Klub, něm. 2017, č. 2019). Také novinka se nejen v Německu stala bestsellerem, zejména pro svůj kontroverzní náboj, který rozpoutal diskuse o hranicích literární svobody: smí být román o holocaustu s autentickou postavou v titulní roli – Židovkou Stellou Goldschlagovou, která kolaborovala s nacisty – zábavný, svižný a snadno stravitelný? Přečíst si můžete ukázku z překladu Ivy Kratochvílové nebo zhlédnout video s autorem.

Také Švýcar Jonas Lüscher měl v Praze prezentovat svůj druhý román, nazvaný stručně protagonistovým jménem Kraft. Kniha se stala v roce 2017 švýcarským románem roku, navázala na čtenářský úspěch autorovy prvotiny Frühling der Barbaren (Jaro barbarů) z roku 2014, která již byla přeložena do více než patnácti jazyků; na příležitost představit se v Česku však autor stále čeká. Kritika oběma Lüscherovým románům přisoudila nálepku „komplexní“ a „ambiciózní“; pravda, četba jejich dlouhých a spletitých vět se satirickým podtónem a vypravěčským odstupem si žádá intenzivní soustředění, ale náročnějšímu čtenáři přináší uspokojení. Vystudovaný filozof Jonas Lüscher se ptá po příčině zla ve světě, je-li Bůh všemocný, a kontruje všemocným vlivem peněz a techniky, které v románu Kraft zastupuje americké Silicon Valley, kde sám autor po nějaký čas žil a pracoval.

Současná podoba stránek Das Buch v tomto okamžiku funguje jako informační platforma, která poskytuje čtenářům v souvislosti s překladovými novinkami z německojazyčné literatury sympatický servis. Pokud by se v příštích měsících mohl uskutečnit plánovaný program Das Buch i naživo, můžeme z nastalé situace nakonec profitovat: díky této inciativě budeme na setkání a rozhovor s autory aspoň trošku čtenářsky vybaveni. Když totiž do literárních diskusí vstoupí i publikum, bývají málokdy nudné.